Alan Jay Lerner, Frederick Loewe
My Fair Lady
Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem, premiéra 7. 5. 2010
Režisér Gustav Skála přepečlivě vybíral obsazení populárního muzikálu My Fair Lady převážně z místních uměleckých sil. Hostující Jolanu Smyčkovou v titulní roli Lízy a Radka Zimu (Higgins) lze do jisté míry považovat za ústecké muzikálové stálice – Smyčková byla nominovaná za roli Káči v Divotvorném hrnci na Cenu Thálie 2009 a Zima účinkoval ve West Side Story a Aladinovi. Zatímco Jolana Smyčková musela udržet nelehký vývoj postavy (a podařilo se), Radek Zima přesvědčil svým pojetím o možnosti hrát staromládeneckého profesora v letech jako mladého sebestředného a citově nevyspělého floutka. Předností nové inscenace je precizní hudební nastudování pod taktovkou barda muzikálové tvorby Arnošta Moulíka a Milana Kaňáka. Orchestru nechybí hudební nadhled a suverenita a v Kaňákově vedení dokonce i jemně vstřícnější provedení vůči samotným pěvcům. Skálova režie a choreografie vychází z přirozeného a talentovaného hereckého projevu nejen hlavních představitelů, ale i při ztvárnění drobnějších roliček, na které klade vysoké nároky, projevující se v tanečních kreacích a mimické drobnokresbě (Petr Matuszek, Věra Páchová, Radek Krejčí). To, že je muzikál jako ušitý na míru souboru, dokazuje pouze jediná alternace – pro roli Doolittlea; popelář Tomáše Ondřicha je bodrou figurkou městské periferie, u Dalibora Janoty je naopak seriózní, leč trochu mdlý. Inscenace nejeví známky sterilních produkcí, cenný je srdečný a otevřený přístup umělců, což je v hledišti znát.
Milan Černý
Andreas Kotte
Divadelní věda – úvod
Přeložila Jana Slouková
KANT – Karel Kerlický 2010, 220 s.
„Na rozdíl od praxe běžných úvodů, a především jejich nároků na objektivitu a obsáhlost, se Úvod nevzdává subjektivní účasti. Otevřeně se poukazuje na to, že se zde jedná o osobní a fragmentární knihu,“ uzavírá německý teatrolog Andreas Kotte (nar. 1955) svůj úvod do divadelní vědy. V knize klene oblouk od východiska, jímž je přechod od životních událostí k událostem divadelním, přes prozkoumávání rozličných aspektů divadla (jako jsou pojem hry, samotný termín „divadlo“ a původ divadla, herectví, dramaturgie nebo média) až po ponoření se do divadelnosti a jejího vztahu ke společnosti („divadelnost konstituuje společnost, společnost divadlo“). Fenomén divadla chápe Kotte široce, a dotýká se proto mnoha jeho podob. Zajímá ho performance na pomezí výtvarného umění a divadla, stejně jako divadelní potenciál popravy Ludvíka XVI. Jeho text – a v tom je také jeho síla – je plný konkrétních případů, na kterých autor ukazuje své teoretické premisy. Mnohý konkrétní materiál čerpá z antiky a středověku, jež jsou jeho badatelskou doménou. V intencích Kotteho přístupu – který cituji v úvodu této krátké recenze – může být jeho divadelněvědný úvod inspirativní pro odborníka i laického zájemce o divadlo, stejně jako pro toho, kdo se pohybuje v jiných než divadelních oblastech současného umění a hledá souvislosti.
Jana Bohutínská
Felix Holzmann
Všechny šplechty
Supraphon 2010
Vydavatelství Supraphon vydalo komplet pěti CD se scénkami jednoho z našich nejlepších stand-up komiků. Bohužel, čtyři disky už dříve vyšly a jsou sem zařazeny v nezměněné úpravě. A tak si například scénku s huhulálá vyslechnete (i když tohle je vtipné i po sté) hned dvakrát. Největší hodnotu má tedy páté CD, na němž ale najdete podruhé scénu s diváckou soutěží (nicméně třeba vtip s pointou, že Zanzibar není žádný bar v Praze, už dnes neplatí) a pak především kopu anekdot. Většinou slabších, lehce pubertálních, typu: Pepíček propadl střechou k paní téaté mezi kozy. Ze scének je tu jen jedna: o tvarovaných kloboucích a pak krátký rozhovor s Ondřejem Suchým, který byl podkladem pro jeho knihu Aluminiový klíček Felixe Holzmanna. Přestože byl Holzmann autorem víceméně jen pár úspěšných výstupů, ty jsou do dějin českého humoru výrazně zapsány. Teplá lavička s rozsedlým řízkem, který pak kupodivu nikdo nechce, luštění křížovky, která se nakonec ukáže jako zmetek, nebo nákup lístku do kina na Včera, dnes a zítra, to jsou dialogy, které se dají pouštět stále dokola a dodnes ze svého humoru nic neztratily. Všechny byly pečlivě připraveny, jakkoliv mohou občas vypadat improvizovaně. Právě v lehkosti projevu byla Holzmannova síla. A také ve hře se slovy a překvapivými pointami. Vlastníte-li již zmíněná čtyři CD, kvůli tomu pátému si soubor nekupujte. Pokud ne, neváhejte.
Jiří G. Růžička
Zdeněk Lhotský
Galerie Malostranská beseda, Praha, do 6. 6. 2010
Nová galerie v pražské Malostranské besedě se otevírá výstavou tří umělců pracujících se sklem. Stély, tvarově čisté a symetrické objekty pomalované ornamenty i rozličné optické reliéfy Zdeňka Lhotského (nar. 1956; člena Tvrdohlavých) zabírají největší část výborně osvětleného půdního prostoru. Tyčí a rozkládají se tu mezi trámy, bidýlky, schody a okny s výhledem na střechy malostranské – a obklopují tak ostrovy prací dvou mladých dam, Mexičanky Rebeky Huerty Vigy (nar. 1982 v San Nicolás de los Garza) a Moravanky Radky Pavelové (nar. 1982 v Bruntále). Obdivuhodně nápaditá a v provedení důsledná absolventka ateliéru sochařství na Fakultě výtvarných umění v Brně Pavelová je veliký objev nejen této expozice. Dokáže v různých materiálech i konceptech propojovat tíhu tělesnosti či předmětnosti s lehkostí formy a vtipu. Tím se vyznačoval její cyklus instalací Startky z celofánových obalů cigaretových krabiček (2002), Pokoj (háčkovaný půdorys ve skutečné velikosti, 2004) či video Těsně kolem pasu (2005). V Besedě navazuje na svou sérii Mezitělní prostor, což byly sádrové odlitky prostorů mezi lidskými těly (zády a zády, zády a břichem, dvěma nohama a rozkrokem, břichem a nohama). Nyní tyto podivuhodné tvary odlila ze skla. Vznikla tím díla podmanivé krásy a osvobozujícího vtipu; zdánlivě lehoučká, intimní, známá, prohřátá a zároveň nedostupná, těžká, chladná; cizí. Jako gynekologické artefakty z Cronenbergova filmu Příliš dokonalá podoba. Něco tak povznášejícího jsem dlouho neviděl.
Josef Obruč