Iva Kůřilová
Snad že kašleš chuchvalce odrostlých pampelišek
Protis 2009, 88 s.
Literární časopisy, sborníky literárních soutěží, Zelené peří – tam všude se už objevily verše Ivy Kůřilové (nar. 1982). Takže jisté potvrzení kvality, to ano, ale co si budeme povídat, žádný zářný úspěch (jak to slovo dře, když jde o poezii!). Čím to? Když se člověk do těch básní začte, odpovědí mu samy, a až překvapivě ochotně: jako by tu poezie uvízla v polovině cesty. Inspirace jako by se nadechla, slibně zamávala křídly… a pak se zase rozplynula, aniž by stačila vzlétnout. Už už se rýsuje zajímavý nápad, zableskne se neotřelé spojení slov… a tím to končí. Pozor, nejde tu o výtku přílišné stručnosti – dobře střižená lakoničnost bývá v poezii ceněna. Řeč je trochu paradoxně spíš o nedostatku samotné poezie, básnické vize, osobitého výrazu. Co chybí k tomu, aby se ze subtilních náčrtů a křehkých příslibů staly „básně se vším všudy“? Zřejmější záměr, promyšlenější (nebo prostě nějaká) kompozice, pevné jádro. Že se tyhle kategorie drží moc při zemi? Tuhle námitku vyvrací dobrá desítka básní ve střední části sbírky, které zmíněnými nedostatky netrpí ani náhodou a svou náhlou a přitom nepřehrávanou suverenitou člověka až překvapí (titulní báseň, dále Zajatci v pohlavích, Je němá…, Za žňového horka a další). A ještě něco: i se svými matnými stránkami je sbírka Ivy Kůřilové výrazně větším příslibem pro českou poezii než třeba opěvovaný debut Magdalény Rysové, vydaný loni ve stejném vydavatelství. Alespoň v tuto chvíli.
Simona Martínková-Racková
Nella Mlsová
I já jsem byl v Itálii… Obraz Itálie ve vybraných textech českých autorů
Akropolis 2009, 328 s.
Cesta do Itálie patřila k samozřejmé kulturní výbavě „zaalpského“ intelektuála již od 17. století a podle okolností na sebe brala funkci zkoušky dospělosti či iniciačního obřadu – ať již proto, že byla země vnímána jako místo zrodu Evropy, anebo pro svůj význam středobodu západního katolického křesťanství. Různé podoby jejího literárního zpracování zkoumá badatelka Nella Mlsová formou antologie úryvků z polofikčních textů, jejichž prototypem je cestovní deník. Časově vymezila oblast svého zájmu dvacátým stoletím: první ze zastoupených autorů Anna Řeháková vydala své Cestopisné obrazy v roce 1913, poslední v řadě je Pěší pouť do Říma Viktora Faktora z roku 2000. Vedle očekávatelných cestovatelů-literátů, jakými jsou Karel Čapek či Jaroslav Durych, zařadila editorka do svého výběru řadu méně známých textů, z nichž některé nebyly dosud vydány. Z úvodních statí, přinášejících teoreticko-syntetický rámec pro prezentaci vlastních textů, vyzdvihuji kapitolu nazvanou Inspirace inspirací: v ní autorka ukazuje, že v některých případech může stejnou důležitost jako místo samotné, které je cílem cesty, mít jeho obraz zprostředkovaný literárními texty od cestovatelových předchůdců: místo samo nabízí čtenáři-cestovateli svou hermeneutiku, způsob, jakým mu má rozumět. Kniha znovu stvrzuje jak oživený zájem o fenomén cesty do Itálie a jeho úlohu v českém intelektuálním a kulturním životě, tak současnou atraktivnost tématu pro literární historii i kulturní antropologii. Zároveň se její celek snaží potvrdit myšlenku o tom, že každá cesta je poutí k sobě samému.
Jan M. Heller
Martina Skala
Medvídek Kuma – nevšední putování na severní pól
Mladá fronta 2009, 92 s.
