Odillo Stradický ze Strdic
Virgonaut
Druhé město 2010, 66 s.
Aby to vypadalo jako knížka, jsou básně tištěny na tlustém papíře a navíc jen na lichých stranách svazku. Nejlepším momentem sbírky je ústřední soubor textů Missa Vegetabile s úvodem: „Lesy jsou rostlin kostely./ Mše je před zraky nezasvěcených/ skryta svou pomalostí…“ Následuje veršovaná mše s rozdělenými rolemi kněze a sboru, litanická, repetitivní, archetypálně obřadná. Jinak je ale Odillo eklektický až hrůza, vedle wernischovsko-rozehnalovské naivity a skácelovské hospody U Věčnosti („pili jsme pili přes míru“) se, to snad nejraději, zabývá sám sebou. Sbírku označuje za posmrtnou a své občanské jméno nechá napsat ediční poznámku. Nic proti podobným legracím, v tomto případě ale váhám, jsou-li vyváženy básnickou kvalitou. Kladem je, že Odilla si nespletete, což se o značné části básníků říci nedá. Není to ale klad coby důsledek hry na jistotu a sveřepé držení se ve stejných kolejích? Těžko říci, Odillo alespoň, na rozdíl od mistra sveřepých jednokolejek, J. H. „mrd nebo smrt“ Krchovského, vzbouzí nejistotu: je sousedství výsostné poezie a klopotného veršoměřičství v jeho díle záměrem, nebo dokumentem ohmatávání okrajů možností? Proč jeho fantazie zapáchá pubertálně ajťáckou láskou k fantasy? Odkud se rozlévá ten zvláštní humor a kde jsou hranice jeho močálu? Jsou-li nějaké a je-li nějaký. Dost otázek na to, aby mě Odillo jako básník dokázal zaujmout (jako prozaikovi se mu to již zdařilo), přítomný svazeček ale nabízí příliš málo materiálu ke zkoumání: kromě zmíněné mše už jen několik působivých, symbolistních kousků přírodní lyriky svědčících v básníkův prospěch a spíše upatlaných erotických dílek svědčících naopak o opaku.
Petr Ferenc
Vojtěch Kučera
Nehybnost
MaPa 2010, 88 s.
Co napsat o knize, která je nejvíc ze všeho… nevýrazná? Jistě, třetí sbírka Vojtěcha Kučery (nar. 1975) Nehybnost je sympatické a už od pohledu neotřelé umělecké dílo – co se týče jeho podoby, počínaje čtvercovým formátem a příjemně matoucí „prázdnou“ titulní stranou a konče desítkami grafických variací na slovo „nehybnost“, tak křehce ironickými. Pokud bychom se drželi oblíbeného klišé o dialogu veršů a výtvarného „doprovodu“, pak grafika vyhrává na celé čáře, aniž by se snižovala ke křiku. Je to snad tím, že Kučerovy verše jsou příliš ztišené? No, jak které. „Hlavně to stihnout včas!/ Hlavně to stihnout včas!/ Batoh, hůl, taška, klíč,/ vlak ještě jede: ruka na klice.// A zatím paní sedí, je a zpívá,/ zpívá si tiše, zpívá falešně –/ Slyší ji chlap a rum a chlap/ a vlak ještě jede: ruka na klice…“ – tohle věru není zajíkavý introvertní monolog. Když chce či potřebuje, umí básník rázně zčeřit své „tiché vody“, byť je výsledek někdy výhra (sebeironické Spěšně, libě přízračné Feérie, civilní průlom v Čeření temných hladin, kafkovský Sen o proměně), a jindy průšvih. (Proč se v nakladatelství Martina Stöhra nenašel jediný statečný, který by autora přemluvil k vyškrtnutí kýčovitých vzdechů typu Maják či Nouzový východ, které jsou o dvě tři třídy pod úrovní sbírky?) A zbytek, tedy podstatná část Nehybnosti? Dalo by se probírat příznačnými motivy, nápovědou symbolů, citovat typické pasáže… ale nějak tu na to nezbývá místo. Proč asi?
