Ad V chomoutu nezávazných doporučení (A2 č. 11/2010)
Slovo hostka se těší velkému polemickému zájmu (MF Dnes 27. 5. 2010, rozhovor v ČT 24 pár dní poté). Je to ovšem stejně vtipný a účelný novotvar jako třeba baristka (činitelské jméno vzniklé přechýlením internacionalismu barista), jímž česká média běžně označují odbornici na přípravu kávy. Sledujeme-li proměny veřejného diskursu ve všech jeho kanálech, ovlivněných dnes překladovostí možná spontánněji a intenzivněji než za obrození, zjistíme, že lidé užívající český jazyk se při potřebě pojmenování nových skutečností – nebo jazykového vtipkování – o svolení bohemistů a bohemistek neprosí. Když má moderátorka Ester Kočičková chuť na vtip, vytvoří slovo hostka; jedno z mála nepřechylovaných českých slov host si o to říká a ženská činitelská přípona -ka byla a je produktivní.
Když ovšem slovo hostka použijí autorky tzv. příručky genderově korektního vyjadřování jako ukázku jazykové hravosti, dostanou přes prsty. Jejich příklad tohoto jinde (nejen Kočičkovou) použitého jazykového vtipu je souzen jako znásilňování jazyka, navíc jazykovědně nekompetentní (viz parodický titulek „Hostka přišla na strážnici. Rozumíte?“ i parexový výtah v článku Jany Syslové v připomenutém čísle MF Dnes). Z třídílné rozpravy těchto autorek o nedostatcích v genderové demokratičnosti české řeči se udělá „příručka“, tedy pojem asociující hotový a schválený návod. Celý jejich text o Kultuře genderově vyváženého vyjadřování – který byl sice vyvěšen na webovou stránku MŠMT ČR, ale jen jako podnět k diskusi – je nařčen z ideologičnosti.
Lámu si hlavu nad tím, proč Petr A. Bílek označil onu rozpravu za „slátaninu“, ale nevyjádřil se věcně k tomu, co práci tří autorek a celý jejich genderový průzkum učebnic a médií motivovalo. Tedy k funkci takzvaně bezrodého maskulina v řeči, k tomu, že se na něj rodové stereotypy skutečně lepí. K moci mužského gramatického rodu při socializaci a disciplinaci společnosti, která ženská činitelská (či konatelská) jména, jimiž její jazyk oplývá, používá pouze příznakově? Tedy když je něco zvláštní, když se to tak nějak vymyká? Jak snadné je této partikularity feminin mocensky využívat, dokazuje i Petr A. Bílek, zpochybňující práva „odborné asistentky germanistiky“, „čerstvé docentky“ a „magistry, jež dostudovala před pár lety“ mluvit do českého jazyka. Podobně to ukazuje J. Syslová, která začíná svůj článek v MF Dnes konfrontováním „autorek genderové příručky“ s „jazykovědci, kteří se na ně naštvali“. Tituly, netituly, všichni hned víme, že spojovat kompetentnost s ženským rodem není radno.
Docent Adam, jeden z naštvaných jazykovědců, inicioval dopis vedoucích českých bohemistických kateder MŠMT ČR, v němž je požadována oponentura diskutovaného textu ze strany Ústavu pro jazyk český. Proč ne. Zároveň by však mohl pomoci svolat ne jedno, ale řadu různých setkání, na nichž by akademická i neakademická veřejnost o maskulinitě českého jazyka mohla volně diskutovat. Strukturalistický postulát o bezrodosti maskulina jako výsledku společenského konsensu vznikal v době, kdy bylo málo vysokoškolských studentek a dost paní doktorových a ředitelových, které rozhodovaly ve světě svých domácností. Dnes, kdy se v teorii uvažuje do značné míry poststrukturalisticky a víra v univerzálního Člověka s převažujícími vlastnostmi bílého muže je alespoň otřesena, kamufluje bezrodé maskulinum obraz skutečnosti. Realitou jsou početné ředitelky a ještě početnější lékařky. Pak také kreativci a kreativky, accounti a accountky. Takovými hybridními jmény, používanými bez rozpaků a bez úsměšků párově, pojmenovávají reklamní agentury zcela samozřejmě muže a ženy, kteří pro ně pracují nebo jejichž odborné schopnosti hledají. Viz internet a tvořivost jeho komunikace.
Realitou jsou dnes také zástupy studentek jak ve studijním programu, v němž učím sama, tak v těch, v nichž přednášejí Petr A. Bílek a Robert Adam. Když je jich v mém programu tak 80 procent a mladých mužů 20, přijde mi směšné nazývat je všechny studenty. Podobně mluvím o sobě či o jiných jako o autorkách článků, jsme-li ženského pohlaví či – anebo hlavně – ženského kulturního rodu. Nedělám to proto, abych upozornila na podezřelou ženskou abnormalitu autorství (jako redaktor Syslová), ale na to, co je součástí mé, nebo, jak věřím, naší identity. Snažím-li se něco tvořit a hlásím se k tomu mužským rodem, dělám si v identitě, ať úmyslně či neúmyslně, pěkný zmatek. Z podobných důvodů se zajímám o to, proč ve veřejnoprávní či komerční televizi nemá svůj pořad vedle dvou národem nadšeně sledovaných kuchařů také zajímavá kuchařka. A daleko znepokojeněji se pozastavuji nad tím, že v parlamentních volbách už zase mezi sebou soupeřili politici za velmi skrovného přispění političek. Kdyby se tak z vod mezinárodního protikomunistického disentu minulých desetiletí mohla vynořit nějaká česká kněžna, třeba by to bylo lepší…
Ano, kultivovaná aristokratická etika nabyla díky Karlu Schwarzenbergovi v české společnosti novou hodnotu. V povolebních debatách na to upozornila Vladimíra Dvořáková. Časy se mění; realita, lidé a jejich jazyk s nimi. Bavme se s paní doktorovou a paní továrníkovou ve víkendových televizních projekcích prvorepublikových filmů. Současné jevy ale nazývejme současnými jmény. Třeba si za nějaký čas zvykneme i na slovo letušák, protože v letadlech různých světových aerolinek se o cestující už nestarají výhradně ženy. Jazyk se přece užívá v řeči, která vyjadřuje proměňující se potřeby komunikace společnosti. Velkou její část tvoří uživatelky jazyka, kterým by se nemělo upírat právo do podob řeči mluvit.
Eva Kalivodová, bohemistka a anglistka; vyučuje překladatelství a genderová studia na FF UK.
Redakčně kráceno.