Petr Nikl
Niklův blázníček
Meander 2009, 120 s.
Každé Vánoce nový Nikl!, mohlo by si nakladatelství Meander vyvěsit do výlohy. Ani tentokrát se pravidlu nezpronevěřilo, nový titul z úctyhodné série autorských knih všeumělce Petra Nikla se nese v tónech fialové pod přiléhavým názvem Blázníček. Přináší ovšem něco nového, nebo je jen dalším vkusným artefaktem do knihovničky zapřisáhlých niklofilů? Blázníček je objemná sbírka básní, které nepojí konkrétní tematická linka ani forma. Jedná se o kratičké texty zachycující převážně obrazy a dojmy ze setkání s prazvláštními tvory a postavami – ne nutně lidskými, zvířecími ani standardizovanými fikčními, zato spolehlivě bláznivými. Povětšinou narážíme na panoptikální figurky, hypertrofované rysy libovolné existence, oživlé karikatury. Textům tedy nedominuje realita a danost, a to ani věcná, ani jazyková (užívání nedokonalých rýmů a rytmu, novotvarů), Blázníček se odvíjí pod svrchovanou nadvládou autorovy fantazie. Stejné je to i s kresbami jemných pastelových odstínů, které si s figurou a portrétem pohrávají neméně svévolně než slova. Prozraďme, že prim v ilustracích tentokrát hrají nosy, a o ty tu asi skutečně jde. Petr Nikl strká nos do všeho, na co mu padne zrak. Uchopí to pak bez zábran, někdy sofistikovaně, jindy naivně, téměř vždycky zábavně. A jde mu to, v Blázníčku dokonce o stupeň přirozeněji než v předchozích knihách. Mnohé z básní si tak užijí tentokrát i děti – ty opravdické, bez občanek, nejen nezabednění dospělí.
Jana Šrámková
Jaroslav Hulák
V hodině dvanácté
Cherm 2008, 256 s.
Jan Šulc je jako redaktor příznačně podepsán pod dalším objevem: souborem juvenilních básní Jaroslava Huláka (1920–1999), primárně známého překladatele z ruštiny, jež jsou doplněný válečnou korespondencí s Emilem Radokem, bratrem slavnějšího Alfréda. Hulákovy verše jsou hravé a hříčkovité, okouzlené technikou, naivně prostoduché, rošťácky rozpustilé („sentimentální omáčku/ s jiným si jez/ s růžovou přílohou/ anebo bez/ ale já ti musím/ ať je ti to nemilé/ hřebelcovat duši/ jako kobyle“) a žertovně laškující (v další básni hodlá svou „dívku klasickou“ opéci na rožni „nádherně staženou“). Po válce jeho básně psané v krytu při náletech nemohly pro svou radostnost (a jak sám říká, „bezprostřední pohled na věci, naivně zvídavý a hledající“) najít nakladatele. Dopisy přinášejí zvláště příhody z nasazení v Německu, hrst vážných úvah, popisy nepříjemných i malicherných strázní, nevinných i nadějeplných erotických avantýr („Není nic nepříjemnějšího než-li objímat a líbat ženu, k níž cítíš odpor“). Najdeme tu onu zvláštní směsku studu, suverenity, odstupu, nejistoty, touhy, strojené lehkomyslnosti a úzkosti („Tolik lidí umírá zbytečně.“). Hulák si i v nejhorších chvílích zachovává smysl pro ironii: „Je zde pět teologů, kteří se modlí a při náletech odříkávají růženec. To uklidňuje.“
Jiří Zizler
Martin Andrey
Kundratoff. Muž, který zažil příliš mnoho
Přeložila Miriam Pešková
Jalna 2008, 152 s.
