Silke Scheuermannová
Hodina mezi psem a vlkem
Přeložila Eva Hermanová
Kniha ZLIN 2009, 114 s.
V Česku nepříliš známá spisovatelka je v Německu již od básnického debutu v roce 2001 považována za jednu z nejvýraznějších postav literární scény. Přítomný text je její první román, ale můžeme zde jasně postihnout vliv poezie. Prostý příběh dvou sester, z nichž jedna bojuje se svými alkoholickými démony, jejich milenců a milenek je podán skrze vypravěčské pásmo jedné z nich. V plynule navazujících obrazech se mísí vnitřní monolog s plastickým popisem postav, krajiny, světla či nočního města, ale i záznamem rozhovorů. Vypravěčka žije tak, jako líčí svět kolem – bez dlouhého přemýšlení, ale intenzivně a nevyhýbá se bolesti ani lásce. Svá rozhodnutí nehodnotí, poměr s milencem své sestry předkládá téměř jako nevyhnutelnou samozřejmost. Jejich sblížení představuje významné prolomení hranic i ve vztahu k sestře; zdá se, jako by tím vypravěčka ztratila vůči druhé nadřazenost a získala více soucitu, s čímž souvisí i zvnitřnění monologu a odkrývání palčivých vzpomínek z dětství. Příběh se obratně pohybuje na povrchu věcí, jež líčí s ostrostí a postřehem. Bohužel, podobně detailně jsou zaznamenávány i myšlenkové pochody protagonistky, což občas budí dojem mnohomluvnosti: „Věřila jsem tomu, stejně jako jsem od první chvíle věřila – až teď mi to bylo jasné –, že bych mu mohla dát klid, ten neskutečně vyrovnaný klid, který z něj teď vyzařoval a který, jak se mi zdálo, nemá nic společného s rozumem ani s nadějí, existuje mimo prostor a čas, nejasný, srdcervoucí.“
Jan Švestka
Geraldine McCaughrean, Richard Brassey
Británie – 100 nejslavnějších britských pověstí a příběhů
Přeložil Jan Nemejovský
Baronet 2009, 264 s.
Britská autorka je jedinou trojnásobnou nositelkou Whitbreadovy ceny (dnes známé jako Costa), a to vždy za dětskou knihu. Soubor příběhů zahajuje bájí o Gogmagogovi a končí havárií tankeru Braer v roce 1993. Za ty zasluhující největší úctu považuje třeba potopení Titaniku (hrdinní džentlmeni, kteří přenechali místo v záchranných člunech ženám a dětem), vznik Shakespearova divadla The Globe po přestěhování původního Divadla nebo mučednickou smrt bojovnice za ženská práva Emily Wildingové Davisonové pod kopyty koní v Derby. Ze starších nechybí artušovská legenda, kupodivu v jediné kapitole. Autorce mohu jen věřit, že své místo v historii má i erbenovsky hororová báje o chlapci, který si jde pro zakopnutou merunu do tajuplné zahrady a skončí na dně studny, nebo legenda o vzniku Podvazkového řádu. McCaughreanová ke každé pověsti připojuje faktografickou poznámku, v níž se pokouší odkrýt, jak to bylo doopravdy, a na závěr připojila jmenný rejstřík. Richard Brassey text doprovodil ilustracemi, jež připomínají Obrázky z českých dějin a pověstí (Jiří Kalousek). Příběhy jsou často příliš krátké na to, aby mohly být dětskému čtenáři srozumitelné, zejména ty z nepohádkové současnosti. Ale zase právě tak krátké na to, aby se dobře četly.
Jiří G. Růžička
Glen Emery
Žízniví psi
Přeložil Vít Penkala
Pavel Mervart 2010, 258 s.
