Lucie Ferenzová, Radka Fišarová, Eva Klimáčková
Cherchez la femme
Městská knihovna Praha, 1. 8. 2010
Mezinárodní festival ProART uzavřela veřejná prezentace tří týdenních workshopů. Právě workshopy v Brně a v Praze jsou vedle festivalového programu páteří celé akce, za níž od počátku stojí tanečník a choreograf Martin Dvořák. Společným tématem tanečního, hereckého a pěveckého searching projektu (ostatně i celého festivalu) byla letos žena. Na herectví se spolu se svými kursisty, respektive převážně kursistkami, zaměřila režisérka Lucie Ferenzová (viz A2 č. 12/2010), na zpěv Radka Fišarová a na tanec Eva Klimáčková. Komponovaný večer ve velkém sále Městské knihovny sloučil všechny tři oblasti do jediného pásma, kde se střídala činohra, tanec a hudební výstupy. Tým Lucie Ferenzové nahodil příběh, který zápletkou připomínal film Tetička od Martina Friče – hosté se sejdou na pohřební hostině, přehrávají si scény ze života domněle mrtvé, ale ve skutečnosti jim jde o majetek. Herecké výkony byly spíše rozpačité, občas někomu dělalo potíže umluvit velký sál, ale o to v tomto případě zřejmě ani tak nešlo. Trochu nejisté byly i výstupy taneční company, kde bylo možné vidět tanečnice s různou mírou talentu a pohybového umu; svěže nicméně působila třeba „koupelnová“ taneční etuda v osuškách se zvukovým doprovodem čištění zubů. Nejsuverénněji vystupovaly dvě zpěvačky naživo doprovázené klavíristou, u nichž se zdálo, že jsou nejméně rozpačité z jevištní prezentace, a disponovaly také určitou silou osobnosti a energií, díky níž se na scéně neztratí.
Jana Bohutínská
Sochy v zahradě
Květná zahrada, Kroměříž, do 31. 8. 2010
Brněnští historici umění z občanského sdružení GET ART! se už několik let pokoušejí rozšířit umění z galerií do veřejného prostoru. Jednou z jejich dalších akcí je prezentace současné sochařské tvorby v prostorách historických zahrad Kroměříže. Kritériem výběru se stala pestrost děl, a to jak námětová, tak stylová či materiálová. Některá díla jsou výrazně konceptuální – například Mobilní planetárium absolventa ateliéru AVU v Praze Davida Helána, představující deštník perforovaný kancelářskou děrovačkou, který má podle slov autora evokovat představu o zasažení smrtící ranou kyselého deště. Podobně lze vnímat i sochy Petra Stanického, například Kráčejícího, z něhož vidíme jen torzo těla v prostoru (ruka s holí, noha a část hlavy), které navádí k domýšlení neviditelného zbytku. Na Kráčejícím je dobře patrné, jak se Stanický zabývá vizuálním řešením architektonických principů a jejich vztahem k figuře. Naopak ke klasičtějším dílům v zahradě patří Stalagmit I a II Davida Valnera, studujícího Design skla na UTB ve Zlíně. Valner se inspiroval vrstvením krápníků v jeskyních a ve svých dílech zpochybňuje rozdíl mezi živou a neživou přírodou. Stalagmit, skvěle zapadající do prostoru Květné zahrady (viz foto), nezapře inspiraci Constantinem Brancusim, zejména jeho cyklem Pták v prostoru. Sochy ozvláštňují návštěvu jinak klasické zahradní architektury a přirozeně propojují historické se současným v jeden celek. Skoro je škoda, že na konci srpna ze zahrady zmizí.
Kamila Boháčková
Cosi tísnivého. Surrealismus a grafický design
Moravská galerie v Brně 2010, do 24. 10. 2010
Jednou z doprovodných výstav 24. bienále grafického designu v Moravské galerii je expozice sestavená britským odborníkem na design, typografii a vizuální kulturu Rickem Poynorem. Tvoří ji výběr z grafických realizací, které jsou jednak přímo z dob, kdy měli surrealisté ještě pravdu (zde jsou očekávatelným těžištěm Heislerova abeceda a knižní obálky od Štyrského, Toyen nebo Teiga), jednak z dob následujících, kdy byla obraznost vybojovaná surrealismem nenápadně vyvlastněna populární kulturou, stala se obecným majetkem a začala pronikat i do tak účelových forem, jakými jsou typografická díla nebo dokonce reklama. Právě za tu (jakkoliv nezvykle vkusně vytvořenou) by se dala označit nejobsažnější část expozice, kterou tvoří do tematických skupin vybrané české a polské filmové plakáty. Mezi těmito tématy najdeme kanonické surrealistické figury, jako například nadreálnou tělesnost, objekt touhy nebo kabinet kuriozit. Poměrně málo děl tu je zastoupeno z doby po roce 1990; z nich za zmínku stojí zdeformovaná digitální patěla Elliotta Earlse, plakáty grafického studia M/M nebo obsedantně-kompulzivní písma Edwarda Felly. Nevyhraněnost a jistá lehkost výběru však místy budí dojem nesoustavnosti a štupované zběžnosti. V každém případě je ale výstava Cosi tísnivého cenným podnětem k zamyšlení; mimo jiné proto, že se snaží propojovat díla a styly, které se vedle sebe obvykle nevidí.
Jan Gebrt
Cinepur 70
Prázdninové číslo cinefilského časopisu se zaměřuje na filmovou distribuci. O jejích současných problémech a změnách, které přináší úplná digitalizace dodávání filmů od filmových společností přímo do kin, píše Aleš Danielis, distribuci artových filmů pak věnuje svůj článek Přemysl Martinek. Snahu publikovat svou diplomovou práci pak připomíná šestistránkový text Ondřeje Šíra o filmové distribuci u nás v osmdesátých letech. Jiří Flígl uvažuje o internetovém pirátství jako o alternativním distribučním kanálu. Na závěr tématu najdeme dva články o videu na přání (VoD). Mimo téma tu pak rezonují ohlasy z některých jarních filmových festivalů: Otto Bohuš píše o Academia Filmu Olomouc, Jakub Felcman o Cannes (zároveň vede rozhovor s ředitelem sekce La Quinzaine de Realisateurs Fréderikem Boyerem), Jiří Flígl o Far East Filmu a Pavel Bednařík o množících se festivalech animovaného filmu. Michal Procházka se zabývá distribucí krátkometrážních snímků. Cinepur se v poslední době orientuje i na reflexi seriálů a videoher: Battlestar Galactiku hodnotí Jakub Korda a Bioshock Jaroslav Švelch. Kamil Fila a Jan Bušta vedou rozhovor s režisérem Brunem Dumontem (A2 č. 18/2007), který se prý o finanční úspěch svých filmů nezajímá: „Mně je to vlastně úplně jedno. Točím filmy s minimálními náklady, které nepředstavují žádné finanční riziko, a proto se nemusím na nic ohlížet.“ V recenzní části se dostalo na Fantastického pana Lišáka, Zelenou zónu, Kukyho nebo Precious, o němž píše Viktor Palák: „Je to dílo, které je pozoruhodné zejména tím, jak se mu přes jeho průměrnost podařilo prorazit.“
Jiří G. Růžička