Ekologie, to je, oč tu běží! Svérázná výtvarnice Martina Skala napsala pro děti pohádku o medvědovi, který je křížencem toho lesního a polárního. V příběhu pak putuje za svým polárním otcem, aby mu pomohl porazit El Niňo, což je příšera zakletá pod ledem na severním pólu. Ze spánku ji má probudit úplná obleva; pak bude se Zemí amen. Putování je klasická dětská road-movie ve stylu: medvídek potkal lišku, pak potkali pejska a tak dále. Roli hlavního padoucha hraje hrabivý pytlák Rapki se svým rosomákem. Chtěl by v Pyšelích, kde má chatu, přikoupit pozemek a na něm si postavit bazén. A do bazénu nafukovací televizi, samozřejmě! Odměna za dopadení lišky Fleur de Nuit (název parfému, který na ní patrně testovali v laboratoři, z níž utekla) je lákavá. Po cestě se dějí různé věci: hladový medvídek chytí zlatou rybku, ale pak ji zase pustí, podaří se mu zachránit soví mládě a pak je sám ze stromu zachráněn bobry, nebo s liškou hledají něco k snědku pro psa Pipina a přitom v kontejneru najdou obnošené oblečení, které si vezmou, aby je nikdo nepoznal. Bohužel, liška sice mluví obstojně francouzsky, ale s příliš velkým liščím akcentem. Autorka má prostě plno zábavných nápadů. K tomu je písmo v knize dostatečně velké pro začínající čtenáře a text je dobře naředěn ilustracemi. A ta ekologická agitace z toho, až na ten závěr, zas tak netrčí.
Jiří G. Růžička
Vladimir Sorokin
Třicátá Marinina láska
Přeložil Libor Dvořák
Pistorius & Olšanská 2010, 280 s.
Román ruského autora začíná pornografickou scénou a mnohé další následují, přecházejí ve fyzické násilí odehrávající se v prostředí disentu a lámou se do (jak se hojně uvádí) perzifláže budovatelského románu. To by ale samo o sobě nebylo nijak zajímavé. Celý text sleduje určité linie, které v průběhu poodhaluje. Asi v polovině knihy se Marina začte do Růže světa Daniila Andrejeva, což je mystický spis o struktuře duchovních (nadosobních) metasvětů. Celá kostra románu najednou dostane smysl; Sorokin není jednovrstevný satirik, od totality politické se dostane až k totalitě jazyka. Románová řeč se (i ve své pornografičnosti) inspiruje u Nabokova a dalších klasiků a jejich styly dekonstruuje. To samé provádí s disidentským románem či žánrem pamětí – a postupné odosobnění jazyka pokračuje v nástupu do kolektivního stroje továrny, až se stane součástí kolektivní mysli. Ta ještě v přímých řečech drží zbytky individuality, ale repliky už nejmenovaných postav odříkávají propagandistická hesla a sliby, až se nakonec i ony rozplynou v jednotě kolektivního a totálního jazyka. Sorokinův text (krom klasiků) pracuje s texty Bělého, Pilňaka a Platonova. Radikální zlom v přístupu k jazyku přichází v textu se scénou soulože hrdinky s Rumjancevem (za zvuku sovětské hymny), který fotografii na zdi v Marinině bytě považuje za Stendhala (přechod mezi černou a červenou), je to však zřejmě Solženicyn, v celé první části pojmenovávaný jako „On“, oběma je naprosto podoben i sám Rumjancev. Tenhle román má smysl číst i dnes, ne-li právě dnes, ve světě objektivních médií, zjevných obecných pravd a plakátových hesel.
Ondřej Pomahač
Wells Tower
Všechno zpustošené, všechno spálené
Přeložila Eva Dejmková
Kniha Zlín 2010, 216 s.
Péči, s níž nakladatelství Kniha Zlín přináší na český trh moderní světovou povídkovou tvorbu, lze samozřejmě s velkou úklonou jen kvitovat; jeden z nedávných svazků, Všechno zpustošené, všechno spálené mladého amerického autora Wellse Towera však vyvolává pochyby, zda by – alespoň u některých tvůrců – méně nebylo ve výsledku více.