Simona Martínková-Racková
Souvislosti 1/2010
První číslo letošních Souvislostí otevírá delší próza anglického prozaika a překladatele Tima Parkse, odlehčená črta či fejeton o cestování italskou železnicí. Následuje tematický pestrá skupina textů, o nichž lze referovat jen výběrově: souhrnná recenze několika nejnovějších titulů české beletrie Marty Ljubkové; pokračování textu o vztahu římskokatolické církve k homosexualitě v USA Martina C. Putny; hutná studie o dokonalém jazyku Ramóna Llulla z pera Patrika Ouředníka. Ideální, filosofické jazyky jsou Ouředníkovo staré téma, přítomný text přináší konkrétní ukázku a analýzu takového jazyka, jazyka, který „ustanovuje a vyjadřuje vztah mezi Bohem a lidmi“ a jímž může být pochopeno veškeré Bytí. – „Téma“ čísla je věnováno Polsku, zvláště polské poesii; rozhovor se vede s Krzysztofem Koehlerem, polským básníkem a profesorem varšavské univerzity. Ukázky prací mladších polských básníků zaštiťuje esej o situaci polské poesie za posledních deset let, který tuto poesii vidí jako „hledání nového náboženského jazyka“. Zastoupeni jsou však i básníci američtí – Justin Quine připravil minivýbor tří moderních autorů – a čeští, především Petr Král dlouhou básní „Zatáčky a“, již skvěle interpretuje J. Štolba jako báseň „rozbíhavou, rozevlátou, přetržitou, rozperlenou“. Čtenář se však v čísle setká i s tuzemskými básníky mladšími (M. Šindelka, A. Petruželková) a s prozaikem Milošem Doležalem.
Pavel Šidák
Wojciech Kuczok
Smrad
Přeložila Barbora Gregorová
Havran 2009, 176 s.
Hlavní látkou debutového románu mladého polského autora jsou patologické vztahy mezi členy jedné slezské rodiny, přičemž podtitul Antibiografie sugeruje, že autor při psaní mohl vycházet z vlastní zkušenosti. Počáteční nastínění rodových souvislostí a předválečných osudů předků pomalu směřuje do marasmu současnosti, tedy do sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Na tuto dobu vzpomíná vypravěč, který vyrůstal v domě vybudovaném předky, v domě, jenž chátrá obklopen panelovými sídlišti. Rozežraná rodinná pouta, kontrastující s poněkud idylizovanou minulostí, má na svědomí především vypravěčův otec, nazývaný výhradně starý K. Vypravěč sám je spíše v pozadí a pouze umanutě popisuje život v dusnu trestající otcovské moci, která už není starosvětsky autoritativní, ale groteskně krutá, bezdůvodně surová a egoistická. Sled drobných každodenních naschválů a čekaných i nečekaných fyzických trestů obnažuje prázdné životy rodičů i ostatních příbuzných. Podobně jsou na tom i tyranští spolužáci ve škole a kluci ze sousedství, takže dětství se jeví jako bezvýchodná série příkoří, z níž se lze dostat jen únikem z rodného domu, jehož sklep na konci příběhu přetéká výkaly. V textu je evidentní vliv Witolda Gombrowicze – jak v ironickém jazyce díla (otcovy novotvary a složeniny), v tělesných motivech (například školní rozhovory pomocí plivanců) i v samotném tématu hrdinova zrání. Příjemným ozvláštněním jsou dialogy ve slezském nářečí, plné peprných nadávek: „Ty pieróński kurwiorzu, ty szmaciorzu, ty luju cmyntarny, jo ci dóm!“
Karel Kouba
Martin Kubát
Je večer, vypusťte čerta
Agite/Fra 2010, 288 s.
Výtvarník Martin Kubát, jehož ilustrace můžeme znát kromě grafické úpravy Ádvojky třeba z dětských knih nakladatelství Baobab nebo autorských knih sdružení KOPR, završil touto knihou studium na Akademii výtvarných umění v Praze, načež s ní vyhrál v soutěži o Nejkrásnější knihu roku v kategorii Studijní práce posluchačů výtvarných a polygrafických škol. Její výjimečnost nyní stvrdilo vydání v knižní podobě. „Krása“ Kubátovy knihy se ale značně liší od toho, nač jsme zvyklí.
Kubát kombinuje ilustrace s vlastnoručně psaným textem. Knihu tvoří řada krátkých epizod ve formě stripů nebo komiksových polí, seznamů a plánů psaných smyšlenými jazyky; je zde přepis neexistujících písní, neproniknutelný deník a každodenní záznamy, naivní a bizarní veršovánky nebo příběhy s téměř mýtickým přesahem. Název Je večer, vypusťte čerta odkazuje k jedné z klíčových epizod, která prostupuje celou knihou. Vlastně ani tak moc nevíme, o co jde, ale zjevuje se to vždy v deníkových záznamech, uvozených nápisem Žijeme na venkově. Z deníku se dozvídáme, že vždy ve 23:59 jeho pisatel vypouští čerta. Zároveň se v úryvcích z místního tisku dočteme počet obětí a zaznamenány jsou tu i snahy o učinění přítrže řádění démona různými neúspěšnými Lovci Ďáblů.