Martin Andrey umí spíš poutavě vyprávět než komponovat. Jeho próza hýří bohatstvím metafor a drobných přirovnání, postřehů, které nemohou vzniknout jinak než každodenním kontaktem s prostředím, o němž se píše. Přesvědčivě napsané texty slovenského autora, který údajně z důvodu přívětivějšího nakladatelského přístupu vydává své texty přednostně v češtině, jsou autobiografického rázu (přiznanou autobiografii vydal pod názvem Cartel A). S bezcílným a flegmatickým protloukáním protagonisty řadou vztahů i zaměstnání lze spíš soucítit než sympatizovat, nicméně jeho životní postoj neztrácí optimismus a zdravou rozvahu i v těžkých životních situacích. Žitá předloha příběhu (souzeno dle biografické poznámky) tak optimistická, jak by se mohlo z knihy zdát, nebyla. Text postrádá rafinovanější stavbu i dějovou linii; žánrově balancuje mezi delší povídkou a novelou. Lze jej číst též jako sérii povídek propojených vypravěčem a hrdinou v jedné osobě, kde jde o prožitky a ne o zápletku; ovšem i pravidelné dávky živých a plastických líčení epizodických sexuálních zážitků na pozadí řešení existenčních trablů se po čase přejedí. Na úrovni epizod Kundratoff úspěšně dráždí jadrným humorem a upoutává líčením malých i velkých starostí a slastí, prožitých na vlastní kůži.
Petr Andreas
Pavel J. Hejátko
V prachu dvaceti let…
Oftis 2009, 40 s.
Co je na světě nejtěžší? Být mladý anebo důchodce – tím spíš obojí; můžete prd, když se vám uráčí vrchnost naslouchat. Básník Pavel J. Hejátko bývá pro razanci svých básní přirovnáván ke Karlu Krylovi; svou deziluzí mluví mnoha lidem bez rozdílu věku z duše. O tom, že něco hapruje ve státě českém (stát dánský nechejme v klidu, tam zas mají jiné starosti), svědčí skutečnost, že P. J. Hejátko byl pro své umělecké aktivity vyšetřován státní bezpečností BIS a byl na něj státními orgány vyvíjen nátlak, hraničící s úředním psychoterorem. Nějak nám ta chudobka kultury vadne. Zdá se, že proklamace o kulturnosti nynějšího státu jsou takto pouhý žvást. „Pozvolna popadá podzimní listí/ blahem se tetelím/ ne nejsme Jehovisti…“ anebo „…Revoluce-nerevoluce!/ Dál bych se s ní rval,/ dokud by mi stál/ a osud v tomto směru přál…“ anebo „Zapálím svíčku,/ při mrknutém víčku/ a s nostalgií se/ zaposlouchám do melodie:/,Ať mír dál zůstává touto krajinou…’“ Básníkovi můžete vytknout zaujetí poezií, ale ne stranickost, i když jsme názorů zdánlivě šílených. Na výsměch nedošlo, v tom buďte bez obav – ovšem tázavost i sarkasmus zastoupeny v míře naplněné a hojné. Nakonec se zjistí, že měl básník pravdu; to, co působí jako imaginovaná expresivita, je vypjatá možnost reality. Umění a trh jsou dvě zcela odlišné záležitosti.
Vít Kremlička
Raymond Queneau
Oblý a Pelech
Přeložila Eva Blinková Pelánová
Volvox Globator 2009, 64 s.
Je až s podivem, v jaké míře se dnes, po zkušenosti moderny dvacátého století, od literatury požaduje vyzrálost, ucelenost, suverénnost atp. Překladatelka, jejíž překlad považuji za zdařilý, nadto v krátké poznámce, označené jako doslov, uvádí (připisuje Queneauovi názor), „že bez začátku a konce není literatura možná“. Vezměme první Queneauův vydaný román Svízel, který je kruhový, první a poslední věta se shodují. Kde zde hledat konec a začátek? Oblý a Pelech (Hazard et Fissile) má začátek a v jistém smyslu i konec, a v tom je ten problém. Jen pro příklad, Queneauova Zazi v metru je v jistém smyslu také kruhová a Modré květy předkládají celý cyklický a repetitivní koncept dějin, začátek a konec se překrývají. Zbytečné je i poukazovat na daný text jako na juvenilie nalezené v pozůstalosti (ve Francii vydán v roce 2008). Plynulo by z toho, že nemá jiný než fetišistický význam, a pak se nabízí otázka, proč bylo toto dílo vůbec přeloženo a vydáno česky.
