William Shakespeare
Macbeth
Jihočeské divadlo České Budějovice na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově, premiéra 4. 6. 2010
Principiálně vzato působí divadelní točna v zadní části parku českokrumlovského zámku jako pěst na oko. Stavba je to ohyzdná, při pohledu na ni se člověk trochu propadá v čase do socialistické minulosti. Nehledě na to, že ponížit barokní letohrádek Bellarie, který je hned vedle točny, na divadelní kulisu, je velká škoda. Návštěvník nemusí být zrovna puristický ochranář, aby měl jasno v tom, že otočné monstrum nemá na tomto místě dávno co dělat. Letos jsem se sem vypravila na Shakespearova Macbetha. Nutno uznat, že dramaturgicky se tato tragédie do venkovního prostoru hodí. Odehrává se hodně v plenéru (vzpomeňme třeba známou scénu s čarodějnicemi) a v zámku, který hravě zastoupí Bellarie. Dobré je i to, že inscenátoři šli cestou radikálních škrtů, čímž se dostali k velmi úspornému tvaru až jakéhosi divadelního thrilleru, v němž jedna scéna rychle následuje druhou. A pro pochybnosti je právě tolik místa, aby celé dění ještě bylo pro diváka uvěřitelné. Ondřej Volejník hraje Macbetha jako trochu vyšinutého chlapa, který visí na své ambiciózní manželce, ale podcení vysokou míru lidskosti (a tedy výčitek svědomí), která v něm ještě přebývá. Domnělá tvrdost, kterou umlčujeme lidskost a citlivost, myslím, může být velmi povědomá nejednomu pozorovateli skrytému v hledišti. Co však dělalo hercům největší problém, byla špatná akustika parku, takže chvílemi opravdu mluvili za hranicí srozumitelnosti (potíže měla bohužel i Věra Hlaváčková jako Lady Macbeth, což její figuru a její výraz z velké části zničilo).
Jana Bohutínská
Tomáš Zmeškal
Milostný dopis klínovým písmem
Radioservis 2010
Ke knize Milostný dopis klínovým písmem (A2 č. 4/2009), jež v loňském roce vyvolala rozruch na české literární scéně, jsem se dostal až přes audioknihu, která vznikla ze seriálu vysílaného Českým rozhlasem. Zpočátku působí dramatizace knihy poněkud zmateně: první tři kapitoly (každá tu má téměř půl hodiny) zaplňují příběh postavami, které k sobě zdánlivě nepatří, a posluchač, omezen médiem, se nemůže vracet zpět, aby si je vzájemně pospojoval. Skvělé výkony tu však předvádí citlivá Marta Vančurová coby Květa i charismatický Alois Švehlík jako Josef. Přesvědčivý je i Jiří Ornest v roli „mučitele“ Hynka. Chvíli jsem si musel zvykat na hlas Jana Dolanského (v roli bratránka), protože ho mám až příliš spojený se seriálem Futurama a reklamními spoty televize Cool. Na obalu CD herce dokonce překřtili na Jiřího. Debutující spisovatel Tomáš Zmeškal se ukazuje jako zkušený vypravěč. Jednotlivé postavy jsou psychologicky dobře prokresleny, fungují i krátké příběhy, jimiž svůj román doplňuje. Četba v režii Aleše Vrzáka je strukturována do bloků podle vypravěčů, takže v dialozích nemluví svou postavu herec, který za ni vypráví. Nezní to ale rušivě, naopak je vyprávění kompaktnější. Nahrávka je ve formátu MP3, a tak se na jedno CD vešlo přes pět hodin čtení, které si člověk těžko poslechne v kuse. Při snadném zkopírování do přenosného přehrávače však dobře poslouží v dopravních prostředcích.
Jiří G. Růžička
Bienále mladého umění ZVON 2010
Kurátor Tomáš Pospiszyl
Dům U Kamenného zvonu v Praze, do 3. 10. 2010
Takže, cíl výstavy? „Představit veřejnosti mladé umělce současnosti, s důrazem na co nejširší spektrum tvůrčích přístupů.“ Dostupnost? Báječná, vlastně nemusíte do Prahy, viz internetové stránky citygalleryprague.cz/bienale/BIENALE.html, kurátor tam jednotlivá díla (často popisně) představuje a u většiny umělců je uveden jejich web s dalšími výtvory. Principy výběru (kromě výše uvedeného „nejširšího spektra“)? „K výběru jsem přistupoval velmi intuitivně. Začal jsem s kusem papíru, kam jsem si psal poznámky k lidem, kteří mě napadali, a následně jsem je oslovoval. Jedna z pravidelných otázek, kterou jsem jim kladl, byla, s kým by chtěli vystavovat, protože mě vždy zajímají také sociální souvislosti. Během této výstavy jsem si uvědomil, že u nás skutečně vznikla nová vrstva umělců.“ (T. Pospiszyl pro A2 č. 16/2010). Výsledek? Dojem provinční nebo školní výstavy, která se snaží ukázat či si vyzkoušet, jaká všechna média a postupy se v posledních patnácti letech v umění využívají. Únava a nepůvodnost. Skutečně nejsou v celé České republice trochu energetičtější, zažranější umělci? Nestálo by za to je hledat úporněji než splývat po uctivých přátelsko-kariérních vztazích (kdysi zachycených „mapou“ ArtScape.cz Pavlíny Morganové)? Hledal jsem závan vzteku (a našel u nástěnného komiksu kreslířky Toy_box), vtipu (performance Pavly Scerankové Jdi pryč, vrať se), radosti (?) či krásné trapnosti (video, kde kurátor vysvětluje absenci jednoho z vystavovaných), ale zdá se mi jich málo.
Karel Brávek
Roky ve dnech / České umění 1945–1957
Kurátorka Marie Klimešová
Městská knihovna Praha, do 19. 9. 2010
Jedna z výstavních událostí roku 2010 se blíží ke konci (ještě to můžete stihnout a vyhraďte si na to nejlépe několik hodin) a zůstává po ní mohutná publikace. Expozice nazvaná podle Kolářových deníkových zápisků z února do února, 1946 a 1947, které po Únoru nesměly vyjít. Marie Klimešová v Galerii hlavního města Prahy zpřístupnila veřejnosti ohromující množství maleb, fotografií, koláží a soch od nejvýraznějších a nejinspirativnějších českých autorů z let 1945–1957, často neznámých, nezvyklých. A s nenápadnou kurátorskou jasnozřivostí a odvahou je pospojovala do třinácti oddílů (vymezených různě: esteticky, žánrově, časově, tematicky, metaforou…), kde mezi jednotlivými díly vyvstávají drtivé vztahy. Divák najednou sám (aspoň má ten dojem) vidí a cítí danou dobu komplexně a osvobodivě; nezatížen -ismy, chronologií, ba ani politikou, a přitom si je jich stále vědom. A obdivuje nevyprchávající energii tvůrců (neboť kvantita se vzájemně krátí, kvalita násobí). Já jsem na druhé návštěvě výstavu prošla odzadu, kde jsou k vidění velkoformátové oleje a kolorované kresby Emila Filly s folklorní tematikou, v roce 1947 ještě silně kubistické (Ja som bača velmi starý), na začátku padesátých let už baladicky primitivizující – a tolik smutné. V témže sále si vedle sebe smutní též Sudkovy panoramatické fotografie Středohoří s Fillovými rezignovanými malbami. A takových zážitků máte v každé místnosti na tucet.
Jaroslava Hulíková