La Fabrika Praha, premiéra 19. 4. 2010
Vojtěch Dyk a Jakub Prachař rozjeli spolu s režisérským duem Skutr (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) politicky nekorektní celovečerní kabaret Kultovní představení. Dyk s Prachařem vystupují jako ostřílení baviči, kteří se nebojí ani fekálního humoru nejhrubšího zrna, stejně jako dobře odpozorovaných scének představujících namlouvání a kopulaci hmyzu (které mimochodem o tematicky tak oblíbených vztazích mužů a žen/mužů a mužů/žen a žen vypovídají víc než sebedrásavější drama). Vycvičení zřejmě z koncertů skupiny NightWork, umně manipulují diváckým davem a ten (alespoň v případě premiéry) poslušně činí, co jim na očích vidí – například zpívá a dělá dlouhé nosy na diváky ve druhé půlce sálu. Nechybějí ani nezbytné špílce na adresu divadelních kritiků. A protože si hrají muži, nenechají si také ujít kovbojskou stylizaci. Částečně je to vtipné, částečně otravné – desátému prdu na jevišti už se zkrátka každý zasmát nedokáže. Podobně jako stylem humoru spřízněné Pornohvězdy v pražském Roxy/NoD si také Kultovní představení, věrno svému názvu, najde dostatek nadšených diváků a divaček, jež do La Fabriky přitáhnou nejen známé tváře protagonistů, ale také doporučující šeptanda, která se jistě rozšíří rychlostí laviny. Jen mi vrtá hlavou angažmá Skutrů v téhle show; od nich jsme si zvykli čekat mnohem víc. Bylo by totiž škoda, kdyby bez vzdoru a poslušně utonuli v divadelní zábavě.
Jana Bohutínská
Pakosti a drabanti
Divadlo Archa Praha, premiéra 25. 3. 2010
Režisérka Jana Svobodová se opět pustila do práce s cizinci naturalizovanými v Česku a výsledkem je politicky nekorektní kabaretní večer Pakosti a drabanti. Jak je u Svobodové a jejího tvůrčího týmu zvykem, muzicírování prokládá sondami do osudů protagonistů a tentokrát také vše zaobaluje do předvolební kampaně – a její otázka vlastně opravdu stojí za zamyšlení: Mohl by se v Česku dostat na Hrad někdo, kdo se narodil v jiné zemi a pochází z jiného kulturního prostředí? Potíž inscenace spočívá v tom, že režisérka nenabízí nic, co bychom v jejích projektech už neviděli. Přitom trochu moralizuje, snaží se nám sahat do svědomí, chvílemi se jí daří publikum (nebo alespoň jednotlivce v publiku) dojmout, chce diváky poučit i bavit, ale na představení, které jsem viděla, se nakonec nejvíc smála ona sama. Pozornost na sebe poutají spíše jednotlivci, než že by inscenace strhávala jako celek – třeba charismatická Ivana Hessová nebo performer Phillip Schenker (uvedený jako herec, který v Česku hraje hlavně nácky – a to si zrovna můžeme ověřit ve filmu Protektor) či Petra Lustigová. Jenže režisérka se bohužel trochu chytá do vlastní pasti – zatímco se snaží upozorňovat na klišé spojená s osobnostmi, životem, kulturami a názory českých cizinců, utvrzuje se ve vlastním tvůrčím klišé. Je na čase, aby se z něj vymotala ven.
Jana Bohutínská
Ivan Martin Jirous
Pravdivý příběh Plastic People
Radioservis 2010
Loňská publikace vzpomínek „manažera“ legendární skupiny československého undergroundu sedmdesátých a osmdesátých let byla letos doplněna vydáním zvukové verze. Na více než pěti hodinách záznamu, který byl loni odvysílán v rámci dvanáctidílného seriálu Českého rozhlasu 3 – Vltava, se posluchač setkává s těžkým přednesem samotného autora. Ten původní verzi namluvil již na začátku osmdesátých let, bohužel ale není ve stávajícím vydání obsažena. Většinu vzpomínek pro pořad nyní načetl Oldřich Kaiser. Jeho působivý výkon se tak možná dá chápat jako určitá splátka za účast v propagandistickém díle Majora Zemana Mimikry, který byl na konci sedmdesátých let natočen jako součást kampaně proti undergroundu. Nahrávku doplňují hudební ukázky produkce kapely a jejích členů.
Filip Pospíšil
Cinepur 68
Exploatace. Pojem, který se v poslední době v médiích často objevuje a málokdo si pod ním něco představí. Antonín Tesař s Jiřím Flíglem ho v čísle Cinepuru, které je mu věnované, definují jednoduše: exploatace je bulvár. Můžeme sem zařadit snímky, jež využívají skandální témata a potvrzují a prohlubují předsudky. Ze starých exploatačních nebo také béčkových filmů se dnes stala móda. Hromady z nich najdeme na novinových stáncích, ty nejšílenější na Festivalu otrlého diváka, mnoho jich ale neznáme. Třeba hongkongskou tvorbu určenou jen dospělým, kterou se tu Tesař zabývá. Flígl si zase vzal na mušku exploataci v českých porevolučních filmech. Dalším, skrytým, ale v Cinepuru kontinuálním tématem je kritika filmové kritiky. Přemysl Martinek se zlobí na mainstreamová média, že si na vysmívání se umělečtějším snímkům honí triko. Zdeněk Holý vybírá konkrétní příklad: Hanekeho Bílou stuhu. Ve dvou článcích jsou přiblíženy snímky z festivalu Berlinale. Viktor Palák bohužel nedokázal svému textu dát přehlednější strukturu, a tak je jeho příspěvek chaotickým přeskakováním z filmu na film. Podnětný je miniprofil nedávno zesnulého Erika Rohmera od Jana Křipače. Trochu únavně už působí další interpretace Avatara. Zbytečný je pětistránkový text Otto Bohuše o seriálu Dexter. Víme, že v Cinepuru mají rádi pop, ale věnovat tomuhle seriálu tolik prostoru a navíc o něm nechat napsat jeho fanouška je už moc.
Jiří G. Růžička