Volební právo je, podobně jako řada dalších práv, v České republice upíráno více než 25 tisícům lidí. Mnohdy v rozporu s ústavou i mezinárodními smlouvami.
Pan Jiří Soldán z Brna se v červenci u Ústavního soudu nedočkal. Vadilo mu, že v roce 2008 nesměl k senátním volbám. A to jen proto, že trpí psychickým onemocněním, kvůli kterému má v občance od roku 2006 poznámku: zbaven způsobilosti k právním úkonům. Senát Ústavního soudu v čele s předsedou Miloslavem Výborným jeho stížnost zamítl. Zároveň mu ale dal i za pravdu. Podle nálezu ústavních soudců skutečně došlo v případě pana Soldána i v dalších případech k neústavnímu rozhodnutí českých soudů. Soudci by totiž neměli paušálně zbavovat občany práva volit, aniž by nejprve v každém jednotlivém případě posoudili, zda je daná osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům schopna významu, účelu a účinkům voleb porozumět. „Obecné soudy, jak je Ústavnímu soudu známo z úřední činnosti, zřejmě i z důvodu primárně civilistické povahy zbavení způsobilosti k právním úkonům, k veřejnoprávním dopadům svého rozhodnutí nepřihlížejí. Tak tomu ostatně bylo i případě stěžovatele,“ konstatoval Ústavní soud. Nápravu ovšem podle něj není třeba zjednat zrušením části zákona, který odebírání způsobilosti upravuje, ale změnou dosavadní soudní praxe.
Ať rozhodují, pokud mohou
Nemožnost volit je však jen (malá) součást širšího problému, který je v České republice s odebíráním způsobilosti duševně nemocným či mentálně handicapovaným spojený. Týká se celkem více než pětadvaceti tisíc lidí. Nyní platná právní úprava této oblasti je mezi odborníky kritizována pro zastaralost a vžil se pro ni název „právní smrt“. Sdílíme ji společně s Maďarskem nebo Litvou a v podstatě znamená, že osoba je najednou zbavena řady svých práv a je jí určen opatrovník. Ten často pracuje právě v zařízení, kde se osoba zbavená způsobilosti nachází, čímž se – i podle loňského vyjádření nedávno zesnulého ochránce práv Otakara Motejla – dostává do střetu zájmů a není jasné, v čí prospěch vlastně vystupuje.
Modernější modely této úpravy jsou založeny naopak na principu (v případě nutnosti asistovaného) sebeurčení a svobodného rozhodování (v Německu nebo Švédsku) a v některých zemích se zbavením způsobilosti ani nepočítají (ve Francii či Itálii). Český postup je také v rozporu s Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením, kterou naše republika v loňském roce ratifikovala. Jak upozornil v Praze na konci června ve své přednášce Michael Bach, výkonný viceprezident Kanadské asociace pro život v komunitě, tato úmluva opatrovnictví ani zbavení nebo omezení způsobilosti nepřipouští. Nahrazeny mají být nezbytnou asistencí, kterou handicapovaní či duševně nemocní potřebují k uplatnění své právní způsobilosti.
Poslední rozhodnutí Ústavního soudu bylo v krátké době již druhou konstatací, že u odebírání způsobilosti v České republice není něco v pořádku. Loni v jiném případě dal za pravdu poškozené, které soudy odmítly navrátit způsobilost k právním úkonům, přestože trpěla jen lehkou mentální poruchou, a konstatoval, že soud je „povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění.“ Odmítl tak dosavadní praxi soudů, které při svém rozhodování často vycházejí z jediného znaleckého posudku a schopnosti a zdravotní omezení blíže nezkoumají.
Málo pomocníků
V obou případech, které se dostaly před Ústavní soud, se aktivně angažovali právníci Centra advokacie duševně postižených (Mental Disability Advocacy Center, MDAC) a Ligy lidských práv. „V podobných případech radíme těm, kteří se na nás obrátí, a vybíráme si strategické kauzy, které se snažíme dovést až k Ústavnímu soudu nebo před Evropský soud pro lidská práva,“ říká Zuzana Durajová z Ligy lidských práv. „Ozývá se nám několik lidí týdně, ale každého zastupovat nemůžeme, jsme jen dva a naše klienty nám musí odsouhlasit v centrále v Budapešti,“ vysvětluje omezení, s nímž se žadatelé o pomoc setkávají. Právníci momentálně pracují na sedmnácti případech, v řadě z nich se ale fakticky nic neděje, protože visí někde v soudní mašinerii. „Třeba na Ústavním soudu teď čekají čtyři, které se týkají odebírání způsobilosti, ale i detencí – tedy zadržování lidí v ústavech proti jejich vůli,“ dodává Durajová.
Lidem zbaveným způsobilosti, včetně pana Soldána, však svítá do budoucna určitá naděje. Tou jsou jednak tyto dvě malé organizace, které se v omezené míře pomocí těmto lidem či jejich příbuzným zabývají, jednak plánovaná změna občanského zákoníku. „Ten návrh byl již vypracovaný, ale nakonec se za minulé vlády do sněmovny nedostal. Snad ho tedy budou projednávat teď. Způsobilost by už nemělo být možné zrušit, jen omezit, a mělo by být zavedeno podporované rozhodování,“ doufá Durajová. Do nejbližších senátních voleb to určitě nebude, ale třeba výběr našich politických zástupců vylepší někdejší nesvéprávní již v přespříštích volbách.