Jiří Tomášek
Málo slov
Triáda 2009, 72 s.
Jiří Tomášek (nar. 1951) si pro svou druhou sbírku zvolil příhodný název. Skutečně mu stačí málo slov, aby vystihl, co chce. Až na pár výjimek zůstává věrný jednoduché formě dvou čtyřverší, která ovšem většinou nejsou provázána rýmem, ale méně přímočarou asonancí. Ponechme stranou, kdy tahle „básnická strategie“ působí křehce a pokorně, a kdy spíš neuměle. Podstata tkví jinde: v umění prolnout viditelné, hmatatelné a pojmenovatelné s „tím druhým“, a to na velmi skromné ploše. Pravda, podobné postupy označil před časem tuším Petr Boháč ironicky za „počasí s přesahem“, nicméně pořád lepší než… třeba počasí bez přesahu, anebo naopak klopotná snaha o přesah, i kdyby si ho měl autor z betonu vydupat. Nic takového. Tento básník dobývá svá území beze stopy násilí na slově, verši, myšlence: „Už ani nevoní./ Kouř nad blátivou zemí./ Dvě dívky na koních/ mezi mokrými kmeny.// Studánka pod kaplí/ je zapadaná špínou./ Tiché předjarní dny/ jsou cítit starou vinou.“ Aniž by měla pachuť plagiátorství, mísí v sobě Tomáškova poezie mnohou tradici, tóny haiku počínaje a „reynkovskou stopou“ konče, to vše okořeněno sympaticky odpudivými sceneriemi kontejnerů, hnijících odpadků a „pavučin v kopřivách,/ které nás přerůstají“. S těmito motivy navíc kontrastují nápadně frekventované motivy ptáků, jejich (vz)letu a zpěvu. Nízké a vysoké jedním dechem, jako by to jinak ani nešlo… Závěr? Abychom pokračovali v parafrázích: sbírka je to dobrá, nikoli však převratná.
Simona Martínková-Racková
Taťjana Gromača
Černoch
Přeložil Jiří Hrabal
Periplum 2009, 148 s.
Sto třicet osm krátkých (textově v průměru na necelou stránku A5) záblesků ostrého světla v jinak dlouhém, ponurém a nepřehleném filmu z nedávné chorvatské minulosti nabízí osvěživě propracovaná, osobitá novela Černoch. Její autorka, básnířka (česky vyšla sbírka Něco není v pořádku v překladu Jiřího Hrabala, 2004; do své mohutné antologie Koráb korálový, viz A2 č. 16/2008, její verše zahrnul též Dušan Karpatský) a prozaička Taťjana Gromača (nar. 1971), je nakladatelstvím anoncována jako Ingeborg Bachmannová Balkánu („podle německé kritiky“). To mě, přiznávám, ke čtení přitáhlo. Brzy jsem na ten reklamní trik zapomněl, souvislost s korutanskou esejistkou a prozaičkou jsem nenašel, ale nelituji. Lakonické a odtažité zprávy ze života mladé, nijak sympatické hrdinky začínají jako vztahová novela z porozuhodné části Evropy. Velice rychle se však vzájemně doplňují a násobí takovým způsobem, že na povrch vyvstává vypravěččin sekernický jazyk, jenž zdůrazňuje život věcí a především v detailech zohledňuje pozadí děje. Pozadí naprosto zásadní: vesnici a maloměsto (přestože brzy město hlavní) před válkou, během ní a po. Před očima – a mimo text – pak narůstá rozrůznění lidí na naše a cizí (viz v textu nikde nepoužitý titulní černoch). Gromača je vynikající a rázná vypravěčka: z atraktivního příběhu suverénně vytrhává jen ty nejpůsobivější okrajové kusy. Periplum vydalo silnou knihu o moderní lokální válce (i té citové).
Josef Obruč
Ota Filip
Děda a dělo
Host 2009, 350 s.
