Slavomír Kudláček
Schůzka v lomu
Host 2009, 80 s.
Slavomír Kudláček (nar. 1954) v nové sbírce dokazuje, že je básník přesný, obrazově střídmý – minimalismus jednotlivých veršů, prozaizovaný výraz a klidný tón jako by si především jeho delší básnické skladby samy diktovaly. Lyrický subjekt je v nejlepších básních Schůzky v lomu jakýmsi průvodcem po krajině, který ručí za jedinečnost okamžiku (málokdo umí tak „napsat“ atmosféru sychravého počasí jako právě Kudláček), a zároveň iniciátorem – vede čtenáře na místa, k nimž ho cosi poutá, čtenář se však mnohdy jeho příběh ani nedozví. Namísto něj totiž ono místo vyjeví v básnické zkratce kondenzovanou (napříč časy sesbíranou) „biografii“, svou identitu – lyrický subjekt v tu chvíli text snad už opustil a místa (pobořený dům, hřbitov apod.) mluví sama za sebe („Dva dny se probouzeli/ duchové koček, holubů a slepic/ ukrytí ve vzduchu zahrady./ Jinak tam nikdo nebyl./ Všechno se vlastně stalo/ nějak dřív.“). Tato důsledná distance, díky níž se tak lehce přehoupneme z konkrétního v obecné, oscilace času a věčnosti a další oxymorické dvojice motivů, to vše svádí k syntetizujícím aforismům a spolu s hutnou metaforikou zcela evidentně ukazuje na cestu k Vladimíru Holanovi, po níž Kudláček kráčí sice směle, ale místy škobrtá. Není však autorem jediné polohy – například civilní, neokázalá zkratka mu jde znamenitě: „Včera uviděl vydru./ Komu to říct.“
Vojtěch Staněk
Barry Unsworth
Země zázraků
Přeložil Richard Podaný
BB art 2009, 223 s.
Na sklonku loňského roku vyšel zatím poslední román Barryho Unswortha, britského spisovatele žijícího v Itálii. Autor, který se rád noří do historie, si tentokrát vybral dobu těsně před první světovou válkou. Hrdina knihy, John Somerville, je archeolog, který se v místech, kde bývala Mezopotámie a kde se na počátku 20. století rozkládá Turecko, pokouší učinit zásadní archeologický objev. Plány mu však hatí blížící se železnice, která má zanedlouho nadějné naleziště pohřbít. Do toho sledujeme postavu geologa, pokoušejícího se objevit zdroj ropy, ale také arabského přisluhovače, jenž shání sto zlatých, za něž by mohl vykoupit svou milou od jejího otce. Autor přeskakuje z postavy na postavu, často bez jakéhokoliv odsazení textu, a vzhledem k tomu, že jsou si dost podobné (mistrem psychologické kresby Unsworth rozhodně není), občas si toho skoku čtenář ani nevšimne. Až do tří čtvrtin knihy jsem se nedokázal do příběhu ponořit a radoval jsem se jen z pasáží popisujících archeologii nebo geologii. V nich je zřejmé, že autor má nastudováno. I když by příběh mohl mít dobrý spád, jelikož je zasazen do doby a místa, kde se lámou dějiny, něco tomu chybí. Postava, která by zaujala. Děj, který by byl obtížněji předvídatelný. Jazyk, který by ze čtení činil potěšení. Propojení skrze podzemní bohatství kulturní a energetické a jejich vzájemný střet jsou příliš povrchní.
Jiří G. Růžička
Tobiáš Jirous
Noční můry noční můry
Labyrint 2009, 160 s.
