VerTeDance Company
Emigrantes
Divadlo Archa, premiéra 7. a 8. 1. 2010
Inscenace choreografek a tanečnic Veroniky Kotlíkové a Terezy Ondrové (VerTeDance Company) je pozoruhodná soustředěnou prací s dětmi, kterých je tu dokonce více než zkušenějších tanečnic a tanečníků (5: 4). Dětští a dospělí interpreti mi právě v Arše připomněli nedávné hostování RootlessRoot Company s inscenací UNA – Unknown Negative Activity, kde choreograficko-taneční dvojice Fruček a Kapetanea až s brutalitou využili lehkost a tvárnost drobné křehké dívenky (A2 č. 15/2009). V Emigrantes nejsou děti předmětem hry/tance dospělých, ale rovnocennými protagonisty, kteří vyprávějí (i doslova) svůj příběh. Zjednodušeně řečeno s dětmi se tu pohazuje stejně jako s dospělými a díky jejich přítomnosti je kus s tématem emigrantů uvěřitelnější. Velkou službu prokazuje inscenaci i muzikantské duo DVA, hrající naživo na scéně. V Emigrantes je mnohé z toho, co toto téma prvoplánově asociuje (a přesto to není kus banální): ať už je to lidský život sbalený do jediného kufru nebo zástupy lidí – dospělých i dětí, malých i velkých, jdoucích zpříma i shrbeně, rychle a svižně nebo pomalu a znaveně – na cestě. Může to být biblický exodus, mohou to být Židé pochodující do nebytí, Arméni prchající z Turecka, oživlé postavy ze Chagallových obrazů, stejně jako všichni ti, kteří dnes odcházejí a přicházejí. A mezi tím – když se pod šedými sukněmi a svetry vykuklí barevná trička, lesklé lemy nebo modré punčocháče či růžové spodní kalhotky – také normálně žijí a tančí.
Jana Bohutínská
Miroslava Štýbrová
Boty, botky, botičky
Nakladatelství Lidové noviny 2009, 248 s.
Nakladatelství Lidové noviny vydalo v edici Dějiny odívání další svazek, tentokrát věnovaný výhradně dějinám obouvání a bot. Kniha vychází po svazcích zaměřených mimo jiné na odívání starověku, středověku, renesance, baroka a rokoka nebo na módu 20. století. Autorka Miroslava Štýbrová (historička a kurátorka obuvi) postupuje ve svém výkladu systematicky od pravěku a starověku až po dvacáté století, zařazuje také samostatnou kapitolu věnovanou lidové obuvi. Kromě dobového stylu či módy v obuvi se věnuje také informacím týkajícím se výroby či materiálů bot, obuvnického řemesla, cechů a manufaktur, až po průmyslovou výrobu. Ačkoliv sleduje mezinárodní historický vývoj, stále se podrobněji vrací i k domácí situaci. V současném kontextu patří část věnovaná českému meziválečnému obuvnictví, domácím prvorepublikovým značkám (Baťa, Budischowský, luxusní Popper) a jejich mezinárodnímu věhlasu k vůbec nejpoutavějším pasážím knihy. Text je tištěný na kvalitním papíře a doplněný množstvím barevných a černobílých fotografií i nákresů. Nechybí poznámkový aparát, slovníček pojmů z oboru obuvnictví, seznam vyobrazení, pramenů a literatury, ze které může následně čerpat zájemce o podrobnější informace z dějin obuvi a obuvnictví. Jen hustota vykřičníků, které vyjadřují důraz a podiv autorky, mohla být v textu o poznání menší.
Jana Bohutínská
Česká pornografie
Tympanum 2009
Upravený text knihy Umělohmotný třípokoj od Petry Hůlové je brilantní sociologická studie našich legračních intimních světů a představ očima zasloužilé sexuální pracovnice. Je to veledůležitá zpráva o stavu společnosti tady a teď. Moc takových současná česká slovesnost k dispozici nemá. Literáti se současnosti bojí. Zdrhají od ní do exotických cizin nebo k velkým traumatickým tématům dvacátého století. Prý je na psaní o dnešku moc brzo, nedá se to uchopit. Hůlová to však dokázala. Vymyslela to báječně. Něco o vás vám řekne ženská, kterou si můžete koupit. Ale ano! Právě viděni nekorektním kurvím pohledem můžeme se začít červenat. Myslíme si o sobě kdovíco, ale jsme povětšinou spíš směšní. Jako chlap v trenkách a ponožkách uprostřed obýváku nebo cvičící funící mamina v legínách. Kde se nám v hlavách vzaly všechny ty pošahané představy? Nejen ty o sexu. Čtená dramatizace stejně jako divadelní představení vytáhly z Umělohmotného třípokoje všechny jeho přednosti. Při poslechu dostávají i sprostá slova a jejich důmyslné náhražky (rašple, zandavák) možnost rozkvést v plné síle ironie, komedie a trapnosti. Uprostřed místnosti s postelí se právě chlápek svlékl z obleku a kravaty, za své dva tisíce sní sen o zdatném samci Zálesáku Billovi a pak při oblékání pofňukává, že to má doma a v práci moc těžký. Cestou domů koupí kytku a ve dveřích ji dá dojaté ženě. Ta se zastydí, jelikož zrovna dnes tak trochu zatokala v kanceláři s kolegou. No vlastně trochu víc, rašple se octnula v zandaváku, tak je to.
Tomáš Weiss
Plants vs. Zombies
PopCap 2009
Po dlouhé době bych chtěl na stránkách A2 představit počítačovou hru. Nutno říci, že notně návykovou hru s bizarním námětem. Hráč tu vystupuje v roli zahradníka, který musí svůj dům uchránit před zombíky lačnými po jeho mozku. V základním modu musíte projít padesáti misemi, v nichž zombíků přibývá, jsou stále agresivnější a stále lépe vyzbrojení. Na síle nabývá i váš zbrojní arzenál. Počáteční lusky, vystřelující na zombíky kuličky, nahradí kvalitnější lusky mrazicí či rychlopalné nebo slušně účinné melounovrhače. Počet obranných či útočných květin nebo hub se rozroste po každé zvládnuté misi. Zároveň se proměňuje hrací prostředí. Nejdříve máte k dispozici trávník, pak trávník s bazénem, některé boje se odehrávají v noci (tady mají navrch houbové zbraně), mlze a nakonec na střeše. Bazénem se samozřejmě začnou prohánět nepřátelé vybavení kruhem s kačenkou, trávník vám občas promění v ledovou plochu zombík s upravovačem ledu a nepřejte si vědět, co se stane, když jednomu z nich zničíte jeho čerstvé vydání Ádvojky! Dlouhou životnost hře zajišťují další módy, které si můžete postupně zahrát. Jsou to nejrůznější minihry, hádanky nebo mise, v nichž musíte přežít několik vln útoků. A jako přídavek dostanete zenovou zahrádku, do níž si pořizujete nové květiny od potrhlého souseda (ty lepší kousky najdete během hry). Hru si stáhnete za 20 eur na stránkách vývojářské firmy (popcap.com). Ale pokud máte na práci něco jiného, nedělejte to.
Jiří G. Růžička