Genezi románu Oty Filipa Děda a dělo doprovází zvláštní stav: autorova rozpolcenost mezi starou vlastí a novým domovem. V roce 1974 byl Ota Filip donucen StB k vystěhování z ČSSR. Nyní píše v němčině; knihu Děda a dělo, jak sám říká, nemohl přeložit do češtiny, nýbrž ji musel celou přepsat. Na více než třech stech stranách ožívá příběh z časů rakousko-uherské monarchie a první světové války, příběh zbrojního konstruktéra Antonína Petáka, inženýra císařské infanterie a jeho velkoděla ráže osmačtyřicet centimetrů, to jest houfnice ráže vskutku obrovské – z níž nepadl ani jeden výstřel! Zdá se, že je třeba hledat příčiny hekatomb Velké války asi někde jinde než ve skutečnosti zmíněného kanónu – že by v diplomatických avantýrách o německé kolonie v době předválečné (a těsně po ní, co se interpretací týče)? Ono je to náhle jinak… lze zůstat Otu Filipovi v povděčenství, že zdařile v románové literární evokaci zachoval ducha mocnářství, národní temperamenty, drobnokresbu postav hlavních i vedlejších (která je skvělá), historické detaily (které uspokojí i nadšence pro militární historii), a že se nedal zmást k bolestínským výlevům odmítání minulosti a bohapustým pajánům na současnost. Stavba románu Děda a dělo je fortelná. Výborné čtení!
Vít Kremlička
Martin Reiner
Lucka, Maceška a já
Druhé město 2010, 176 s.
Novela Martina Reinera má na české poměry velice slušný počet recenzí, většinou nadšených (v případě zájmu vizte autorovy webové stánky). Byla také nominována na Magnesii Literu. Čím tento text tolik vyniká? Jde o komorní, kultivovaný příběh mladého muže, který se shodou okolností stará o dívku předškolního věku (důvod první: okamžité dojetí), přitom studuje dílo brněnského básníka, jehož postava je inspirována Reinerovým dlouhodobým badatelským zájmem, Ivanem Blatným (důvod druhý: téma sestoupivší do knihy z kulturních výšin), a vyrovnává se s vlastní menšinovou erotickou orientací (téma třetí: bezbolestné pojetí módního tématu). Kniha má nápaditou kompozici, je detailně propracovaná; dějové linky se sbíhají a jsou uzavírány – postupně je vypravěč všechny něžně zastele. V nevýrazném jazyce, jímž je podtržena obyčejnost, skromnost a plachost pomaličku dozrávajícího hrdiny, na sebe pak upozorní každá zdařilá metafora, každý živější popis, převážně ranních hodin („…jindy zalévalo slunce brněnské ulice už od časného rána sytou žlutí vaječného koňaku“; „…ráno už trávník před volejbalovým hřištěm stříbřila jinovatka a zábradlí, o které se opíralo vratké svítání, nepříjemně studilo“). Nejživějším protagonistou přítomné novely (důvod čtvrtý: přečtete ji za jeden kratičký večer) je město Brno a vášnivé představy o jeho literární historii.
Karel Brávek
Jürg Amann
Zabít matku
Přeložila Alena Nováková
Archa 2010, 96 s.
Matku mám rád, a proto jsem se titulu Zabít matku trochu obával. Jedná se však o neškodné, ba sympatické dílko. Po dvou knihách Klause Merze ho vydalo v elegantním provedení, jehož grafická úspornost zdařile koresponduje s obsahem, zlínské nakladatelství Archa jako třetí svazek Edice moderních švýcarských autorů.
Jürga Amanna (nar. 1947) s předchůdcem v ediční řadě spojuje niternost a intimita – Amann črtá portrét své matky, psaný u její smrtelné postele. Děj otvírá neúspěšná Cesta syna a matky za matčiným otcem, který od rodiny odešel, a oběma tudíž nezbylo než si ho vysnít. Mužské postavy se tak stávají hybateli alespoň v tom smyslu, že přimějí pozůstalé vydávat se na místa s nimi spojená. To chlapci-autorovi dává možnost navázat pouto k půdě a rodnému kraji jako symbolu rodiny.