Tobiáš Jirous (nar. 1972) usoudil, že v sedmatřiceti letech je nejvyšší čas na bilanci, aspoň na tu básnickou, a vzal to pěkně z gruntu. Čtenáři předkládá téměř stovku básní „z posledních dvaceti let tvorby“ (!) a velkorysý výbor pečetí patetickým prohlášením, že tímto s poezií končí. Skalní ironik by se s hraným údivem otázal, zdali s ní dotyčný také někdy začal, ale zase tak zlé to není. Jakmile člověk akceptuje všudypřítomný patos, sebestřednost, vulgaritu, dandyovskou nezávaznost a mohutná, leccos zastírající gesta coby „stylotvorný prvek“, jak mu autor v doslovu napovídá (pravda, v jiném kontextu), a když odhrne mnohý balast, zableskne se několik veršů, které mají tu moc se do čtenáře zatnout a zanechat trvalejší stopu (Chtěl jsem zavolat, Otče, Za zdí mého pokoje). Příznačně jsou to ty, v nichž je nejvíc bezbrannosti, bezelstnosti, tichého znepokojení a zvláštní pokorné prostoty, takže si člověk spíš než na Hlaváčka či Gellnera, zmiňované v doslovu Michaely Hečkové, k vlastnímu údivu vzpomene (kromě jiných) na Wolkera. Stejnou intenzitu mají i některé ostentativně odhalující erotické básně, doprovozené navíc vtipně vulgárními ilustracemi, též z pera Tobiáše Jirouse. Knize naopak zrovna neprospěl zmiňovaný doslov, prostoupený nekritickým obdivem, jakkoli maskovaným silnými slovy („samolibá onanie egomaniackého kluka z Poříčí“). Ovšem vzhledem k tomu, že vkus i cit pro míru je to poslední, oč tu běží, je to vlastně v pořádku.
Simona Martínková-Racková
Feridun Zaimoglu
Lásky žár
Přeložila Michaela Škultéty
Mladá fronta 2009, 283 s.
Předposlední román Feriduna Zaimoglua Lásky žár vypráví příběh mladého makléře Davida, jehož život zásadně ovlivní dopravní nehoda. Uprostřed shonu ho ošetří mladá žena, a ačkoliv o ní David zhola nic netuší, stane se okamžitě jeho osudovou láskou, kvůli níž stojí za to procestovat nejen Německo, ale i Prahu a Vídeň. Během této pouti zasvěcuje čtenáře do svých názorů na ženy, ale i muže, jejich předsudky, touhy a vášně. Zaimoglu se zde nevěnuje tolik tématům spojeným s tureckou menšinou v Německu, ale soustředí se na témata kontroverznější, přičemž očividně sází na čtenářskou zálibu v trivialitě. Výsledkem je však spíše to, že nás věčně roztoužený a lehce roztrpčený vypravěč začne po chvíli nudit. Není zcela jasné, co si od své odysey slibuje. Nejde mu ani tolik o lásku, ale o ulovení kořisti. Touha udržet čtenáře v napětí je posilována specifickým stylem, jenž se vyznačuje krátkými větami a nedořečeností v dialozích, a naopak mnohomluvností ve vnitřních monolozích: ,,Jak zvláštní, jak zvláštní, toužil jsem po své lásce, přál jsem si, aby se naše stopy konečně zkřížily, přál jsem si, aby mi ve výhledu přestaly překážet omšelé kulisy, na jejichž pozadí lidé pronášeli svoje odmítavé a nesouhlasné texty.“ Příběh neztrácí spád, ale mnohdy ztrácí věrohodnost, protože leckdy využívá klišé (nahodilé vztahy, mimomanželské aférky).
Anna Vondřichová
Benoît Duteurtre
Holčička a cigareta
Přeložila Růžena Ostrá
Atlantis 2009, 152 s.
V románu Holčička a cigareta (Le petite fille et la cigarette, 2005) francouzského autora Benoîta Duteurtreho netěžko rozpoznat oblíbená, snad až „erbovní“ témata příležitostného žurnalisty. Stejně jako v krátké próze Služba zákazníkům (Service clientèle, česky Atlantis 2005) i v novějším textu máme co do činění s ironizujícími zápletkami z pokřiveného dneška, i tentokráte se výsměšný, leč v podtextu (možná až příliš snadno a polopaticky rozpoznatelném a interpretovatelném) varující hlas vypravěče zaměřuje na paradoxy přebujelé byrokracie a bulvární mediokracie, na celkovou ne-normálnost komerčních citů, zvrácenost nejmodernějších sociálních trendů či „průmyslového“ nakládání s lidmi.
