Lucía Guarnido
A mi Aire
Divadlo Archa Praha, festival Iberica 2010, 19. 8. 2010
V pražské Arše vystoupila tanečnice Lucía Guarnido s flamenkovým večerem A mi Aire. Za doprovodu kytaristy, zpěváka a zpěvačky předvedla tanec, který si vysloužil mnohé aplausy na otevřené scéně. Představení bylo součástí 7. ročníku festivalu španělské kultury Ibérica. V téměř zaplněném divadle se Lucía Guarnido, patřící do nejmladší flamenkové generace, objevila v několika precizně vypracovaných kostýmech, nejen černobílých, ale zářících také sytou zelenou nebo vyvedených v tlumené medové barvě. Těžko říct, co na jejím vystoupení působí uhrančivěji – zda je to rytmus nekompromisně vydupávaný nohama nebo třeba precizní práce s dlouhou vlečkou. Sošná tanečnice disponuje silnou vnitřní energií a její tanec je prudký a v mnoha figurách velmi ostrý. Je tolik ženská právě v síle svého tance. Přes zřejmý vnitřní prožitek tanečnice by se snad mohl zdát její výkon až nelidský, protože nedosažitelný. Jenže Lucía Guarnido ho se svou skupinou trochu shodí přídavkem. V něm se hraje bez reprodukce, kytaristovi zajede do strun svými prsty zpěvák, který si předtím neodpustil hlasový vtípek, zpěvačka zatančí vlastní etudu a Lucía ji povzbuzuje a tleská. Extrakt španělského temperamentu se přenesl na publikum – nejen na ženy s kytkami ve vlasech, které se ve flamenku zhlédly navzdory (nebo díky?) svým středoevropským kořenům.
Jana Bohutínská
Henrik Lange, Thomas Wengelewski
99 klasických filmů pro lidi v kalupu
Přeložil Petr Onufer
Plus 2010, 206 s.
Po 99 klasických knihách přichází kreslíř Henrik Lange s 99 klasickými filmy. Opět nečekejte příručku, která by vám usnadnila orientaci ve světě filmu. Pokud chcete Langeho dějovým zkratkám rozumět, měli byste film už vidět. Nejde tu totiž ani tak o zkratku, jako spíš o vybrání toho, co se autorovi zrovna hodí. Jako u literatury, je i tady Lange občas velmi vtipný a občas nepříliš. V Klubu rváčů si vystačí s větou: „První pravidlo Klubu rváčů je: nemluv o Klubu rváčů“, slabší pointou je: „Kvůli tomu debilnímu pravidlu je docela těžké mluvit o celém filmu“. Lepší je pojetí Vetřelce jako nezvaného hosta, kterého na konci Ripleyová musí „vyhodit ze dveří sama“. Vyznavače kultu Hvězdných válek snad pobaví zmínka o Žvejkalovi jako o „chodícím koberci“. Často se autor snaží najít nějaké poselství či ponaučení. U Boormanova vodáckého dramatu Vysvobození třeba: „příště jeďte s Holiday Travels“, nebo u Snídaně u Tiffanyho: „i chudí, prachmizerní spisovatelé můžou sbalit babu“. U Magické hlubiny pak brání hlavního hrdinu, který upřednostní potápění před dívkou, slovy: „Pokud jste nechodili s delfínem, neodsuzujte ho.“ Ve shrnutí Terminátora je pointou: „Terminátor Sáru nezabije. I když lidstvu se přece jen pomstí, když se stane guvernérem Kalifornie.“ Cinefilové si v knize jistě přijdou na své. Nechybějí ani snímky jako Sedmá pečeť („existenciálně-dobrodružná groteska“), Kurosawova Tělesná stráž („Sandžuro je borec!“) a Sedm samurajů nebo Zloději kol („existenciální eurobiják“).
Jiří G. Růžička
Robert Schad – Podél linie
Lucie Novotná – Krajinomalba
Egon Schiele Art Centrum, Český Krumlov, obojí do 31. 10. 2010
Ačkoliv jsem do Českého Krumlova původně vyrazila především kvůli výstavě u příležitosti 120. výročí narození Egona Schieleho, největší překvapení se konalo na dalších výstavách rozsáhlého centra. Šlo především o železné plastiky Roberta Schada (viz obrázek), vytvořené z masivní čtyřhranné oceli o průměru od 45 do 160 mm, přičemž průřez nejmenší jednotky je dán rozměrem umělcovy ruky. Jeho práce však nepůsobí masivně a pohrávají si s variacemi téhož tématu. Vypadají zároveň otevřeně i uzavřeně, pohyblivě i staticky, lehce i těžce, nestabilně i stabilně. Schad spojuje zdánlivě nespojitelné. Druhým příjemným překvapením bylo sto krajin mladé české výtvarnice Lucie Novotné, která se sympatickým sebevědomím vychází v době konceptuálního umění starosvětsky do krajiny se stojanem, plátnem a štětcem. „Přestože žijeme v rychlém jednadvacátém století, neznamená to, že nemůžeme být fascinováni tím samým, co lidé po staletí před námi,“ říká v explikaci k výstavě výtvarnice. Bylo by však mylné se domnívat, že tvorba Lucie Novotné působí staromilsky – autorka využívá řady originálních technik, jak malířských, tak grafických, takže její krajiny jsou pokaždé jiné. Český Krumlov se zkrátka vyplatí sledovat, protože neokázale objevuje nové autory a nevyčerpává síly jen na pietní uctívání Egona Schieleho.
Kamila Boháčková
Vedro / If
Kurátor Dušan Zahoranský
Galerijní prostory MeetFactory v Praze, do 17. 9., resp. 11. 9.
Jak vystoupit ze stínu tolik si vzájemně podobných pražských výstav mladého alternativního umění, když je tu pořád takové vedro? Snad tedy podmínky přijmout, poddat se zvykům a soustředit se na drobné záchvěvy tvůrčí energie. „Souborem instalací přizvaných umělců máme ambici vytvořit místo, které by mohlo zůstat v paměti návštěvníků jako léto 2010 v Praze. Něco jako dovolená, ze které sice máte intenzivní zážitky, ale nikdy jste na ní nebyli.“ Já tam byl, a přestože léto je podle mě jinde, doporučuji. Doporučuji zhlédnout rabijácký gobelín Vlasty Žákové, který sálá rudým vedrem nočního klubu, dýchavičný notebook, jemuž prázdný wordový soubor neustále klesá pod hladinu, odvíjí se nezadržitelně, marně (spisovatelský dušný sen), což jest video Lenky Vítkové, dále sérii prací KW (malba, kresba a zpitomělý diapozitiv s náladou průzračnou) i instalaci Jany Kochánkové Ovoce stromů rajských jíme, což je horký pramen napájející „exotické“ rostliny v kutilském skleníku z trabantu. Dále možno vidět: videa, smyčky z diáků, fotografie, konceptuální fotografii, malbu na zdi. / V areálu je také v nově otevřené Galerii Kostka instalace (se záznamy performance) Tomáše Moravce a Romana Štětiny. Ve snad krychlové, rozhodně vysoké místnosti jsou nataženy od podlahy do stropu dvě dvojitá lana, zamotaná tak, aby dvě úctyhodné tyče nad vaší hlavou zůstaly v neustálém tlaku sil ve vodorovné poloze. Jde o názornou „poctu tvořivého přátelského dialogu“, „schéma vzájemného zapření se“.
Karel Brávek