Irena Dousková
Bez Karkulky
Druhé město 2009, 81 s.
Přítomná sbírka veršů představuje známou autorku příběhů o tlusté intelektuálce Helence (Hrdý Budžes, 1998, a Oněgin byl Rusák, 2006) z lehce odlišné perspektivy. Stále je zde patrný dětský pohled na svět, potřeba věřit v nadpřirozeno a dobré konce, ale současně ze všech stran útočí strach. Karkulky mizí a nahrazuje je samota maskovaná drsným tónem a mluvností. Pro básně je charakteristická vtipnost, ale ne „laskavý český humor“, spíše hra s jazykem a parafráze přísloví a pořekadel. Průběžný titul Vypravuj by mohl evokovat tradiční rozhovor, ale zde se spíše poukazuje na to, že není příliš o čem vyprávět, že pohádky už jsou pryč a zbyly jen „smutné žerty“. Básně mají obvykle jen jednu sloku, přičemž může jít o říkankovitá rýmovaná čtyřverší, ale i texty, jejichž verše se zadrhávají nejistotou a přecházejí ve volný verš – „Zase jsme spolu/ Stále se vracíme/ Na pokraji sil/ A právě proto/ Tiše/ S přicházejícím podzimem/ Tak jako se vracíme domů/ Ačkoli tam/ Jsme nejvíc plakávali.“ Vedle osobních veršů se autorka zaměřuje na líčení každodennosti v různých ročních dobách, měsíce jsou jako u Karla Tomana viděny skrze detail a konkrétní událost – solné pěšinky v Únoru, „prázdno s hvězdami“ v Srpnu. Kniha Bez Karkulky se nesnaží o komplikovanost, těží především z odkrývání a vzbuzování emocí, což se jí vesměs daří.
Anna Vondřichová
Jiří Kratochvil
Femme fatale
Druhé město 2010, 198 s.
Spisovatelka Kateřina je žena vskutku diabolická – nepříliš krásná, hrající se svými muži hry na kočku a myš, a do svých příběhů zaangažovaná do té míry, že pro ni „před velikostí díla blednou lidský životy a jsou průsvitný jak hajzlpapír“. Tak se alespoň jeví Zdeňku Šťastnému, jenž s ní prožije na počátku devadesátých let krátký, ale intenzivní románek, plný sexu a vášně. Jeho perspektiva vytváří první část románu; je zasazena do brněnských reálií krátce polistopadové éry a charakaterizuje ji věcnost až drsnost. Zdeňka přepadají obligátní pocity vzrušení, ale i zmatku z Katčina jednání, což se motivicky i vypravěčsky podobá románu umístěnému do stejné éry – Vieweghově Výchově dívek v Čechách. Oproti němu je však Kratochvilův hrdina necitlivější, Kateřinu většinou vidí jako „malou holku“, s níž ho sice baví se milovat, ale jejíž lásky se bojí. První část končí thrillerově, druhá je jejím temným zrcadlem. Vypráví Kateřinina dvojnice z pekla, která zná její tragickou budoucnost. Ve snaze ji zachránit se přenese až do rudolfínské doby, je znásilněna svým bodyguardem (?!) a vrací se zpět, avšak i přes kratičké setkání obou žen se spasení nekoná. Příběh mísí realitu s fantazií, události jsou viděny z různých stran, leč výsledná skládačka je trochu předvídatelná – formou i smyslem.
Jan Švestka
Pavlína Brzáková
Helinda a Klekánice
Labyrint/Raketa 2009, 56 s.
Etnoložka Pavlína Brzáková ve svém pohádkovém debutu vypráví tradiční příběh o dlouhé cestě holčičky Helindy, jejího kamaráda a zámorky Mihuleny, na jejímž konci není jen pomoc čertici Chvojce, ale především nová přátelství a získání zkušeností ve světě. Klasický motiv oplácené pomoci je obohacen o trefné charakteristiky postav, skrze časté promluvy si čtenář (zejména ten dětský) dokáže přesně představit, jak obtížná musela jejich pouť být. Trojice překonává nejen vysoké hory a strmé průsmyky (viz ilustrační mapka vyvedená Robertem Smolíkem), ale i vlastní strachy a nejistoty, nakonec však zjistí, že ani Klekánice nemusí být vždy jen zlá baba, co krade děti. Výrazným narativním postupem, jejž autorka využívá, je kladení otázek po dalším ději. Čtenář je tak nucen poslouchat, představovat si a příběh získává na dramatičnosti – „Zato Helinda procitla, jen co se tma zdvihla! Nebo ji tohle ráno něco probudilo? Každopádně něco zaslechla. (…) Kapky stékaly po skle a vytvářely tenké stružky. Nebo to někdo přitiskl hubené ruce na okenní tabuli? Mokré ruce? A kroky na zápraží byly čí?“ Podobně jako Velká cesta malého pána (Jiří Stach, Meander 2008) netěží tato pohádka z kouzel a čar, ale ukazuje, že pomáhat přátelům je mnohdy kouzlo nejsilnější.