Zdůrazňovat odlišnost Oblého a Pelecha v nahodilosti syžetu proti kombinatorickým konstrukčním principům pozdější Queneauovy tvorby je zavádějící. Jelikož revizi románu, ne-li celé literatury, kterou Queneau a potažmo skupina Oulipo provádí, můžeme nalézt i tady. Evidentní kombinatorický rastr dílu opravdu chybí, to zůstává fragmentem, nedopsaným a nedopsatelným. Spočívá v nahodilosti, na níž je vystavěna většina vyprávění, takže implicitní kritika tohoto textu není namířena jen proti automatickému psaní, ale také proti psaní „normálnímu“. Je tím, co jedna z postav říká hned na první straně: „Hmyz se zvláštními mravy, překvapivými instinkty, schopný vyrvat si zadní nožičky, aby nepoznán zmátl nepřítele. Avšak promiňte, možná vás to nudí? Ale co byste nechtěl!“ Jazykové hříčky nejsou u Queneaua jen ornamentem a kamufláží promyšlené kostry, jak se překladatelka patrně domnívá. Jsou mikroskopickou analogií makroskopické hry se stylem, žánry a celou literaturou, kterou zde postrádá. Vliv spíše než fantomasovský se zdá být jarryovský, ale s vlivy je vždy potíž.
Fragment Oblý a Pelech není slepou uličkou, od které je třeba se distancovat. Je ve svém osobitém humoru a literární grotesce hledáním, cestou psaní a v neposlední řadě stylistickým cvičením. Není to „vyzrálý“ román, ale je to literatura a také ironický úšklebek žánrovému počteníčku: „Skutečně se bavíš? Jsou i lidé, kteří se spokojí s málem – i když musím přiznat, že tento román převyšuje všechny podobné knihy asi o sto kilometrů. No tak, čtenáři s inteligencí dekoračního skla, mám je posbírat a začít znovu?“ A není právě tento postup to, co nám Dílna potenciální literatury (Oulipo) nabízí k promýšlení? Na předposlední straně čteme „autorův“ povzdech: „Takže, kde vlastně jsem? Já, ergo, myslím, že jsem svým způsobem na stopě.“ (Svízel měla být románovou transkripcí Descartesovy Rozpravy o metodě.) A literatura je přece právě toto – „být na stopě“.
Ondřej Pomahač
Lela Geislerová; Džian Baban a Vojtěch Mašek; Jiří Grus
BRUTTO / Brutálně jemné komiksy
Labyrint 2009, 3 x 24 s.
Cenami ověnčení šampioni odstartovali projekt „samozřejmých“, tichých a tak nějak normálních komiksů. Je sympatické, že tady všem autorům čouhá sláma z bačkor, pozérství je staženo na minimum a bere se z toho, co je nejblíž – kuchyně, rodina, vztah. Jiří Grus v tom jde nejdále a z všednodennosti těží humor křehký, čistý, rodinně televizní. Jednoduchá zápletka a intimní prostředí rodičovského bytu jen podtrhují dynamičnost a přesnost jeho kreslířského stylu. Nejlepší je ale Magda, temná povídka Lely Geislerové. Začíná záběrem na panelák Ženských domovů, téma je tudíž nabíledni: osamělost a to, co jí často předchází – krutost. Hned v druhém okně se najíždí do umakartového interiéru, kde dennodenně provádí stejné úkony stará panna Magda. Detaily a výřezy, v nichž Geislerová hrdinku charakterizuje, svou přímočarostí vzbuzují až úzkost. Magda rozpřádá vlastní příběh odloženého dítěte. Studený odchov u prarodičů ji naučil jedinému: že k sobě člověk musí být tvrdý a milosrdná láska k bližnímu má za svůj nejvyšší cíl Milosrdnou vraždu. Ptáče z hnízda vypadlé je třeba utlouci kamenem, sourozence, na které kašle otec i matka, je třeba nakrmit rulíkovými bonbónky. Přestože zástěra Matky Eutanázie Magdy páchne po holocaustu, budete mít tento komiks rádi. Málo zajímavý je naopak sešit nazvaný Hanka dvojice Baban a Mašek. Možná mělo jít o parodii béčkových žánrů s narážkami na čecháčkovství, vznikl však jen nepovedený komiks, jehož námět se jeví nepůvodní.
Hana Lundiaková
Eliza Piotrowská
Franta, Helča, Mrňous a trojský kůň
Přeložil Pavel Weigel
Albatros 2009, 62 s.