Kresby v knize jsou syrové až dětsky primitivní a naivistické, což je v kombinaci s temnou a zlověstnou atmosférou velice působivé. Zároveň je zde ale přítomna značná dávka černého humoru i autorské sebeironie, kterou ovšem zjistíme postupně až při druhém či třetím čtení knihy (a nutno podotknout, že k téhle knize se člověk vrací s opravdovou chutí, třeba i pro namátkové listování nebo čtení odzadu). Jeden ze zaznamenáníhodných příběhů je ten o panu Šťouralovi, který se občas objeví s tím, že by v knize mělo být víc barev, ne jen černá a bílá. Ve formě komiksu to shrnuje jako nešťastná postava s cylindrem následujícími slovy: „Ach, samé mrtvoly, špinavosti. Divný humor. Žádná dobrá nálada. Samá černá. Pane, mám nápad prosím. Co tomu dát alespoň víc barev? Modleme se za víc barev.“ Po usilovném modlení zkropí pana Šťourala hadice černou barvou. Ale nakonec se přeci jen dočká – na několika barevných stránkách proběhne léčba barvami happy true. Po brutalistických barevných orgiích však nakonec autor v rámci terapie slije všechny barvy dohromady, čímž opět vzniká černá. Jak píše na poslední barevné straně: „Černá mě přivítala více než kamarádsky! Konečně doma.“ Následují opravdu památné obrázky, v nichž černá opět získává na síle. U obrazu čtyř ešusů je pak věta: „Žili jsme v lese. Tatínek s bráškou chodili řezat krky špatným lidem. Vždy, když se vrátili, měli v kastrůlku schované něco k snědku.“ Obraz šedé postavy na světle šedém podkladu doprovází popisek „Malba z chrámu opice“ a průřez jakýmsi válcovitým objektem s rourkami uprostřed je popsán jednoduše jako krk.
Kniha Je večer, vypusťte čerta není pozoruhodná jen autorovou imaginací a hravostí, ale třeba také tím, že každý z výtisků má originální, ručně malovanou obálku. S autorem budiž na závěr řečeno: „Páchneš jako kuře! Budeš spát na stole!“
Tomáš Tvrdý
David Rubin
Čajovna u malajského medvěda
Přeložili Václav Najman a Tomáš Chlud
Nakladatelství Tomáš Chlud–Sýpka 2009, 183 s.
Stalo se příjemnou tradicí, že komiksovým tvůrcům, kteří zavítají na KomiksFest!, většinou vyjde i kniha v českém překladu. Španělský autor David Rubin se prezentuje debutem, složeným z několika povídek (některé byly předtím vydány časopisecky). Čajovna z názvu funguje v knize plné zvířecích i lidských hrdinů (antropomorfizovaná zvířata jsou tu lidem rovnocenná) jako místo, kde se příběhy potkávají. Postavy si je vyprávějí nebo sem prostě jejich hrdinové přijdou na čaj či kávový likér. Ústřední postavou je malajský medvěd Sigfrido, jakýsi psychoanalytik, jemuž se postavy svěřují se svými problémy: otec se synem, který v záchvatu agrese zabil svou ženu a dítě, superhrdina, jenž ztratil v jednom z věčných soubojů zrak a je najednou k ničemu, jiný superhrdina, kterému rakovina vzala ženu. Nejdelší příběh nazvaný Věci, které se nakonec stejně rozbijí je o vztahu, který náhle skončí, a s ním i radost ze života. Vztahy jsou tu ostatně nejčastějším tématem. I častokrát použité náměty však Rubin dokáže dobře vypointovat a jednotlivé povídky stmelit hned několika nenápadnými prvky. Černobílá kresba se vyznačuje dynamickými linkami a na první pohled snad až příliš připomíná styl Craiga Thompsona (Pod dekou). Rubinova povídková sbírka se pohybuje někde mezi Usagi Yojimbem (výraznými pointami), anti-superhrdinským komiksem (postavami) a velkými tématy (válka, smrt, láska).