Anna Vondřichová
Olga Richterová
Napříč kůrou
Klub rodáků a přátel Kutné Hory 2008, 96 s.
Nad debutem Olgy Richterové (1985) má člověk skoro chuť oprášit vágní a poněkud zprofanované označení „mladá poezie“. Drobný svazek jako by v sobě nesl téměř vše, čím je tento termín-netermín obtížen i zatížen. Poezie „mladé básnířky“ je kvalitativně nevypočitatelná a jaksi nevyrovnaná. Některé básně jsou esencí konvence a/nebo bezradnosti („skřípání skorosněhu připomíná,/ že i první housle občas zavržou“) a do sbírky proniklo i pár postpubertálních povzdechů typu „A přece“ či „Nezdráhej se“.
Co se týče výstavby textu a práce se slovem, autorka trochu hřeší na svou schopnost pointovat; to, co zprvu působí svěže, je brzy předvídatelně variováno a slovní hříčky vyznívají trochu prvoplánově. Básnířka opakovaně sází na osvědčený postup: klišé, které se jí nabízí, hbitě pozmění nebo dořekne a žádoucí hravost či ironie je na světě: „jsme spolu na nože/ Příště snad přidáme i vidličky“; „Pálí to/ Prosím tě/ neprskej“. Nepopiratelnou devízou Richterové je však až nervní senzitivita i potřeba vyslovit se „na plná ústa“. Rozhodné gesto „nebudu jako oni“ se ovšem sráží s obavami z nenaplnitelnosti idealistických předsevzetí (Lysání). Lyrický subjekt se ocitá v křehkém mezičase, než, jak by se dalo hrubě parafrázovat, nastane „ten skutečný“ život. Jsme v momentu vykročení či jeho pouhé představy; je příznačné, že se tu víc uvažuje, vnímá, sní či vzpomíná (na babičku, dědu, dětství), než koná. Přes všechny proklamace a pózy je zřejmé, že lyrický subjekt balancuje v neudržitelném „bodě zlomu“ a plně si uvědomuje jeho důležitosti (Čaj o šesté). Už už se má cosi změnit, cosi nastat, ale ještě na vteřinu ten okamžik oddálit, prodloužit, zůstat tady a teď…
A jsme u toho, v čem spočívá přitažlivost této poezie – a čím se vymyká většině současné produkce. Je to dychtivost, intenzita, otevřenost a bezbranná, ale o to podmanivější důvěřivost i přiznaná zranitelnost, která z veršů Richterové sálá. To všechno je nepřenosné, nelze to napodobit ani získat – nezaměnitelný esprit „mládí“ v sobě poezie buď má, anebo ne. Kdybychom hledali mezi současnými autory, najdeme podobnou energii u Jana Těsnohlídka ml. (1987), ale v odlišné podobě: jeho básně jsou dravé, při vší citlivosti umějí být i bezohledně suverénní a bez servítků i otálení strhnout. Onu sílu přítomný debut nemá; lze v něm však vidět křehčí a méně výrazný protipól Těsnohlídkovy prvotiny, a to aniž by čtenář podlehl pokušení sklouzávat ke „genderově nekorektním“ klišé o mužském a ženském principu. Ostatně jakkoli má poezie Olgy Richterové svébytný půvab, nesnesla by srovnání s tvorbou o málo starších básnířek, jako je Marie Šťastná (1981) nebo Marcela Pátková (1980). Těžko soudit, nakolik kouzlo s novými verši vyvane, a zda Richterová dokáže svou poetiku rozvinout, prohloubit a v okamžiku nutnosti tak jako obě jmenované autorky proměnit.
Simona Martínková-Racková
Max Cannon
Red Meat – kniha druhá
Přeložil Petr Onufer
Plus 2010, 110 s.