„Hrací knížka pro malé detektivy“, praví se na obalu a opravdu je to knížka spíše k hraní než ke čtení. Žánrově by se dala zařadit mezi gamebooky, jen je určena menším dětem. A v tom je právě ta potíž. Pro dítě totiž musí být těžké do knihy proniknout, i já jsem se zapotil, než jsem pochopil, jak funguje úvodní mapa postupu (je tu jen pro vstup do hry a později ji můžete použít, když zabloudíte). Možná tu měl být přiložen lepší návod. Když se ale chytnete, příliš bloudění vás nečeká. Většina kvízů spočívá v jednoduché matematice, přičemž výsledné číslo rovná se stránka, kde máte pokračovat. Dvakrát pak čtenáře k dalšímu pokračování dovede symbol, který je na stránkách lépe či spíš hůře ukryt. Textu zde příliš není a na každé stránce najdete nějaký ten obrázek, což by mělo vyhovovat i nečtenářům. Příběh je pak splácán ze všeho možného a všelijak. Na legendu o trojské válce je naroubován trojský kůň ve významu počítačového viru a krásnou Helenou se stává jedno z dětí, které v knize provázíte na jejich putování. Pak je tu také třeba podivná hádanka, v níž jsou zkomolené názvy slavných obrazů. Z Van Goghových Slunečnic se stanou Sladkénice. Když doplníte správný název, nestane se nic. Kam dál, totiž prozradí úplně jiná indicie. Občas je dítko poučeno, například o tom, že krása nemusí být jen vnější. Pětileté dítě, které by podle údaje na obalu mělo knihu zvládnout, si asi moc nepočte, ale školákovi by to, po předchozím rodičovském zasvěcení, minimálně na hodinku vydržet mohlo.
Jiří G. Růžička
Ion P. Culianu
Dualistické gnóze Západu
Přeložil Jan Joneš
Argo 2009, 380 s.
Život a především tajemná smrt rumunského religionisty Iona P. Culiana (nar. 1950), žáka a blízkého spolupracovníka Mircei Eliada, by sám o sobě vydal na román od Dana Browna. Culianův celoživotní vědecký zájem o temné a dlouhou dobu zapovězené téma, jímž je gnosticismus, s fatalistickou logikou ukončila autorova podivně bezútěšná smrt: za nevyjasněných okolností byl v roce 1991 zastřelen na univerzitních toaletách (jak zmiňuje jeho přítel a souputník v americké emigraci Norman Manea). Přítomná kniha – s výjimkou jedné kapitoly – není historický přehled, spíš pokus zachytit jisté obecné, strukturální formy tohoto filosoficko-mystického učení. Kniha se vzhledem ke zhuštěnosti tématu a hojné faktografii, s níž se běžný čtenář většinou setkává poprvé v životě, nečte zrovna snadno, ale poctivá se četba vyplatí. Culianu totiž s velkou erudicí, již místy oživuje neakademický smysl pro ironii, přispívá k rehabilitaci „undergroundového“ myšlenkového proudu, který už po dva tisíce let tvoří alternativu k oficiální filosofii i církevním dogmatům. K nejpozoruhodnějším pasážím patří závěrečné kapitoly, v nichž autor zkoumá vztahy mezi gnosticismem a moderním nihilismem, přičemž zmiňuje profesionální revolucionáře, marxisty, existencialisty i řadu známých jmen – od Leopardiho po Camuse.
Ondřej Kavalír
Franz Ruppert
Trauma a rodinné konstelace
Přeložil Petr Babka
Portál 2008, 240 s.
Rodinné konstelace, relativně nová psychoterapeutická škola, založená Bertem Hellingrem, se pokouší o „uchopení člověka v jeho nejhlubší duševní struktuře pomocí jiných lidí“. Nevyřešený konflikt má pacientovi přenést do vědomí osoba jemu zcela neznámá, která v psychodramatické konstelaci představuje jeho blízké. Principem tohoto procesu jsou prý „zrcadlové neurony“, iniciující též intuici. Autor rozvíjí svou koncepci „zapletení“, tj. vzorce vztahu, jakési zhoubné symbiózy, kdy se lidé, ať dva či více, přitahují, ovlivňují a nemohou se od sebe odpoutat, ač jim to působí trvalou újmu. Analyzuje též traumatizaci – po traumatickém zážitku podle něj dochází k duševnímu štěpení na traumatizovanou část, část přežití a zdravou část. Mnohé elementy konstelací jsou legitimní a důležité: vazby na rodiče, role posloupnosti sourozenců, význam rodinných traumat, tajemství a zátěží. Jenže výsledkem seancí často bývá dramaticky prožité poznání, že subjekt není dítě svých rodičů, bylo podstrčené, zneužité, je plodem incestu. Skryté rodinné pravdy sice mohou existovat, ale v konstelacích se podle všeho produkují jako na běžícím páse. Ve vysoce sugestivní dramaterapeutické atmosféře to jistě není nijak složité („moje nejstarší sestra také vypadá jinak než my ostatní“). Nebezpečnost takového přístupu je zjevná, zvláště pokud zůstane klient vydán otřásajícímu odhalení napospas. Kniha, kterou rozhodně nepsal dobrý stylista, mě nepřesvědčila, rezervovanost vůči poněkud dnes módním konstelacím zůstává plně na místě.