Tím ale děj také končí, neboť počínaje další kapitolou se od spletitých rodinných vztahů, poznamenaných kolizí mezi puritánským zdáním tehdejší italsko-švýcarské společnosti a existencí nemanželských dětí i absencí otců, postupně blížíme meditativní formě, přecházející na konci v zádušní mši. Nokturno pojednává o strachu malého chlapce, že bude matkou odsouzen nebo opuštěn, o děsu z nadvlády všemocné Bohyně – matky. O času nočního fantazírování dětských let, z nichž na celý život zůstanou v paměti zvukové či zrakové vjemy, které determinují náš pohled do minulosti. V eponymní kapitole Zabít matku se postrach stává břemenem a syn tentokrát trpí bezradností, jak pomoct starému člověku. Matčino umírání zachycuje občas v naturalistických detailech, vypovídajících o odvrácené straně synovské lásky. V závěrečném Rekviem, tvořeném krátkými oddíly opatřenými latinskými názvy podle posledních Kristových slov, se v konfrontaci se vzpomínkami syn vyrovnává s lítostí, že se mu „nepodařilo přestavět svět tak, že by teď nemusela zemřít“. Vědomí genetického vztahu přitom dosahuje až mystických rysů. Ztráta rodiče plodí nového člověka a dospělé dítě se ocitá v novém světě pánem vlastního osudu se vším, co to obnáší. Náznak sebeobvinění přechází ve smíření.
Novela Zabít matku zásadně nevybočuje z kontextu autorovy tvorby, v níž se téma smrti opakovaně vrací (mezi jeho „mrtvé přátele“, jak říká, patří Robert Walser a Franz Kafka, jemuž věnoval disertační práci). Text je ojedinělý a obdivuhodný přímostí, s níž se pouští do zásadního tématu lidské existence, a prostředky, které k tomu volí. Vztah s matkou nikdy není jen tak a je překvapivé, že se jím literatura zas tolik nezabývá, u Amanna však vypovídá o něčem ještě vážnějším – lidské konečnosti v důsledku dědičnosti.
Alan Beguivin
Robert Kirkman, Tony Moore
Živí mrtví: Staré dobré časy
Přeložil Martin D. Antonín
Crew 2009, 140 s.
Dle předmluvy, kterou si napsal autor sám a nešetřil v ní sebechválou, se má čtenář těšit na „epicky rozvinutý příběh“ a zároveň i „nejzávažnější a nejnáročnější kousek“, jejž v životě stvořil. Radši si ani nechci představovat, jak tedy nutně musí vypadat další „tvorba“ pana Kirkmana, ale co vím jistě, je, že stupidnější dialogy a strnulejší postavy už jsem dlouho v komiksu neviděl. To mám přitom na mysli i ty živé, nejen ty, kteří coby nemrtví strnulost vykazují jako příznak. Hlavní postava nebojácného amerického policisty bez bázně a hany jako by vypadla z nějakého propagandistického náborového filmu americké policie, čemuž nepomůže ani policista zlý, který jen potvrzuje šablonovitost celého příběhu. I ty ostatní „klasické“ americké postavičky zapadají do představy toho pravého Američana s kvérem v ruce, který se o sebe umí postarat v každé situaci, včetně té, v níž se z Ameriky stala jedna velká rezervace zombíků. Jako zhola neamerické se tak jeví jen pochybování hlavního hrdiny o tom, že někde stále ještě je nějaká vláda a armáda, které mohou život zase vrátit do starých kolejí. Pokud autor ve zmíněné předmluvě čtenářům slibuje, že tenhle příběh jen tak neskončí – skončí-li vůbec –, tak já měl až dost už po prvním díle a druhým čas ztrácet rozhodně nebudu.
Lukáš Rychetský
Xindl X a Monika Šimkovičová
Bruno v hlavě
Galén 2010, 251 s.
