Alžírský pokus o demokratizaci z přelomu osmdesátých a devadesátých let je v našem prostředí stále poměrně neznámý. Nová publikace Zdeňka Beránka tento dluh vyrovnává a přispívá k porozumění arabským autoritářským režimům, radikalizaci islamistických hnutí a politickým protestům v době před více než dvaceti lety i v současnosti.
Alžírsko bylo po bezmála tři desetiletí studené války jedním z klasických představitelů států třetího světa. Zemi vládly elity spojené s dominantní Frontou národního osvobození (FLN), legitimizující své postavení odkazy na boj za nezávislost na Francii, a zahraniční politika lavírovala mezi podporou Sovětského svazu a Hnutí nezávislých. Centrálně řízená ekonomika zpočátku dokázala zlepšit životní podmínky běžných Alžířanů, ale s pádem cen ropy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a předchozím důrazem na industrializaci se začala dostávat do problémů. Narostl i počet nezaměstnaných, především mezi čerstvými absolventy středních a vysokých škol, a došlo k rozpadu kontraktu mezi autoritářským režimem a společností.
Arabista Zdeněk Beránek se v úvodních kapitolách své knihy Alžírsko. Krize devadesátých let soustředí právě na strukturní společenské a ekonomické procesy vedoucí ke krizi režimu v osmdesátých letech. Tuto poměrně tradiční perspektivu doplňuje o pohled na zájmy různých mocenských klik a klanů ukotvených uvnitř státních institucí a podniků. Bohužel jen omezený prostor je věnován hlubší analýze povahy těchto zájmů a bilaterálním antagonismům jednotlivých skupin.
Výjimku představuje pouze krátký rozbor sekulární a nacionalistické identity alžírské armády a jejích předních kádrů, pro které představovalo posilování islamistů přímé ohrožení jejich vize budoucnosti Alžírska. Vzájemné nepřátelství těchto dvou skupin tak mělo podle Beránka dimenzi nejen mocenskou, ale i ideologickou.
Zastavená demokratizace
Spory mezi nimi se naplno projevily po masových a velmi násilných demonstracích na podzim 1988, jež byly vyvolány zhoršující se ekonomickou situací. Jak Beránek poznamenává, je zajímavé, že demonstranti z řad nezaměstnané mládeže zpočátku nevyjadřovali prakticky žádné politické požadavky a omezili se na násilí vůči významným symbolům režimu a jeho elit (vypáleny tak byly nejen některé pobočky FLN, ale i luxusní nákupní centrum ve středu Alžíru).
Následné ekonomické a politické reformy ovšem zůstaly, podobně jako v mnoha současných arabských zemích, daleko za očekáváním (nejen) frustrované mládeže. Ekonomická krize se s probíhající privatizací spíše prohloubila a volební zákony byly upraveny ve prospěch FLN. Přes manipulace s velikostí volebních okrsků (a podle Beránka právě i kvůli nim) dokázali ovšem islamisté z Fronty islámské spásy získat nejdříve v místních a posléze i v prvním kole parlamentních voleb výrazně nadpoloviční počet mandátů. K tomuto zisku jim dopomohl především fakt, že byli stejně jako svého času Muslimské bratrstvo v Egyptě velkou částí Alžířanů vnímáni jako jediná autentická opozice. Stejně jako jejich egyptské vzory disponovali hustou sítí členů různých organizací, které efektivně agitovaly v jejich prospěch.
Druhé kolo parlamentních voleb ale již nikdy neproběhlo a po armádním puči z ledna 1992 byly islamistické strany (paradoxně postupně ztrácející hlasy) postaveny mimo zákon. Beránkova kniha v omezené míře sleduje jak vnitřní dynamiku radikalizace jednotlivých ozbrojených skupinek, tak podrobněji i boje uvnitř nového vojenského vedení země o moc a způsob vyrovnávání se s islamistickou opozicí.
Opětovná stabilizace režimu
Ačkoli islamističtí povstalci přestali být pro armádní režim od poloviny devadesátých let hrozbou, občanská válka pokračovala zhruba až do roku 2002. V druhé polovině deváté dekády krom dosud stále plně neobjasněných masakrů navíc přinesla i obrovské civilní oběti a vyvolala masivní emigrační vlnu. V situaci upomínající na dnešní Sýrii se islamistická militantní opozice rozpadla na několik frakcí, které bojovaly mezi sebou a útočily i na ozbrojené síly státu.
Oproti tomu v druhé polovině devadesátých let došlo zároveň v důsledku všeobecné únavy z násilí a rostoucích cen ropy ke stabilizaci nové podoby autoritářského režimu a k vzestupu elit spojených s armádou, tajnými službami a bohatými obchodními rodinami. Právě z tohoto prostředí vzešel koneckonců jeden z nejmocnějších mužů současného Alžírska a hlava kontrarozvědky Mohamed „Tufik“ Mediène a do jisté míry i současný prezident Buteflika. I přes relativní nedostatek věrohodných informací je rozhodně škoda, že právě tomuto klíčovému období současných alžírských dějin nevěnuje kniha více prostoru. Stejně tak by bylo možné si povzdechnout nad absencí hlubší analýzy sítí černého trhu a islamistických organizací během občanské války a před ní, i nad chybějící reflexí role alžírské diaspory či obecně nad přílišným důrazem, který kniha věnuje vývoji různých politických stran a hnutí.
To jsou ale spíše menší výtky, které plynou z primárního zaměření autora na oficiální politické instituce a aktéry. Výraznější kritiku by bylo možné směřovat spíše k ukotvení výzkumu v teoriích tranzice a autoritářských režimů v úvodní teoretické kapitole, která by si rozhodně zasloužila rozšíření a lepší provázání se zbytkem textu. Beránkova kniha sice jen těžko může sloužit jako kritika teorií a konceptů odvozených ze zkušeností jižní a východní Evropy či Latinské Ameriky, ale nabízí vysvětlení, proč revoluční vlna arabského jara nedorazila do země, která si své „předjaří“ prožila již před dvěma desetiletími. V alžírských událostech lze ale najít velmi snadno nejen ozvěnu nedávných arabských revolucí, nýbrž také vývoje, kterým si prošla posttitovská Jugoslávie.
Autor působí na Katedře mezinárodních vztahů FSV UK.
Zdeněk Beránek: Alžírsko. Krize devadesátých let. Karolinum, Praha 2013, 252 stran.