Humoristický strip Red Meat se u nás těší velké oblibě od devadesátých let, kdy vyšlo několik dílů v magazínu Crew. Jeho slávu dále udržoval František Fuka, který jednotlivé díly překládal a umísťoval na své webové stránky. Až s odstupem vyšel v loňském roce první souborný díl. Teď vychází druhý a pracuje se pravděpodobně na třetím, zatím posledním. Humor Maxe Cannona je trochu zvláštní, i když za ty roky už nijak výjimečný. Postavy jeho stripů hýří všemožnými psychickými úchylkami, perverzemi a zejména radostí z cizího neštěstí. Stařenky jsou řezány motorovou pilou, aby se určil jejich věk podle „letokruhů“, tatínkové v bazénech vykonávají potřebu před svými dětmi a mlékař Dan nikdy nevynechá příležitost krutě napálit frustrovanou holčičku Karen („pokud jsem někdy nějak ranil tvoje city… srovnej se a začni být normální!“). Kdo Red Meat zná, ničím ho druhý svazek nepřekvapí. Mne osobně spíš po těch letech zklamal, ostatně jako většina lásek z dětství. To, co nám v devadesátých letech připadalo odvážné, stalo se dnes téměř mainstreamem. Ostatně v jednom z podzimních pořadů televize Nova vychovává otec – slávista – své dítko, aby si chodilo ulevovat na vlajku – sparťanskou –, kterou přivázal v rohu zahrady. A televize to neohroženě přináší svým skandálů lačným divákům. Jen chybí ta nadsázka.
Jiří G. Růžička
Paulina Bren
The Greengrocer and his TV: The Culture of Communism after the 1968 Prague Spring
Cornell University Press 2010, 250 s.
Americká historička Paulina Brenová v širší české čtenářské obci zatím nepatří k příliš známým jménům. Ovšem její relativní neznámost je jistě jen otázkou času – do chvíle, než vyjde český překlad této knihy. Ten na sebe jistě nenechá dlouho čekat, protože domácích vědeckých prací o každodennosti éry normalizace je v Československu stále jako šafránu. Pro název své první monografie o českých dějinách si vypůjčila legendárního zelináře z Havlovy Moci bezmocných, který si do výlohy obchodu vyvěsil heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“, třebaže mu proletářský internacionalismus byl zcela lhostejný a s obchodem ovocem a zeleninou nijak nesouvisel. Autorčina snaha zapadá do soudobých trendů revidujících koncept totalitarismu. Usiluje o to vymanit chápání minulosti z binárních kategorií typu oficiální a neoficiální kultura, plánovaná a šedá ekonomika, partajní elita a disidentská kontraelita apod. Mezi krajními opozity v takovém historickém narativu se pak rozprostírá šedá zóna, která obvykle nebudí příliš zájmu. Důraz na hrdiny třetího odboje a komunistický teror vede ke konstrukci historické paměti, který s tehdejší každodenní existencí běžného obyvatelstva nemá mnoho společného. Brenová začíná své historické vyprávění z opačného konce – od Dietlových seriálů či majora Zemana, tedy televizní kultury jako společné zkušenosti. Pokud si kladete otázky po životě mimo „paralelní polis“ Václava Bendy a po tom, co vlastně bylo za normalizace „normální“, stačí se začíst do tohoto anglického textu.
Jakub Rákosník
Marcus Chown
Kvantová teorie nikoho nezabije – průvodce vesmírem
Přeložila Markéta Jansová
Kniha Zlín 2010, 200 s.
Za posledních sto let se zcela proměnil pohled člověka jak na makrosvět vesmíru, který nás obklopuje, tak na mikrosvět atomů, z něhož se svět kolem nás skládá. Kvantová teorie patří k největším a zároveň k nejméně srozumitelným objevům minulého století. Klasickou fyziku popřel Albert Einstein svou teorií relativity, fakt, že v mikrosvětě platí úplně jiná pravidla než v makrosvětě, pak objevil Max Planck ve své teorii kvant. Popularizátor vědy Marcus Chow se snaží čtenáři naznačit, že je možné, aby některé částice mohly být tady i tam, a že na sebe působí na ohromné vzdálenosti prakticky okamžitě, bez ohledu na nejvyšší možnou rychlost, kterou má ve vesmíru světlo. Současná fyzika a zejména kosmologie se potýkají s mnoha problematickými teoriemi, k nimž se ještě nenašly důkazy. Einstein se ve své době omluvil za berličku, již v jedné z prací použil – odpudivou sílu. Bez ní by se vesmír zákonitě, kvůli gravitaci, musel zhroutit. Dnes kosmologové mluví o temné energii, bez níž by se vesmír zhroutil taktéž. Co to je, nikdo neví, stejně jako co vlastně je ta temná hmota, která musí doplňovat hmotu galaxií. Přiznávám, že některým teoriím jsem ani přes autorova přirovnání příliš neporozuměl. Spin částic je prý něco jako rotace dětské káči, až na to, že o rotaci vůbec nejde. Nebo Heisenbergův princip neurčitosti, podle kterého můžeme znát buď rychlost nebo polohu částice. Nikdy oba údaje zároveň. Ale, jak říká autor, přečtení téhle knihy člověka nezabije, jen trochu znejistí…
Jiří G. Růžička
Oliver Sacks
Musicophilia
Přeložila Dana Balatková
Dybbuk 2010, 375 s.