V celkově groteskní, nadsazené vyprávěcí poloze jsou tak líčeny osudy řadového úředníka, který si dovolil osobně se vzepřít stále se rozšiřujícímu neduhu zákazu kouření ve veřejných prostorách (vzpoura to dosti krotká, ostatně chraň nás, je-li již toaleta, jakkoli na radnici, prostorem veřejným) a v pracovní době si zapálil u otevřeného záchodového okénka. Okamžikem jeho přistižení malou holčičkou, kterou nevybíravě vyprovodí z kabinky ven, se však startuje bizarní řetěz událostí, které z něj v důsledku vytvoří veřejný model nepřítele, prznitele dětí, opovrženíhodného arcizločince. Protipříběh pak líčí historii záchrany a obrácení jiného provinilce: žádost na smrt odsouzeného o poslední cigaretu před popravou zapříčiní právní paradox. Oduševnělá a důvěrně známými televizními city rezonující gesta mu pak zajišťují milost i slávu. A do toho všeho zlořádní teroristé začnou vybírat, kterého z rukojmí popraví, prostřednictvím prostředků populárních reality show.
Duteurtreho vyhrocené zápletky působí snad v několika prvních kapitolách zábavně a originálně, brzy ale nastoupí spíše únava z přesycení, hraničící občas až s nudou. Neustálé rozvíjení a variování onoho „přehnaného podobenství“ už pak spíše než invenční sociální a mediální kritiku či satiru připomene nucený rytmus zaměnitelných humoristických situací v druhořadém televizním sitcomu. Řadě autorových vtipů či ironických postřehů (Duteurtre se dle záložky knihy vyčleňuje mezi současnými mladými francouzskými autory mimo jiné i „vyšinutým humorem“) by ostatně takový nenáročný, rozsahem nevelký televizní žánr slušel nejlépe. Dobrá literární satira totiž málokdy vzniká přehnaným a nekontrolovaným předváděním autorské nápaditosti, v takové fabulační exhibici se totiž často byť jen elementární vyprávěcí koherence a logická rozvíjenost textu stává obětí ambicí dovést vše pěkně až do absurdního extrému. Možná nejkoncepčnější ironií celé knihy tak zůstává to, že je i při svých skromných sto padesáti stranách až úmorně dlouhá.
Pavel Kořínek
Tove Janssonová
Muminek: svazek dva
Přeložili Luboš a Libuše Trávníčkovi
Argo 2009, 84 s.
Zatímco do prvního Muminka jsem se pouštěl bez větších očekávání, na druhého jsem se těšil. Najdeme tu zase čtyři příběhy: Muminkovy zimní radovánky, Muminkova maminka a služka, Muminek staví dům a Muminek začíná nový život. Ten první je vyloženě antisportovní (ostatně stejně jako vypasení a pohodlní hrdinové knihy). Muminci se totiž rozhodnou, že vynechají zimní spánek a užijí si radovánek. Sportem posedlý pan Brisk jim ale dokáže, že zimní spánek má něco do sebe. V druhém příběhu si po vzoru nové sousedky, paní Fifijonky, pořídí služku, která ale nemá nejmenší pochopení pro muminí práci hrou. Vlastní dům si pak Muminek začne stavět především kvůli Malé Mie, která chce Muminkův pokoj za to, že se pokusí být hodná (nicméně při stavbě nového domu Muminkovi třeba nakuká, aby jako základní kámen použil náhrobní kámen „váženého ježka“). Stavba domu pak probíhá jako v kreslených groteskách. Nejprve se zapomene na okna a dveře, pak i na střechu, výsledkem je ovšem stavba, která by směle mohla konkurovat šikmé věži v Pise. Soubor uzavírá příběh, v němž údolí navštíví dva proroci: první káže rozvolněnou morálku a nutnost užívat si života (mravenci přestávají pracovat, protože příroda se o ně postará, veverka sní zásoby na zimu, protože žije jen jednou a mléčný bar se předělává na hospodu), druhý pak pokání a střídmost. Janssonová se opět trefuje do poválečných proměn společnosti: zapomínání tradic, uvolněné výchovy nebo předzvěsti hnutí new age. Další dávka lenivého humoru.
Jiří G. Růžička
Makoku – Malá komunální kuchařka
Kopr 2009, 78 s.