Jiří G. Růžička
Brian K. Vaughan, Niko Henrichon
Smečka z Bagdádu
Přeložil Jan Kantůrek
Comics centrum 2010, 136 s.
Pokus o novodobou bajku, která čerpá námět z reálné události – nedávné války v Iráku –, se i přes superlativy na přebalu knihy příliš nevyvedl. Za kratší konec zcela jistě tahá autor textu, jenž oživuje ústa náhle volných zvířat z rozbombardované ZOO v Bagdádu. I když se toho v komiksu naštěstí moc nenamluví, vypadá to, že Vaughan neodhadl hranici, za níž mluvící lvi pozbývají zvířeckosti a nezdravě se začínají podobat lidem. Některé dialogy působí dojmem skečů z rodinného sitcomu, což znevěrodhodňuje příběh šelem, které přeci mluví jen proto, abychom seznali jejich smýšlení. K silným momentům patří snad jen setkání lvů ze ZOO s medvědem a lvem, kteří život prožili v Saddámově paláci, a pak také skutečné a nepřikrášlené zakončení příběhu kulkami amerického vojáka, jenž všechny čtyři lvy sprovodí ze světa. I když má tohle pacifistické dílko upozornit na hrůzy války skrze osud několika lvů, čtenáře překvapí, že Bagdád je tu zcela bez lidí. Právě konfrontace zvířecího a lidského pohledu na tehdejší události by přitom mohla zaujmout. Takto se zdá, že lidé se klidí z příběhu, jen aby usnadnili psaní už tak dost prostoduchého příběhu. Jediné, co tu opravdu stojí za řeč, je Henrichonova rozmáchlá kresba v odstínech pískové barvy, která nepřipomíná snad žádného z jeho slavnějších kolegů. Jinak ale zbývá jen podiv nad tím, že tahle komiksová novelka posbírala tolik ocenění i nominací. Občas se zdá, že stačí psát o aktuální tematice a úspěch je zaručen.
Lukáš Rychetský
Vladislav Chlumský
Tělo, jáství a svět
Dybbuk, 2009, 208 s.
Filosofický esej Vladimíra Chlumského (nar. 1928) představuje polemiku s biologickými a materialistickými koncepty psychiky, jež redukují subjektivitu a docela dobře se obejdou bez heideggerovské ontologické diference mezi jsoucnem a bytím (ale stejně tak je text skeptický k naivně antropomorfizujícím religiózním směrům). Autor se inspiruje spíše mystikou, jógou a buddhismem (zajímavě komparuje evoluční teorii a víru v reinkarnaci), z povahy věci inklinuje k „spiritualizované“ vědě (Capra, Sheldrake, Bateson, Neubauer), která konsekventně analyzuje vztahy mezi já pozorujícím a já prožívajícím. Podle Chlumského je středem existence „nepodmíněné, bezprostorové a bezčasové bytí“, jež rozhodně nelze ztotožnit s egem; zcela v intencích východních nauk hovoří o svobodě ega a svobodě od ega. Záhada vědomí je i klíčem k odpovědi na otázku „kdo či co jsme na tomto světě“ a má tedy významné sociálně psychologické a etické důsledky, neboť v sebepoznání se vyjevuje, vynořuje, odkrývá Absolutno, Bůh. Pro ortodoxní scientisty bude dílo svou kontaminací idealismem asi těžko stravitelné, pro ostatní může znamenat pozoruhodnou sumarizaci základních problémů.
Jiří Zizler
Jeremy Clarkson
Vím, že máš duši – stroje, které milujeme
Přeložila Milena Turner
Dokořán 2010, 199 s.