Jiří Zizler
David Lewis, Williams David Pearce
Uvnitř neolitické mysli
Přeložila Alena Faltýsková
Academia 2009, 398 s.
Hlavním motivačním faktorem neolitické revoluce (která však podle řady vědců vůbec neproběhla) bylo náboženství, nikoli důvody racionální ekonomie. Dílo je zejména úvodem do strhujícího dobrodružství současné archeologie a prehistorie, které vyžadují kromě rozsáhlých znalostí i mimořádnou dávku tvůrčí představivosti. Naše představy o minulosti totiž sestávají z mnoha stereotypů a anachronismů, zatímco je třeba odpovídat na závažné otázky. (Například podle biochemické analýzy kostí přestali lidé v Británii v jistý moment jíst ryby. Proč? Lze to vysvětlit religiózně – moře se stalo součástí podsvětí?) Vědci jsou nuceni rekonstruovat psychologické a sociologické vazby dávných společností a usouvztažnit nálezy se životem, vysvětlit konceptuální, symbolický a architektonický kontext. Autoři využívají neuropsychologický model, v mysli jsou podle nich instalovány elementy, motivy a tvary, které se odrazily v neolitickém umění. Zdá se, že tedy popírají mimetický charakter umění a nahrazují jej „endogenní subjektivní vizí“. Z toho plyne velký důraz na změněné stavy vědomí, šamani byli schopni zprostředkovat cestu mezi různými vrstvami vesmíru, jehož výrazem byly i neolitické megality. Vzniká otázka, co znamenalo cíl a co vedlejší produkt. Škoda, že si nepřečteme, jak bude archeologie zítřka dešifrovat naše chrámy a monumenty.
Jiří Zizler
Zdeněk Zbořil
Dějiny Malajsie
Nakladatelství Lidové noviny 2009, 392 s.
Z ostudy kabát si zatím posledním svazkem ediční řady dějin států ušil zavedený nakladatelský dům, který tentokrát očividně rezignoval na redaktorskou či editorskou práci a na trh vyvrhl skutečný paskvil. Každý aspoň trochu poučenější čtenář se nestačí divit, jaký že výplod lajdáckosti a fušerství mu to naservíroval dlouholetý akademik a vystudovaný indonesista, považovaný v těchto krajích (mimo jiné) za experta na dějiny a politiku jihovýchodní Asie. Zkomoleniny jmen a názvů i faktické chyby a omyly jdou v jeho nové práci do stovek. Jen jméno malajsijského expremiéra Mahathira Mohamada se tu objevuje nejméně v šesti obměnách. Text zjevně neprošel jazykovou korekturou, potřeboval by ale především komplexní revizi obsahu. Epizodní role, jakou Zbořil přisoudil například jednomu z klíčových politiků Malajsie na přelomu tisíciletí Anwaru Ibrahimovi, či sotva dostačující letmá zmínka o Nové ekonomické politice v kontrastu se zevrubnou propagací vyprázdněného konceptu tzv. Otevřeného islámu (správně je mimochodem „Islam Hadhari“ podle arabského výrazu pro civilizaci, nikoli autorem vygenerované „Hardari“) prozrazují nedostatek smyslu pro proporci a relevanci. Skutečný pohřeb vlastnímu kritickému úsudku ovšem autor vystrojil na straně 259 konstatováním, že Malajsie i přes „první náznaky jakéhosi napětí nebo nesouladu mezi nejvýznamnějšími etno-lingvistickými skupinami… [představuje] jeden z nejharmoničtějších příkladů vzájemného soužití“. To sotva. Asi jako Jižní Afrika za apartheidu.
Pavel Vondra