Literární útok z Islandu

Přestože staroseverská literatura není zcela opomíjená oblast a oproti jiným neklasickým kulturám má v češtině poměrně ucházející zastoupení, vydání nového překladu je vždy událost. O to výjimečněji pak působí, že během loňského roku vyšly hned dva překlady staroseverské ságy. Co by se zdálo být konjunkturou zájmu o starý Island, je však spíše nepříliš vydařenou náhodou: opavské nakladatelství Perplex a pražský Herrmann a synové vydali dva různé překlady téže ságy o dávnověku, což je žánr, který dosud stál na pokraji zájmu, protože přednost vždy dostávaly historičtější ságy o Islanďanech. Nabízí se tedy jedinečná příležitost k porovnání dvou protikladných přístupů ke stejné látce.

Dvě cesty k dávnověku

Diametrálně odlišná jsou již východiska obou překladatelů. Miroslav Černý, tvůrce Ságy o Hervör a králi Heidrekovi Moudrém, je bohemista a anglista, k textu se patrně dostal přes svůj zájem o gótštinu, jelikož v jádru vyprávění i přes patrnou nehistoričnost a občasné pohádkové rysy stojí dávný boj Hunů a Gótů, který je líčen v závěrečné Písni o hunské bitvě. Pracoval s anglickým překladem Christophera Tolkiena a k originálu jen přihlížel. Jeho záměrem bylo, jak sám uvádí, vytvořit čtivé a k čtenáři vstřícné dílo. Kniha je navíc vybavena originálními ilustracemi a nezvyklou grafickou úpravou. A že se záměr vytvořit „krásnou knihu“ vydařil, dokládá i získané ocenění – Obec překladatelů udělila Miroslavu Černému druhé místo v Překladatelské soutěži Jiřího Levého 2008–2009.

Jan Kozák, autor Ságy o Hervaře, která sestává z bilingvního textu ságy opatřeného poznámkami a stejně tlustého svazku tematicky zpracovaného komentáře, vystudoval latinu a religionistiku se specializací na náboženství starých Seveřanů. Své čtenáře naopak nijak nešetří a předkládá dílo založené na vědeckých principech. Poznámky a komentáře se týkají všeho možného, počínaje rukopisnými variantami přes blízké literární doklady, výklad staroseverských historických reálií a mytologických jmen až po širší tematické souvislosti z různých oborů. Autor komentuje každý bod, který by mohl být českému čtenáři nesrozumitelný, což se vlastně na nejobecnější rovině týká této ságy jako takové. Zdá se být složena z volně navázaných hrdinských básní opředených dalším vyprávěním, ale z hlediska strukturální antropologie, fenomenologie náboženství a hlubinné psychologie, o něž se Kozák opírá nejraději, se nakonec ukazuje, že Sága o Hervaře tvoří komplexní celek s jistým poselstvím.

Dalším dobrodružstvím jsou odbočky do tematických a kulturních okruhů, které oživují mnohé na první pohled podivné prvky ságy svěžím zábleskem významuplných paralel. Zvlášť při pojednání o skaldské poezii v souvislosti s runami a hádankami, které tvoří podstatnou součást ságy, nebo při častých narážkách na střetávání Tohoto a Jiného světa se zdá, že autor vystihuje hlubší rysy staroseverského charakteru. Ostatně i jeho vlastní styl psaní občas skýtá dojem nastolení a vyřešení hádanky nebo naopak potěšení z její neřešitelnosti. Čtenář se může v bujení textu a souvislostí ztrácet, nebo se jím opájet, rozhodně však autora nelze vinit ze suchopárnosti, což je u podobného edičně náročného počinu vpravdě výkon. Nicméně šíře záběru je nakonec slabinou knihy – občas se ztrácí pevný rámec argumentovatelných sdělení a podněty k paralelám jsou lehce banální (například časté upozorňování na pohádkové motivy).