Reklamní anotace i záložkové texty knihy hovoří o beznaději, zklamání mužů, jejichž životy a rodiny se rozpadají a oni jen tu se vztekem, tu se zoufalstvím přežívají ve světě, jenž pro ně možná už navždy pozbyl smyslu. O čem ale doprovodné texty cudně mlčí, je nadměrná repetitivnost situací a motivů. V první povídce Hnědé pobřeží symbolizuje zmiňovanou „zpustošenou“ životní situaci vymírající akvárium – vše, co přichází do kontaktu s hrdinou, se zdá být neodvratně předurčeno k zániku. O příběh později, v povídce Útočiště, má obdobnou funkci skolená divoká zvěř: maso se okamžitě začíná kazit, aby neposkytlo beznadějnému hrdinovi sebemenší naději na lepší příští.
Nadměrné opakování lze částečně vysvětlit skutečností, že kniha je „soubor“ autorových krátkých próz, dříve publikovaných časopisecky či po antologiích. Izolovaně mohly Towerovy povídky náležitě zúročit svou největší přednost, totiž zručný styl, díky němuž se působivě daří konstruovat atmosféru, onen pocit beznaděje, kdy už zbývá jen poslední trocha sil kopat a křičet.
Možná by stačilo některé slabší povídky vypustit – Dveře ve tvém oku si knižní publikaci snad ani nezaslouží, Útočiště by bylo bývalo lepší „schovat“ pro sbírku příští – nebo alespoň trochu zapřemýšlet nad kompozicí souboru. V představené podobě je možné, že čtenář po přečtení dvou prvních, s odstupem od sebe jen obtížně rozlišitelných povídek už nemusí mít sílu a chuť pokračovat ve svém průzkumu Towerovy spálené a zpustošené prozaické krajiny.
Některé z pozdějších příběhů přitom příjemné překvapení nepostrádají: v druhé osobě vyprávěný Leopard zaujme dobře zvládnutou obtížnou vyprávěcí figurou, titulní Všechno zpustošené, všechno spálené je ve svém vykreslení duše severského nájezdníka až strhující. Vypravěčský talent Wellsu Towerovi rozhodně nechybí a autor jistě stojí za další pozorné sledování.
Americká kritika se do mladého vypravěče beznadějných příběhů zakoukala: nadšenou dubnovou recenzi Michiko Kakutani, možná nejvlivnější literární kritičky dnešní Ameriky, následovalo v červnu zařazení autora do soupisu dvaceti nejlepších autorů pod čtyřicet let publikovaného časopisem New Yorker. Při pohledu zvenčí, pohledu neformovaném i v čase rozloženým čtením jednotlivých časopisecky publikovaných příběhů, ale Towerův soubor o své výjimečnosti rozhodně nepřesvědčí.
Pavel Kořínek
Mark Millar, John Romita
Kick Ass: Nářez
Přeložil Darek Šmíd
Crew 2010, 196 s.
Podle všeho by komiks Nářez měl být drsně cynický nářez, jenž paroduje klasické mainstreamové superhrdinské komiksy a dobře mířenými šlehy obrací naruby nespočet klišé, která k superhrdinskému žánru patří. Jenže to vypadá, že klišé je dnes už i superhrdinská parodie, kterých jsou plné knihovny. Hledat tu něco nového je docela těžké a v případě Kick Ass stojí za zmínku snad jen výtečná, akční, krvavá kresba a možná i poměrně vtipné ukotvení příběhu v síťových reáliích dneška (kdy být slavný znamená být na YouTube nebo Myspace). Vtip s neduživým puberťákem bez výrazných schopností v superhrdinském trikotu je ale zcela předvídatelný, stejně jako děj, jenž následuje. To platí i o samotném konci, který je vlastně přes zdůrazňovanou tvrdost příběhu jen klasický happy end s mírným náznakem možných budoucích trablů. Autor se nevyhnul ani tomu, aby přinejmenším jednu z postav (navíc malou holčičku) obdařil takřka nadlidskými zabijáckými schopnostmi, když ji uvádí jako vtělení něčeho, co připomíná Punishera zkříženého s Brucem Leem. Je to možná stále o dost lidštější než schopnosti nejrůznějších mutantů, krom toho naučené od neméně schopného „tatínka“, ale mohlo by klidně jít o postavu nějaké drsnější odnože tradičního superhrdinského žánru. Nářez se dobře a rychle čte, občas se u něj i zasmějete. Skutečnost, že hlavní hrdina dostane párkrát pořádně přes hubu, ale neznamená, že tohle je další „kultovní komiks“.
