S prvním letošním číslem Divadelní revue (DR) změnila periodicitu (bude vycházet třikrát místo čtyřikrát ročně), formát a koncepci, ztloustla a podražila. V čísle vycházejí texty domácí provenience i překladové, nové i starší (např. Pokus o popis Lorenzaccia od Bernarda Dorta je z roku 1970). Pominu-li editorial mladého šéfredaktora Honzy Petružely, v němž popisuje přerod časopisu, otevírá první číslo symbolicky studie Patrice Pavise Současný stav výzkumu v oblasti analýzy představení: divadelní věda, či performance studies? Autorské jádro čísla tvoří dvacátníci a třicátníci. Věnují se postdramatickému konceptu Hanse-Thiese Lehmanna (Martin Pšenička, Markéta Polochová), zrcadlovým neuronům (Gabriele Sofia), národním divadlům u nás a jejich historii (Petra Ježková, Vojtěch Poláček) atd. Vladimír Just, někdejší šéfredaktor a zakladatel časopisu, formou vzpomínkového eseje připomíná uplynulé více než dvacetiletí (s) DR. V čísle nechybí anketa (o bílých místech české teatrologie), rozhovor (s Ivem Osolsobě), recenze, nezmizela rubrika Dokumenty (tentokrát exkurs do pozůstalosti Františka Ladislava Riegra). Součástí textů je anglické summary a medailon autora. Kvituji i propojení tištěného čísla s webem časopisu, kam redakce vyvěšuje bonusové divadelní záznamy. Hustá sazba písma sice není čtenářsky příliš komfortní a možná by ji odlehčilo větší množství obrazové dokumentace (fotek je tu vzhledem k rozsahu textu opravdu minimálně), novou DR se však stojí za to prokousat.
Jana Bohutínská
VerTeDance Company Praha
Transforma
Divadlo Ponec, premiéra 27. a 28. 4.
Až na festivalu Tanec Praha jsem konečně viděla novinku VerTeDance Transforma, na níž se souborem pracovala izraelská choreografka Maya Lipsker (zkušená například z Batsheva Dance Company nebo od Sashy Waltz). Principem spolupráce souboru s hostujícími zahraničními / domácími choreografy se VerTe řadí po bok Nanohach nebo DOT504. Lipsker ve VerTe předcházeli Anna Polívková (Případy doktora Toureta – inscenace má na kontě ocenění Terezy Ondrové jako tanečnice roku) či Thomas Steyaert (Dance of Canis Lupus). V rozhovorech, které Lipsker v Česku k inscenaci poskytla, zdůrazňuje, že jí nešlo jen o ženskost či ženské stereotypy, ale o to, co mají ženy a muži společné. Přesto inscenace k ženskému čtení svádí čistě ženským obsazením (Tereza Ondrová, Lenka Bartůňková, Martina Lacová, Věra Ondrašíková a Stanislava Vlčeková). Základní tematická linka je obsažená už v názvu – jde o transformace, proměny. Tanečnice na scéně jsou tedy chvíli vlčicemi, které nosí v zubech svá mláďata, jindy femmes fatales, které stejně tak mohou být zároveň neodhalenými mafiány, pak zase sehranou a svůdnou dámskou taneční company… Neoriginální téma, ale přitažlivě zpracované. Je radost sledovat, jak Lipsker dokonale pracuje s časem, jak proměnou tempa (i světla – světelný design Pavel Kotlík) buduje rytmus inscenace a jak trpělivě, s lehkostí si tanečnice vychutnávají pomalost, aby vzápětí suverénně nasadily rychlé tempo.
Jana Bohutínská
Marek Janáč
Druhá světová válka
Radioservis 2010
Od března do května vysílal Český rozhlas u příležitosti 60. výročí konce druhé světové války desetidílný hraný seriál Válečný dekameron, jenž využívá dobové archivní materiály vztahující se k tématu. K těmto rozhlasovým pořadům přidal redaktor Marek Janáč další hodiny archivních zvukových záznamů, svůj komentář a také interaktivní mapu, vyrobenou především na základě Československého vojenského atlasu (z roku 1966), která propojuje jednotlivé nahrávky i obrazový a textový doprovod. Přestože u nahrávek, fotografií a textů není jasně označen původ, vznikl dobrý edukační materiál pro základní a střední školy, který si může ale pouštět i ten, kdo má zájem zaslechnout hlas tehdejších státníků i neznámých vojáků či vězňů koncentračních táborů. Jenže až na výjimky zaslechne jen první vteřiny originálního hlasu, pak je necitlivě překryje překlad či komentář. Připojeny jsou i zvukové dokumenty z procesu Státního soudu s K. H. Frankem.
Filip Pospíšil
Double Fantasy
Galerie Rudolfinum, Praha, do 4. 7. 2010
Výstavy postavené na silném kurátorském nápadu jsou vzácné, ale dokážou pootočit naše navyklé úhly pohledu na velice dlouhou dobu (například předloňská nadrzlá expozice Western Motel – Edward Hopper a současné umění ve Vídni nebo loňská dualistická výstava Tenkrát na východě v pražském Domě U Kamenného zvonu). Cosi takového se nyní podařilo kurátorovi Petru Nedomovi, přestože pracoval s docela nenápadným materiálem. Spojil díla tří konceptuálních fotografů zaujatých problematikou krajinářství do dobrodružné procházky. Z naší kolektivní paměti tu ve vztahu k přírodě vyvolává a narušuje akademismus, romantismus, minimalismus. Hustá řada nevelkých fotografií stejného formátu od Jana Jedličky s horizontem umístěným vždy přesně doprostřed, spojuje anonymní kusy fádní a vylidněné krajiny (kaluže, řídký plevel, nebe jako plechová opona světa). Michal Šeba fotografoval za romantického předjitřního šera trosky lidské kultury v jihoevropské krajině a Beate Gütschowová (složitou metodou kombinováním digitálních fotografií) vytvořila několik vzácných kondenzátů francouzské akademické malby. Na jejích „fotografiích“ lze studovat typické umístění postav v popředí, světlo z boku, kompozici stromů a oblohy v druhém plánu. Všichni tři odkrývají a zálibně prohlubují nedostatek autenticity v tradičním i novém uměleckém zpracování přírody, čímž lahodně očišťují zrak poutníkův.
Vincenc Lichnovský