Přelož, převeď, nepřejímej

Oba překlady jsou (přes stručnost na jedné straně a množství odboček a poznámek pod čarou na druhé straně) velice čtivé. Obec překladatelů byla toho názoru, že zprostředkování literárního dědictví přes jiný jazyk není na závadu kráse, literární kvality lze tedy nechat stranou a zaměřit se spíše na věrnost a vystižení originálu.

Forma zpracování látky se pochopitelně projevuje i v samotném textu ságy, nejen v poznámkovém aparátu. Překladatelé vycházejí z různých edic (Kozák navíc svou výchozí ještě občas doplňuje o varianty), a tak se hned začátek ságy v obou vydáních liší. Další výrazný rozdíl spočívá v zápisu a skloňování severských jmen. Nejen že Kozák při svém filologickém zaměření dodržuje původní pravopis se specificky severskými znaky, navíc navrhuje věrnější způsob skloňování, který je běžný u řeckých a latinských jmen. (Odtud rozdíl v názvu knih – nom. Hervör, gen. Hervary.) Černý se drží zavedeného způsobu přepisu, ale bohužel nedůsledně: u jmen končících v kmeni na samohlásku ponechává koncové nominativní -r, a to i v případě jmen snadno dohledatelných v Eddě Snorriho Sturlusona v překladu Heleny Kadečkové, z nějž evidentně také čerpal (například Aegir, druhý pád Aegira, místo Ægi, Ægiho).

Černý si vede velmi dobře v próze, byť občas trochu nadbytečně archaizuje, v případě poezie (jež hraje v sáze zcela zásadní roli, jsou to právě staré verše, co jí dodává mimořádnou literárněhistorickou kvalitu) mu nelze upřít snahu o aliteraci, ale rytmus často pokulhává a nabývá tu na důležitosti jeho handicap překladu z druhé ruky. Nelze pominout ani neopodstatněnou modernizaci (Hjálmarova předsmrtná píseň): kenning (aneb básnický opis) „makeupy šperků“ skutečně není tradičním obratem a polostrofa „Jsem potravou orlů,/ pokrmem vran,/ na vlastním těle/ věta: Uklován.“ evokuje konceptuální výtvarné dílo kombinující kresbu s novinovým výstřižkem. Obraz silný, ale nepatřičný.

Spočiňte v míru, náplně hrobů

Staroseverská poezie se vyznačuje přísnými formálními pravidly, která ztěžují porozumění i překlad. Nutný významový posun, k němuž dochází chtě nechtě při snaze zachovat alespoň ty nejdůležitější charakteristické prvky dané poezie, v případě dalšího jazykového převodu občas zcela proměňuje smysl slov. Dobrým příkladem je jedna z nejsilnějších scén celé ságy, poslední strofa básně, v níž Hervör po dramatické slovní výměně s mrtvým otcem, od něhož se jí podařilo získat rodový meč Tyrfing (meč je vlastně hlavním hrdinou ságy: svou klíčovou úlohou ji propojuje v příběhový celek), komentuje právě proběhlou situaci. Věrný překlad Jana Kozáka nepostrádá napětí a záchvěv přestálého archetypálního nebezpečí, jež kontakt s mrtvými skýtá: „Spočiňte v míru/ v mohyle všichni,/ cesta mě volá,/ vyrazit musím./ Sebe jsem viděla/ stát mezi světy,/ ohně když všude/ okolo plály.“

Černého verze zde klopýtá přes nechtěný komický nádech a lyrický tón, který v originálu nenajdeme, především však zcela posouvá význam a čtenáře nechává v mylném dojmu, že se snad Hervör nechává unášet dojetím: „Nechť náplně hrobů/ nerušeně spí,/ srdce mi velí/ opustit Sámsey./ Na prahu světů/ nyní stojím,/ z mého světa/ zbyl jen popel.“

Hrdinná Hervör opět stojí mezi dvěma světy – beletrie versus bádání.

Autorka je religionistka.