Autor knihy je na záložce knihy představen jako „moderátorská hvězda“, přičemž náplní jeho televizního pořadu Top Gear je motorismus. Kdo se však nenechá hned odradit, zjistí, že kniha zdaleka není určena jen automobilovým nadšencům. Clarkson v ní představuje stroje, k nimž získal silný citový vztah. Ať už jde o automobil, letadlo, loď, ponorku, raketoplán nebo přehradu, všímá si jich pohledem technického nadšence a hračičky, který v dětství rozebíral budíky, a zájem o to, jak věci fungují, mu zůstal i v pozdějším věku. Za popisovanými stroji vidí i jejich vizionářské konstruktéry – a mnohdy jde přirozeně o příběhy vynálezců poměrně výstředních (hrabě Zeppelin). V některých případech zabíhá do větších technických podrobností a předpokládá, že čtenář už někdy slyšel o letadle Concord či automobilu Rolls-Royce, jindy výklad začíná od nuly. Autor pokládá své oblíbené stroje za podobně krásné jako přírodní objekty nebo umělecká díla. Mezi řádky se snaží vytušit, co tyto kusy odlišuje od všech ostatních – počítač na jeho stole ani auto v jeho garáži prý „duši“ nemají. Clarson neměl ambice napsat vědecké dílo, jeho postřehy mohou inspirovat každého, kdo se zajímá o estetiku techniky. A jelikož příběhy letadlových či bitevních lodí jsou neoddělitelně spojeny s válkou, některé kapitoly si užijí i zájemci o vojenské konflikty 20. století.
Pavel Houser
Friedrich Naumann
Dějiny informatiky – od abaku k internetu
Přeložila Michaela Voltrová
Academia 2009, 422 s.
Pojem informatika má u nás dva významy: nejčastěji se používá jako název vědy o počítačích, méně často jako název vědy o obecné komunikaci informací. V této knize se setkáváme s počítačovou informatikou a východoněmecký autor se tu snaží zmapovat historii počítacích nástrojů. Východoněmecký proto, že je v jeho knize patrné, odkud čerpá. Cituje tu dokonce i Bedřicha Engelse, konkrétně moudrost, že renesance byla „doba, která potřebovala a vytvářela velikány, velikány myšlení, vášně a charakteru, všestrannosti i učenosti“. V autorově záběru se pak objevují i obskurní počítače ze zóny RVHP. O současných počítačích pojednává necelá polovina knihy, ta druhá se pohybuje v kompjůtrovém pravěku a tak se dostane například i na kapitolu o přepočtu různých měrných jednotek. Je to zdlouhavé a často spíš od věci, což je škoda – kniha mohla být klidně poloviční. Naumann navíc není kdovíjaký vypravěč, a tak je většina obsahu jen strohým výčtem jmen, názvů a letopočtů. Velkou část tvoří i citace, které, podobně jako ta z Engelse, obsah příliš neprohlubují. Celé dílo zkrátka působí spíš jako vypocená disertace než populárně-naučná práce. U tak živého oboru, jímž dnes informatika je, lze také namítnout, že ukončení jejich dějin v 90. letech je z pohledu roku 2010 trochu zastaralé. V edici Galileo vycházejí skvělé knížky, tahle mezi ně bohužel nepatří.
Jiří G. Růžička
Peter Demetz
Praha ohrožená 1939–1945. Politika, kultura, vzpomínky.
Přeložil Šimon Pellar
Mladá fronta 2010, 416 s
Nezbytná kniha pro každého zájemce o literaturu, divadlo, film a hudbu v období Protektorátu Čechy a Morava. Autor, pražský rodák (1922), poúnorový emigrant, několikrát navštívil po listopadu 1989 vlast, zná českou veřejnost a její kulturní potřeby. Toto je od té doby jeho pátá v češtině vydaná kniha. Takzvaně „velké“ dějiny (Hácha, Hitler, Heydrich, K. H. Frank) se v ní střídají s „malými“, soukromými (tyto části jsou tištěny kurzívou). Zajímavě autor popisuje svůj původ a zejména komplikované vztahy s otcem, Hansem Demetzem, významným představitelem meziválečného německého (pražského a brněnského) divadla. Doplňme v této souvislosti, že v knihovně pražského Divadelního ústavu je od 70. let minulého století k dispozici jedenáct svazků strojopisných Dějin pražského německého divadla, H. Demetzem v těch letech sepsaných, což byl husarský kousek tehdejší šéfky oddělení DÚ Jarmily Hrubešové. Nepříjemně překvapí, jak malé péče se Demetzově poslední knize dostalo ze strany nakladatele. Tiskových i věcných chyb je víc, než je u tohoto typu literatury únosné („sochař“ Max Švabinský – s. 80; Krškův šrámkovský film „o mladé ženě, která chce o sobě rozhodovat sama“ s Danou Medřickou v hlavní roli není Stříbrný vítr, ale Měsíc nad řekou – s. 310). Rejstřík osobních jmen je výběrový, což čtenář zjistí, až když některé osoby, v textu zmiňované (např. filmový režisér Petr Schulhoff – s. 170), v rejstříku nenajde.
František Knopp