Kniha britského popularizátora neurologie se tentokrát zaměřuje na defekty související s vnímáním hudby. Sacks, který sám má hudbu velmi rád, používá mnoho klinických případů z praxe, cituje dopisy, v nichž pacienti popisují své potíže, a problémy dává do vztahu s částmi mozku, které za abnormality odpovídají. Setkáme se zde s pacienty, kteří jsou pronásledováni nejrůznějšími hudebními halucinacemi (a naopak se dozvíme o terapeutických účincích hudby), s těmi, kteří nedokážou vnímat melodii ani rytmus, nebo s lidmi s absolutním sluchem. Dozvíme se, že pacienti trpící Williamsovým syndromem jsou nejen extrémně muzikální, ale také jsou obecně fascinováni zvuky („Následujícího dne jsem se s jiným chlapcem procházel v lese, když jsme narazili na včelín. Byl jím tak okouzlen, že spustil svůj vlastní bzukot a bzučel až do večera.“), proč se nám barvy spojují se zvuky, proč při intoxikaci tak intenzivně a izolovaně vnímáme části na úkor celku nebo proč nám někdy ve snech zní tak dokonalá a složitá hudba. Problém s knihou mám jediný: jako norma je zde brána klasická hudba. Autor například popisuje vlastní chvilkový stav amúzie následovně: „Poslouchal jsem v rádiu jednu Chopinovu baladu, když se najednou hudba podivně změnila. Nádherné klavírní tóny začaly ztrácet svou výšku a svůj charakter a během pár minut se zredukovaly na monotónní bušení s kovovým dozvukem, jako kdyby ona balada byla hrána kladivem na ocelový plát.“ Jak poznám příznaky neurologické choroby, když poslouchám monotónní kovové bušení s kovovým dozvukem raději než Chopinovu baladu?
Karel Kouba
Gershom Scholem
Alchymie a kabala
Přeložil Mirko Beneš
Malvern 2010, 117 s.
Další studie z pera nejpovolanějšího znalce židovské mystiky je detailním hledáním možného vztahu mezi kabalou a alchymií. Stejně jako jeho ostatní příspěvky k bádání o kabale je i tato kniha nesmiřitelným důkazem skutečnosti, že křesťané a teosofové zpravidla kabalou nazývali vše od prosté pověrečné lidové magie přes astrologii, alchymii až třeba ke kartářství. Podařilo se jim tak vnést zmatek do nesmírně složitého systému židovské kabaly, jenž má ale jasná pravidla i hranice, které tzv. křesťanští „kabalisté“ s radostí překračovali nebo o nich dokonce vůbec nevěděli. Pravda je, že křesťanští okultisté sice náramně rádi žonglovali s pojmem kabala, ale většina z nich nebyla s to ani číst v hebrejštině. Scholem poctivě a na nespočtu konkrétních příkladů dokládá, že původní židovské kabalistické spisy alchymii buď zcela odporují, nebo na ni dokonce pohlížejí jako na nízkou vědu o nízkých věcech. Ve statisících stránkách nalezl jen několik málo odkazů, které naznačují možný drobný myšlenkový průnik mezi alchymií a kabalou. V posledku jde ale vlastně jen o pár veršů z knihy Zohar, jež jsou navíc v dalších částech popřeny. Problém tkví už v tom, že zlato, které je pro alchymii nejcennějším kovem, je v judaismu, a kabale zvláště, považováno za kov nečistý a první místo náleží stříbru. Scholemovy knihy jsou na tak vysoké odborné úrovni, že mají význam především pro studované judaisty a religionisty, měly by však být povinné i pro ty knižní nakladatele a adepty okultních věd, jimž se z kabaly podařilo učinit jakýsi pseudomystický fast food, jenž nemá s realitou tajné ústní židovské tradice pranic společného.
Lukáš Rychetský