Ondřej Ládek alias Xindl X je známý především jako hudebník. Jeho posledním dílem je však román, který sepsal spolu se slovenskou spisovatelkou a výtvarnicí Monikou Šimkovičovou. Nazvali ho Bruno v hlavě, protože celý román vypráví Bruno, mozková cysta v hlavě výtvarnice Moniky. Román je psán jako monolog, zpočátku zdánlivě Moničin vnitřní. Promlouvá však Bruno, a to česky, zatímco Monika mluví slovensky. Mluvící cysta je bohužel jen jeden z mála nápadů, které můžeme v této knize označit za původní (jakkoliv se po pár stránkách ukazuje, že je to nápad spíše na povídku). Jinak román plyne víceméně v zaběhlých kolejích: Monika po deseti letech přijde o manžela, jenž shodou okolností skoná u své milenky Novely. Monika nabídne mladé milence svého muže přístřeší a ta ji na oplátku zasvěcuje do světa internetu a volného sexu. Novela pak, jak jí jméno velí, začne psát o Monice novelu a trochu jí radí, kterého nápadníka vzít a kterého zas ne, aby zapadl do jejího díla. Už po pár stranách má čtenář pocit, že tahle kniha vznikla jen proto, aby vznikla; že je výslednicí grafomanských sklonů. Únava ze čtení přichází brzy. Zajímavá je zde snad jen souvislost s nakladatelstvím Galén, které se specializuje na lékařskou literaturu. Asi je přesvědčila ta cysta.
Jiří G. Růžička
Anna Bikont
My z Jedwabneho
Přeložil Jiří Vondráček
H&H 2008, 617 s.
Kniha polské novinářky Anny Bikontové (nar. 1954) patří k těm, které – s nutnou brutalitou – mění pohled mnoha Středoevropanů na vlastní historii. Tématem rozsáhlé studie, založené na čtyřletém pátrání a nesčetných rozhovorech, jsou pogromy na Židech uskutečněné ve dvou vsích v severovýchodním Polsku, v Jedwabnem a Radziłowě, v létě roku 1941. Po odchodu ruských okupantů (mimochodem, kolik Čechů o této kapitole druhé světové války vůbec ví?) se dávná nenávist vůči Židům i (modernějsí) antisemitismus s podporovou nových, nacistických okupantů projevily v nepředstavitelné síle. Polští občané systematicky povraždili své dlouholeté a intimně blízké židovské sousedy: několik set jich upálili ve stodole, zbytek pochytali, znásilnili a zabili v jejich domech a v okolí. Bikontová navazuje na práci Jana Tomasze Grosse Sousedé (2001; česky vyšla v roce 2008 jeho jiná kniha, Strach, o pogromu v Kielcích rok po válce), která zmařila oficiální verzi (že v Jedwabnem a téměř desítce dalších vsí vraždili Němci), vyvolal národní hysterii (nekálejme do vlastního hnízda!) a obnažil trvající, hluboce zahnízděné protižidovské smýšlení. Bikontová mimochodem dopadá stejně, což ve své knize reportážně zachycuje. Hrůzné jsou její citace antisemitských výlevů katolického tisku třicátých let, nenávistných popěvků, dětských říkanek a modliteb – a záznamy agresivní zášti (doprovázené a umožněné strachem přeživších obětí i svědků) v rozhovorech s našimi současníky. Je to kniha jednostranná, ale neumím si příliš představit, že v tomto případě bylo lze jinak. A nechápu, proč se u nás o ní téměř nepíše.
Josef Obruč
Michio Kaku
Fyzika nemožného
Přeložil Petr Liebl
Argo a Dokořán 2010, 291 s.
Denní zpravodajství dnes vědu nikterak nepomíjí, vědecké novinky jsou však prezentovány s důrazem na senzaci a způsobem krajně klipovitým. Tak se třeba dočtete, že nějaký vědecký tým se přiblížil dosažení neviditelnosti a na této technologii se dále pracuje. Pak se o rok později objeví o neviditelnosti zase stručná noticka, aniž by vše ale bylo zasazeno do obecnějšího rámce. Zpravodajství takhle prostě funguje, ale co když by člověk přece jen chtěl získat systematičtější a solidní informace o těchto „senzacích“? Takovému čtenáři je určena kniha amerického teoretického fyzika a popularizátora Michia Kakua. Ten podrobně rozebírá jednotlivé „nemožné“ technologie, od neviditelnosti a silového pole přes přenos myšlenek (nikoli pomocí paranormálních sil, nýbrž nukleární magnetické rezonance), nadsvětelné rychlosti a cestování v čase. Výraznou inspirací pro výběr technologií mu byl seriál Star Trek, ale i jiná sci-fi (A. C. Clarke třeba u výtahu na oběžnou dráhu). V zásadě probírané technologie rozděluje na takové, které by se mohly realizovat již v tomto století, na ty, jež vyžadují zvládnutí pro nás nepředstavitelných sil, a konečně třetí kategorie jsou pak technologie nemožné zřejmě v principu, tj. nepovolené fyzikálními zákony. Povzdechnout si lze jen nad tím, že poměr ceny knihy k počtu stran (jistě krajně hrubé měřítko) u populárně vědeckých knih se již výrazně a zřejmě nevratně přehoupl přes 1:1.
