DOT 504
Mah Hunt
Premiéra 4. 9. 2010 v Divadle Ponec, Praha
Choreografie, která otevřela novou divadelní sezonu souboru DOT 504 i Divadla Ponec, Mah Hunt, je ukázkou precizní práce, jež ústí do pozoruhodně kompaktního jevištního tvaru. Autory konceptu, choreografie a zároveň interprety jsou Lenka Vágnerová a Pavel Mašek, scénografem, kostýmním výtvarníkem a light designérem je Jakub Kopecký (light design spolu s Janem Mlčochem), za zvukem (který doslova atakuje i diváky) stojí Jan Středa. Vše do sebe na scéně přesně zapadá a vzájemně se podporuje. Tematickým mottem inscenace je myšlenka Žiji ve světě bez zvířat, postrádám jejich pravidla. Duet je pak lovem, role lovce/lovkyně a lovené/ho se střídají a stejně jako lov zvěře není ani lov člověka člověkem žádná jemná záležitost (u kostýmů můžeme navíc poukázat na dvousečnou barevnou symboliku bílé – barvy čistoty a nevinnosti, ale i smrti a duchů). Interpretům spolu s výtvarníkem se velmi dobře daří konstruovat napjatou atmosféru, kdy divák vzrušeně čeká, kdo se právě vyplazí z pomyslného houští a kdo koho skolí. Když pak Mašek vpochoduje na jeviště na chůdách připnutých na nohou i na rukách, jako mutant zvířete a člověka, nedává možná pozorovatel ženě vedle něj velkou šanci. Přesto ho zkrotí. A troufám si napsat, že těmi skutečně ulovenými jsou nakonec diváci. Mah Hunt je inscenace, kterou mám chuť vidět alespoň ještě jednou, protože je v ní co objevovat.
Jana Bohutínská
Čert vem prst, ale ten prsten!
Kostel!
Kurátorka Katarína Uhlířová
Galerie Pavilon, Praha, 3. 8. – 3. 9. a 7. 9. – 7. 10. 2010
Dvě dvojvýstavy, nazvané Čert vem prst, ale ten prsten! a Kostel!, Veroniky Vlkové a Daniely Baráčkové byly (druhá ještě je) k vidění v komorním výstavním prostoru Pavilon (dříve konírna, pak kůlna). Vlková se – smyslem pro imaginativní plošné i tvarové detaily, vyjádřeným především v akvarelech naivně-pohádkového stylu – napojila na zastřešující koncepce Baráčkové. Důležitou vlastností tvorby autorek je přelévání motivů. Na první výstavě rozpracovaly motivy kostela, ďábla a pneumatiky. Používají reálné kulisy, které znamenají samy sebe, aby se mohly ihned vysmýknout do roviny figur či symbolů. Ve videu stojí Baráčková před kostelem v Černé Hoře s igelitkou značky ČH a pozoruje dělníky, jak opravují dláždění, a akvarely Vlkové tu situaci komentují a doplňují o fantaskní vizualitu. Namísto tiskové zprávy slouží příběh lakomé paní, které bylo líto více prstenu než useknutého prstu. V druhé výstavě vznikl z části minulé instalace symetrický přístřešek, což je i není kostel a v němž zaznívá několik příběhů: paní s prstenem se proměnila v pána s prstenem, ďábel pokouší člověka s igelitkou; je znejasněn přechod mezi událostí a porozuměním. Okny modelu proudí pekelně červené světlo, na jeho stěnách se odehrávají namalovaná dramata. Pneumatika už je pouze svým zobrazením, mluvené texty nedoložitelným záznamem zážitku. Instalace působí lehkovážně, tajemně i zranitelně, dává tušit odhodlání. Svět, který je obklopuje, autorky protáhly vnitřním recyklačním zařízením, a výsledný tvar je pozitivní, pevný, intenzivní.
Markéta Kubačáková
Guerilla exhibition
Suck my DIY in the ruins
Rohanské nábřeží, Praha, 10. 9. 2010
Umění mimo galerie, mimo oficiální umělecké sítě, druhý případ takového soustředění pražských umělecko-partyzánských skupin ve veřejném prostoru. Tentokrát rozmístily (bez svolení, bez popisků) svá díla na několik hodin na obrovském rumišti na Rohanském nábřeží v pražském Karlíně, za loukou ležící ladem (čekající na novou zástavbu), na níž se onoho pátečního večera rozkládalo šapitó cirkusu Berousek. Ten bylo třeba obejít a za ním postoupit náletovými keři na ještě rozlehlejší prostor s troskami hal, domků, betonových zdí, sousedících s betonárkou, jež tu vylévá zbytky betonu (a místní mládež si z něj často modeluje sportovní rampy). Jeden z umělců toho využil též k výrobě několika nezničitelných „hrobů“ obehnaných vyhozenými kachličkami: uvnitř trůní televizor, rukavice nebo kameny (židovský minihřbitov). Na přírodou polopožrané zdi z panelů visí malby, některé v rámech, sítotisky, před ní je instalace lehátka nově potaženého látkou s motivy vlastní potrhané minulosti a obklopeného dalšími tematicky blízkými artefakty. Dlouhá umělohmotná stuha (obaly na lístkové těsto) vede diváky podél dalších děl, graffiti na kusu okachlíkované zdi, sofistikovaně vyvedený nápis na haldě panelů SUB=POP, pohled oknem do místnosti vylepené důvtipnými piktogramy a dál; slunce dlouho zapadá, chvíli prší, hraje DJ Punx23, psi běhají, hlavní témata: odpor a citlivost. Mezi vystavovanými jsou Suck my DIY (A2 č. 11/2010), Smysly (0/2005), někteří členové Koprbooks (11/2010) a Ztohoven (14/2010) ad. Záběry děl: vimeo.com/14929783.
Karel Brávek
Výstava Martin John, Jiří Kovanda, Vladimír Skrepl, 1988
Kurátorka Edith Jeřábková
Galerie SVIT, Praha, 21. 9. – 17. 10. 2010
V nové smíchovské galerii SVIT (Štefánikova 43A), otevřené na konci srpna, dochází po výstavě berlínského umělce Markuse Selga k promyšlené a zároveň vtipné konfrontaci s historií české malby. Kurátorka se rozhodla uspořádat podle vlastních slov „nerigorózní rekonstrukci“ výstavy, která se uskutečnila v roce 1988 v liberecké Malé výstavní síni OKS, motivována touhou „vidět“ tuto historickou přehlídku na vlastní oči. V čem tedy spočívá záměrná nepřesnost rekonstrukce? Některé malby Martina Johna, Jiřího Kovandy a Vladimíra Skrepla, umělců řazených do proudu tzv. nové malby, již neexistují, a bylo je třeba znovu vytvořit. Skrepl pro výstavu připravil posunuté repliky vlastních geometrických obrazů. Nová je také Kovandova série barevných čtverců, zdokumentovaná v původním libereckém katalogu. Poctu předčasně zesnulému a nyní téměř zapomenutému umělci Martinu Johnovi vytvořil Luděk Rathouský, jehož dílo na původní Johnovu pyramidu ze zlatých papírových kvádrů svévolně odkazuje. Je překvapivé, jak současně více než dvacet let staré obrazy-objekty působí. Také díky dnešní téměř módní vlně návratů současných umělců ke konceptuálním východiskům získávají zvláštní napětí mezi přívětivým retro vzhledem a rovinou rekonstrukce. Jak naznačuje kurátorka, alespoň forma výstavy by mohla fungovat i bez znalosti kurátorského konceptu. Další místo současného umění vykračuje slibně.
Lenka Dolanová