Kopr (Kooperativní práce) je sdružení sedmi autorů, ilustrátorů a typografů, kteří vydávají autorské knihy. Vznikl v roce 2007. Autorská kniha je artefakt. Autoři, například níže vyjmenovaní absolventi (nyní i příležitostní vyučující) grafických ateliérů Vysoké školy umělecko-průmyslové v Praze, takovou autorskou knihu sami vymyslí, nakreslí, namalují, napíší, sestaví, graficky upraví a vyrobí. Tímto procesem procházejí často každý zvlášť, ale nyní Kopr už podruhé vydává dílo kolektivní; komunální, komunitní, mírně komediální. Po kulinářské stránce jsem z receptů nabízených barevnou a proměnlivou Makoku ověřil: uzenou lososu s dresingem plným kopru („v případě kreativního odpoledne lze lososu nahradit avokádem a kopr česnekem“) vyvedenou v retro stylu bufé Minutka od Martiny Kupsové, dále hutnými barvami oděné vejce po birminghamsku Darji Čančíkové (tzn. cirkusově zaplňující díru v topince) a též rozplácnuté morče (v mém podání se to blížilo spíš králičímu stehnu) podle Dory Čančíkové. Recepty Martina Kubáta a Dory Dutkové (to je ilustrátorská A2ojice) a kresby či fotografie Jana Čumlivského a Alžběty Skálové si zatím jen rád a stále dokola prohlížím. Něco časem ještě uvařím, ale Kubátův přísně tajný ďábelský mix si do kuchyně nepustím. Až uzříte ingredience vyvedené rudou linkou (1x kuřta, 1x mimok, ½ tupn, 3x kabab, 1x zajud, 3x buzk, eličebup, 1x zrt, 2/2 gegam, 1x fufák…), uznáte sami.
Karel Brávek
Dale Pendell
Pharmako Gnosis
Přeložil Martin König
Dybbuk 2009, 447 s.
Farmako-gnóze v názvu třetího pokračování knižní řady o psychotropních jedech je podle autora věda, která se zaměřuje hlavně na přírodní zdroje: minerály, jedovatá zvířata a rostliny. Drogy, nebo obecněji jedy, jsou zde chápány jako cosi nebezpečného, co zároveň dokáže otevřít oblasti lidského vědění, jež jsou nám po generace záměrně upírány. Hlavní důraz je kladen na jedy rostlinné, jelikož „každý atom uhlíku v našem těle kdysi jednou prošel chloroplastovou membránou nějaké rostliny“. Kniha na první pohled zaujme svým členěním. V jednotlivých heslech, která jsou věnována různým drogám od povijnice nachové přes psychotropní houby až třeba k ropušímu jedu, nalezneme několik přístupů k složení drogy i jejích účinků. Kromě chemického popisu se zde střídají exkurzy do historie užívání drog a dějiny perzekuce uživatelů, líčení účinků od klasiků výzkumu psychedelik (Albert Hofmann, Robert Gordon Wasson, Aldous Huxley) nebo třeba dobové výstřižky z novin. Tyto relativně exaktní informace jsou protkány záznamy autorových intoxikací, které střídají poetické zápisky ve formě básní. Je zde také mnoho citací historických zdrojů i literárních děl – úryvky z Goethova Fausta nebo Dantovy Božské komedie, zápisky Henriho Michauxe nebo poezie Williama Blakea. Chvíli sice trvá, než si čtenář na takovou mozaiku zvykne, ale pak už se kniha čte sama. Nezbytná výbava pro psychedelické pionýry.
Karel Kouba
David Blackbourn
Podmaňování přírody. Voda, krajina a vývoj moderního Německa
Přeložil Jiří Gojda
BB art 2009, 446 s.