Pavel Houser
Zdislav Šulc
Z jeviště i zákulisí české politiky a ekonomiky. Vzpomínky novináře a ekonoma 1945–1995 (Studie č. 4/2009)
Národohospodářský ústav Josefa Hlávky 2009, 152 s.
Po desetiletích ožívají zápasy, jež rozhodovaly o našem směřování. Vítězové i poražení „pražského jara“ vydávají svědectví. Paměti Jiřího Hájka nebo Čestmíra Císaře leží v regálech knihkupců vedle vzpomínek Vasila Biľaka či Lubomíra Štrougala. Je dobře, že přibývají i vzpomínky těch, kteří nepatřili k mocenským špičkám znesvářených táborů, ale žili stejně intenzivně zrychleným tepem doby. Paměti Zdislava Šulce dovolují poznat důvěrně mimo jiné prostředí redakce Rudého práva od konce čtyřicátých let, atmosféru na „reformismem nakažené“ Vysoké škole politické v šedesátých letech, myšlenkový kvas v komunitě ekonomů, kteří pod vedením Oty Šika promýšleli reformy (Šulc patřil k jeho nejbližším), poměry v disentu i veřejnosti skrytá pnutí při rozhodování o transformaci naší ekonomiky po roce 1989. Pro generaci „omráčenou“ potlačením reformních snah v roce 1968 se stala celoživotním problémem otázka reálnosti jiných než bolševických modelů socialismu. Povýtce ideologický rámec úvah, které se v tomto směru opět objevují, přesahují vzpomínky Zdislava Šulce svým realismem, opírajícím se o jeho převážně samostudiem nabyté poznatky o fungování hospodářských a politických mechanismů, a jeho upřímností, umožňující zhodnotit i vlastní omyly. Zamrzí jen nedbalá korektura knihy. Hovoří-li se dnes o hledání nového levicového diskursu, lze si jen těžko představit, že by se to obešlo bez reflexe generace „osmašedesátníků“.
Jiří Křesťan
David Klinghoffer
Proč Židé zavrhli Ježíše
Přeložil Zdeněk Rucki
Rybka Publishers 2010, 302 s.
Uvážíme-li, že Židé byli dvě tisíciletí exodu akceptování ponejvíce kvůli Ježíšovi, jeví se talmudické polemiky proti němu jako rezonance bez židovské sebereflexe vůči světu. Ježíšova zprostředkovatelská vize monoteismu k národům, jež jsou mimo Izrael, není dosud částí judaistů pochopena, ač znamená mohutný civilizační pokrok. Autor knihy vychází ponejvíce z biblických znění Tóry, starozákonních knih a evangelií, ale i talmudických poznámek, jež jsou někdy – mírně řečeno – komické a reprezentují kulturní omezenost jejich tvůrců. Přitom však byl Ježíš pro ně jedním z pojítek s dávnou vlastí. Uvážíme-li dále, jakou dávku oportunismu Židé museli vynaložit při soumraku izraelského království, začínají se vyjevovat zprvu nepochopitelné motivy Ježíšova zaznamenaného příběhu: parafrázovaný triumfální návrat císařův při Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma; opakované sókratovské motivy – jak při spiknutí rady starších proti němu, tak přímá citace číše bolehlavu jako „kalichu hořkosti“ při vigilii v zahradě getsemanské, průběžné přezkušování Zákona, který svou anachronií ulehčil římskou anexi a okupaci; jako by ve zkratce jednoho života proběhly znovu obměněné příběhy z Athén Sókratovy doby a znovu byly potvrzeny! Filosofická potentia Ježíšova byla zřejmě v ohnisku zájmu méně; nastal čas věnovat se i jí!
Vít Kremlička