Lukáš Rychetský
Revolver Revue 78/2010
Jarním číslem završuje Revolver Revue 25 let nepřetržité existence. Čtenářům toto číslo nabízí rozmanité zážitky, jež nelze postihnout v celistvosti; recenze nemůže než vybrat nejzajímavější místa. Ve sféře beletrie je to primárně tvorba tří soudobých autorů: Petry Hůlové, Ivana Matouška a Martina Ryšavého. Hůlová a Ryšavý se prezentují ukázkami ze svých nových románů, z Matouškovy hry Ke své škodě králem být je otištěna závěrečná část. Text Petry Hůlové navíc doplňuje rozhovor s autorkou. Tradici anglofonní esejistiky v překladech Petra Onufera nese anglický spisovatel a kritik – původem ovšem Polák – Joseph Conrad, jehož eseje se chystá RR vydat v knižní podobě. Dlouhý blok je věnován básníkovi Zbyňku Hejdovi, jenž se letos dožívá osmdesáti let. Studii o něm napsali Marek Vajchr a Adam Drda, publikovány jsou záznamy besed s básníkem a grafická pocta Viktora Karlíka. Druhou představenou osobností je Ivan Sobotka, širšímu publiku téměř neznámý malíř, jehož poetiku, „estetiku holosti“, představuje opět Karlík; dále je Sobotka čtenáři přiblížen v rozhovorech a vzpomínkách. Reprodukce některých jeho prací přináší RR vůbec poprvé. Celek čísla doplňuje bohatá obrazová příloha, pasáže o výtvarném umění, stránky věnované typografii studentů VŠUP; samozřejmostí je kritický oddíl Couleur (mj. Veronika Tuckerová o literárních mystifikacích, zvláště o Bílém koni, žlutém drakovi, Viktor Šlajchrt, Marek Vajchr o Šabachovi či Terezie Pokorná).
Pavel Šidák
Fritjof Capra
Věda mistra Leonarda
Přeložili Helena a Lubomír Synkovi
Academia 2009, 360 s.
Geniální malíř a výtvarník, skvělý architekt a scénograf, horolezec, vegetarián, chovatel koní, osvoboditel ptáků, které vykupoval na trzích ze zajetí; též mistr rozporů – celý život nenáviděl válku se vší její odpudivostí, leč vynalézal a konstruoval válečnou techniku a aktivně ji nabízel lokálním mocipánům. Kultovní new age vědec Capra (mj. Bod obratu a Tao fyziky) se však zaměřil na Leonardovo dílo vědecké – da Vinci se věnoval botanice, geometrii, optice, fonetice. Ukazuje se, že velmož renesanční vědy předstihl poznání někdy i o několik století (jeho významná pojednání však ve své době nevyšla). Neutuchající zvídavost, systematický přístup i vůle k tvořivému experimentu předurčovaly Leonarda k roli zakladatele vědecké metodologie – Capra v něm spatřuje také předchůdce holistického a ekologického světonázoru. Svižná a přehledná kniha uvádí do jedné části osobnosti Mistra, který si prý vždy uchovával smysl pro tajemství. Nezměrně tajemný byl především on sám: téměř magický vyslanec jiného času či titán stojící zcela mimo čas, neuchopitelný a nepostižitelný, vybízející k literárnímu zpodobení – Merežkovskij či Karel Schulz o tom věděli své.
Jiří Zizler
Lukáš Zádrapa, Michaela Pejčochová
Čínské písmo
Academia 2009, 300 s.