Asi málokterá kniha má v těchto dnech (krátce po záplavách) takovou brizantní aktuálnost. Blackbourn si ve své environmentální historii všímá souvislostí mezi průmyslovou a jinou exploatací krajiny a narušováním vodního režimu v Německu. Instrumentální přístup k přírodě vedl postupně ke známým důsledkům, které jsou čím dál hmatatelnější. Omezením se na jednu zemi dosáhl autor působivého zkonkrétnění devastujících účinků ekologické zpupnosti průmyslových i politických elit. Německo posloužilo za historicky zdařilý příklad ničivých důsledků vytěžování přírody a dodalo konkrétní obrysy zkázy – gigantické stavby přehrad. Na osudu „velmistra německých přehrad“ Otto Intzeho se tu ukazuje počáteční optimismus a „záviděníhodná“ bezstarostnost při sdílení iluze, že přehrady slouží jen k akumulaci a vytváření energie a k ochraně před záplavami. Technokratický modernizační duch se pak vtělil do démonického plánu Reinharda Heydricha na vytvoření „poldrů“ na území tehdejšího Protektorátu a Ukrajiny. Blackbourn cituje Prima Leviho, jenž Osvětim nazval „největším odvodňovacím místem německého světa“. Předností knihy je dvojdomost: používá poznatků humanitních i přírodních věd. A protože je dovedena až do záplavové současnosti, může si čtenář spojit raně moderní historii ničení životního prostředí s tím, co vidí kolem sebe.
Michal Janata
Douwe Draaisma
Proč život ubíhá rychleji, když stárneme
Přeložil Ruben Pellar
Academia 2009, 302 s.
Kniha holandského psychologa se zabývá především autobiografickou pamětí, tedy tou částí paměti, kde jsou uloženy naše osobní vzpomínky. Z vlastní zkušenosti víme, že tuto část nemáme zrovna pod kontrolou (občas si na něco nemůžeme vzpomenout, naopak na některé věci bychom raději zapomněli, ale nejde to), jak píše Draaisma, je jako „pes, který si lehne, když se mu chce“. Autora zajímá, jak se mění rychlost našeho subjektivního prožívání a charakter vzpomínek. Proč si například člověk lépe pamatuje, co dělal před padesáti lety než události staré pět let? Dojde i na rozbor pocitu déjà vu a na zážitky blízké smrti – opravdu se člověku přehraje před očima znovu jeho dosavadní život? Draaisma popisuje i řadu dalších jevů, které souvisejí s pamětí, třeba zázračné kalendářové počtáře (lidé, kteří ihned odpoví, jaký den v týdnu bude např. 17. ledna 3113), lidi s fotografickou pamětí i šachisty schopné hrát simultánky naslepo. Text je sympaticky střízlivý, autor se snaží ukázat psychologii jako experimentální, nikoliv spekulativní vědní obor. U jednotlivých problémů podává vývoj odpovědí během historie jejich zkoumání, čímž ukazuje, jak se postupně proměňovala samotná psychologie. A nakonec, je sečtělý, takže řadu jevů názorně a čtivě demonstruje i na příkladech z krásné literatury.
Pavel Houser
Jaroslav Hromas
Jeskyně – můj osud
Radioservis 2010, 168 s.
Podzemní prostory lákají skoro každého kluka – nebo alespoň za nás to tak bylo. Mládí nezná strach a tak si pamatuji, jak jsme se plazili úzkými chodbami kdesi na Karlštejnsku. Vybavuji si jen nohy před sebou a pocit, že zpátky to jít nemůže. Tam už by mě teď nikdo nedostal! Jaroslavu Holmasovi ale tenhle koníček vydržel a stal se jeho profesí. V knize, která vznikla z rozhlasového pořadu stanice ČRo 3 – Vltava, nazvaného Osudy, Holmas vzpomíná, jak se ke speleologii dostal a co všechno s ní prožil. V jeskyních můžeme vystopovat úsvit naší civilizace i doby jí předcházející. Jsou to kroniky geologického utváření naší planety. Skrývají nejen archeologické nálezy svědčící o našich předcích, ale také ponorné řeky a jezera. V jedné části knihy se vypráví o studních. Ty byly vždy inspirací k báchorkám o neuvěřitelně spletitých podzemních štolách. Některé byly skutečně objeveny, z jiných se vyklubaly podzemní lednice, určené zřejmě ke kvašení piva. I tady se dá jít po vrstvách usazenin a dostávat se do historie přes nejrůznější předměty, které do studny napadaly. V jedné prý nalezli i kostru ženy a novorozence. Podzemí, to je zkrátka něco. Na závěr knihy vybral Hromas několik jeskynních komplexů, které stojí za vidění. Třeba „bezedná“ Hranická propast může být hluboká až 700 metrů, člověk se zatím ale ponořil jen necelých 200 metrů pod hladinu a robot jen o pár desítek metrů dál. Povolání plné dobrodružství!
Jiří G. Růžička