„Soud těla se plně vyrovná soudu ducha a tělo couvá před zničením. Navykáme si žít, ještě než si navykneme myslet.“ To jsou věty z pojednání Mýtus o Sisyfovi z pera francouzského romanopisce a myslitele Alberta Camuse, od jehož tragické smrti uplynulo v tomto roce právě půl století. V těchto slovech se definitivně láme moderní přesvědčení, že lze logicky a objektivně vysvětlit svět v jeho jednotě a rozumem pochopit naše místo v něm. Podstatou lidství nemůže být napříště ani karteziánský rozum, ani kantovská představa osvíceného člověka, který je sám sobě rozumným zákonodárcem. Zdánlivě logické systémy myšlení, politické i duchovní hierarchie nebo mechanická samozřejmost každodenního života, to vše jen zastírá nebo odkládá původní lidský smích nebo výkřik srdce nad absurdnem, které se rodí z rozporu „mezi lidským voláním a nerozumným mlčením světa“.
V tomto světě se nelze spoléhat na apriorní soudy nebo tradiční metafyzický rozdíl těla a ducha. Camus však nebyl nějakým romantickým snílkem toužícím po „autentickém bytí“, který by kladl život a myšlení do jednoduchého protikladu. Jeho hlavním tématem bylo absurdno a nelidskost světa, která má nicméně zcela konkrétní důsledky pro lidský život, totiž možnost vzpoury a svobody. Camusova kritika racionalismu byla kritikou moderního rozumu, který vede nejen ke zmechanizování každodennosti, ale i k systematickému vyvražďování a industriálnímu ničení životů, jaké nemá v dějinách obdoby. Pochopit toto absurdno světa, v němž rozum je současně základním znakem lidského ducha i nástrojem ničení lidského rodu, bylo pro Camuse předpokladem obnovení naší svobody. Není divu, že se namísto Kantova kategorického imperativu dožadoval velkorysé morálky, kterou v gestech literatury, dramatického umění a hudbě před ním hledal Friedrich Nietzsche a pro kterou „věčná živost“ je důležitější než „věčný život“. V Nietzscheho výrocích o smrti Boha i posledního člověka, v nichž později Michel Foucault a další „noví“ filosofové rovnou nalézali „smrt člověka“, Albert Camus stále ještě objevoval člověka živého, a proto svobodného i v extrémním činu sebevraždy.
Možnost lidské svobody stále ještě existuje a spočívá v absurdní snaze usmířit neosobní pravdu s osobní opravdovostí, filosofii s uměním. Zatímco filosof je podle Camuse uzavřen „uprostřed svého systému“, umělec „stojí před svým dílem“. Umělec má přitom jednu zásadní výhodu, protože na rozdíl od filosofa, který může vytvořit vždy jen jeden systém, vytváří nespočet stále nových a nových děl. Moderní život je potom neustálým hledáním osobního prožitku opravdovosti, morální vzpoury proti nelidskosti světa, ale i kritického rozumu, bez něhož by se tento svět stal opět jen temnou a neprostupnou říší magie. Samozřejmě, že moderní člověk je autonomní bytostí žijící v systému rozumně vyjednaných pravidel, která dávají jeho jednání řád a logický smysl. Omezuje svou libovůli, aby neubližoval druhým, sdílí s ostatními práva a povinnosti, podílí se na politickém životě, pracuje, stará se o rodinu a živobytí atp. Podle této moderní představy je člověk svobodný, protože je rozumný. Rozumně oslovený svět ovšem nerozumně mlčí, a proto je v této situaci třeba hledat svobodu osobního hlasu a vzpoury proti tyranii mlčení.
Absurdní přitom není situace sama, ale teprve naše rozhodnutí vydat se cestou hlasu, slova a literatury. Až v tomto svrchovaném okamžiku vzpoury se z absurdna stává svoboda a naše existence dostává smysl i v nesmyslném moderním světě. Camusovo dílo je dodnes obdivuhodné právě kvůli mostům, které stavělo mezi protilehlými břehy filosofie a literatury, aniž by zabředlo do sartrovských filosofických floskulí nebo literárních klišé. Camus sice miloval existencialisty jako Dostojevského, Kierkegaarda nebo Kafku, ale sám se tomuto označení bránil. Středem jeho zájmu bylo totiž absurdno, a ne existence. A právě absurdno lidského volání a od něho se odvíjející nesnadná a nepochopitelná humanita činí z Camusových románů jeden z literárních a myšlenkových klenotů minulého století.
Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.