Kolem málokteré psací soustavy koluje tolik mýtů jako kolem čínského písma. Za všechny lze zmínit třeba oblíbenou představu básníků (viz Fenollosův a Poundův esej Čínský znak jako básnické médium), že čínský znak odkazuje přímo k věci označované, a je tak ideálním básnickým prostředkem. V českém prostředí zatím chyběla publikace, která by přehledně a systematicky shrnula problematiku čínského písma, uvedla podobné mýty na pravou míru, odpověděla na časté otázky, jak napsat čínský znak na klávesnici nebo jak hledat v čínském slovníku, a zároveň si zachovala vysokou odbornost. Autoři chtějí uspokojit laické i odborné čtenáře a výsledkem je, že laika sice může publikace zastrašit značnou obsáhlostí, ale pro sinologa či lingvistu je takřka nepostradatelná. Monografie vychází z nejnovějších výzkumů a kromě obecných pojednání o čínských znacích se poměrně podrobně věnuje také vývoji znaků a kaligrafii. Užitečné je systematické zařazování do historického a sociokulturního kontextu (a to i mezinárodního) a důsledné uvádění čínských znaků vedle mezinárodního přepisu pinyin. Za zmínku stojí bohaté přílohy včetně tabulky radikálů, chronologie čínských dějin a reprodukce tušových maleb a kaligrafií. Přestože je publikace spíš vědeckého než populárního rázu, je psána čtivě a srozumitelně a poskytuje množství informací, které jsou u nás jinak prakticky nedostupné.
Pavlína Vimmrová
Oliver Sacks
Na čem si stojím…
Přeložil Dušan Zbavitel
Dybbuk 2009, 176 s.
Lékaři prý bývají nejhorší pacienti. Anglický neurolog (česky vyšlo několik jeho knih – mj. Neuroložka na Marsu či Muž, který si pletl manželku s kloboukem – zaměřených na proměny lidské psychiky a socializace vlivem neuropatií) si to vyzkoušel na vlastní kůži – po komplikovaném úrazu ztratil sounáležitost s částí svého těla a velmi nesnadno se vracel k normálu. Jeho zkušenost mu otevřela řadu otázek – co znamená „nebýt zdravý“, jak je to s jednotou těla a mysli, pocitem lidské identity a přístupem medicínského komplexu k nemocnému. Nemoc konfrontuje subjekt s omezením, osaměním a stigmatizací, zbavuje jej svobody. Descartovské pojetí se v autorových úvahách rozpadá na kusy, protože „nejsme v žádném smyslu stroje nebo automaty“, naše těla jsou osobní, čas a prostor fungují pouze ve vztahu k našemu já. Cesta ke zdraví tedy nespočívá ve správné „opravě“, nýbrž v opětovném psychofyzickém sjednocení se sebou samým. Sacksovy reflexe směřují k pojetí hlubší a lidštější medicíny – vždyť největším traumatem v celém procesu léčby pro něj bylo odmítavé neporozumění ze strany kolegů, lékařů, kteří se neuměli stát tím, čím by být měli, tj. partnery a empatickými průvodci závažnou zkouškou.
Jiří Zizler
Benjamin Kuras
Češi na vlásku
Baronet 2009, 196 s.
Tak jsme zase všici Češi – ó, jé, my se máme! Národní dějiny spatřované perspektivou většinového národu vždy dopadají namazanou stranou dolů – tak si to vezměme bez ladu a skladu, jak v kontejneru dějin vyhozeno: první československý prezident – tatíček ze Slovácka („my Češi…“); habsburští císařové a králové čeští vládnoucí po staletí zcela jinde než v Čechách; učitel národů Jan Amos Komenský zvoucí hordy švédských vojsk, aby těm zdejším daly na frak pro rány boží; obrozenská jezovitská kontinuita; civilizační genocida v době protektorátu; zakladatelský hudební skladatel národní Friedrich Smetana, nu, a hvězda padající vzhůru Karel Gott, jenž doma není prorokem; slovanští bratři z Východu, zrubavší půl Evropy a Čechy přídavkem, div, že ještě něco procitlo – být Čechem rozmanitě zbarveným v Čechách bývá někdy náročné! Vždyť již ocelový Bismarck pravil, že kdo vládne Čechám, vládne Evropě. Zdá se tedy, že v Čechách a na Moravě stále přežívá potřeba vládnout. Ale vždyť máme v zorném poli ještě Slezsko, které sceleno vydá téměř na Česko ( kdyby byla Morava jako Slezsko…, zpívá se, a můžeme se přidat); přejmenovat tehdy celý stát na Slezsko, byli bychom z bryndy venku již dávno. Ale takhle to chodí, když se každý zaštiťuje Čechami jakby patentem na úspěch za každou cenu, jojo.
Vít Kremlička