Titul memoárů Glena Emeryho odkazuje jednak k jednomu z jím založených pražských barů (a potažmo písni Nicka Cavea z alba Let Love In), ale i obecně ke komunitě pražských nočních chodců raných devadesátých let. Autor, jenž v Praze bydlí od roku 1990, má za sebou úspěšnou kariéru provozovatele hospod a kaváren (Jo’s Bar, Repre, Železný vrata, Jo’s Garage), ale v knize vystupuje především jako pozorovatel. V jednotlivých kapitolách si všímá klíčových postav pražské scény (Indián, David z Rychty, Labuť), a to nejen těch sympatických, ale i dobových fenoménů (xenofobie policistů, dealerství, nejzaplivanější nonstopy), přičemž mnohdy mají jeho historky blízko k městským mytologiím typu Černé sanitky (téměř hororové scény z Nemocnice Na Františku). Všechny příběhy jsou ale podány s nezvyklou energií a přesností, až se jednomu nechce věřit, že byl autor v oné chvíli opravdu tak opilý, jak tvrdí. Vyprávění (v přirozeném překladu Víta Penkaly) se neutápí v hospodském deliriu a není jen efektně drsné (naopak, z Emeryho lakoničnosti při líčení bitek, znásilnění a vražd až mrazí). Ze střepů půllitrů, kocovin a nočních tahů vzniká velmi přesvědčivě vykreslený obraz toho, co se v polistopadové Praze odehrávalo. A to, že autor je Kanaďan, přispívá k jeho autentičnosti – nic nepřibarvuje a je stejně spravedlivý k Čechům, Srbům, Rusům i Skotům.
Anna Vondřichová
Alan Bennett
Neobyčejný čtenář
Přeložila Markéta Hofmeisterová
Dybbuk 2010, 127 s.
Neobyčejným čtenářem v novele anglického dramatika a prozaika je královna podobná Alžbětě II. Její život se od základu změní, když si jednou ze zdvořilosti vypůjčí knihu z pojízdné knihovny, jež zaparkovala na dvoře Buckinghamského paláce. Tato maličkost stojí u zrodu čtenářské vášně, která má vliv na královnin pohled na život i státnické povinnosti. O tom, jak by vypadal svět, v němž se vládci baví o literatuře a vybírají si asistenty dle sečtělosti, vypovídá třeba krátký anekdotický prolog, v němž se na státním banketu ptá královna francouzského prezidenta, co si myslí o Jeanu Genetovi. Ten o slavném homosexuálním kriminálníkovi nikdy neslyšel, ale alespoň královně doporučí svého oblíbence Marcela Prousta. Literárními odkazy nabitý text zdařile postihuje vývoj čtenáře-amatéra a vtipně zaznamenává vliv literatury na postoj ke světu i její podvratné účinky. V obecnější rovině se popisují podstata lásky k literatuře, nástrahy čtení a nadto i královnin společenský úděl, připomínající zautomatizovanou divadelní roli. Do té ale čtení nezapadá, protože podrývá soustředění, nutí o věcech nejen přemýšlet, ale přemýšlet o nich jinak. Její Veličenstvo se nemůže nikomu svěřit (v jejím věku by to mohlo být stejně směšné, jako „kdyby se u ní rozvinula vášeň pro Boha nebo jiřiny“), a proto je nuceno fungování literatury glosovat jen v zápisníku: „Přemýšlím o literatuře jako o širé zemi, k jejímž vzdáleným hranicím cestuji, ale které nikdy nedosáhnu. A začala jsem příliš pozdě. Nikdy to nedoženu.“
Karel Kouba
Vladimír Körner
Smrt svatého Vojtěcha
Dauphin 2009, 157 s.
Druhé vydání novely Vladimíra Körnera (první v nakladatelství Akropolis 1993) představuje devátý svazek jeho Spisů pořádaných nakladatelstvím Dauphin – jako obvykle je tak vybaveno detailní ediční poznámkou a citacemi z dobových recenzí. Reprezentativnost vydání charakterizuje i perfektní jazyková redakce.
Svým časovým ukotvením jde o nejstarší z autorových příběhů, nicméně svou alegoričností dané období nepochybně přesahuje (a to nejen poukazem na bratrovraždu Václava jako určující moment české státnosti, ale i na situaci Čech v letech devadesátých). Již názvy jednotlivých částí (Pastýř, Ovce, Vlci) využívají biblické symboliky, přičemž názvy kapitol obecné a konkrétní propojují. Zmíněná alegoričnost dovoluje Körnerovi líčit spor Václava a Boleslava i Vršovců a Slavníkovců v poněkud černobílé perspektivě, text rozhodně není klasickým historickým románem založeným na přesném dodržování faktografie. Není však ani legendou, ačkoliv se zaměřuje na události, jež Vojtěcha proměňují ve světce – zaslíbení Bohu a vykoupení ze smrti, hřích lásky, vysvěcení, milosrdenství a násilnou smrt. Minulost je totiž vnímána Vojtěchovýma očima, jeho osobnost v sobě nese mnohé rozpory; v podstatě působí jako člověk, jenž svěřenou roli přijímá s dosti smíšenými pocity. Jeho touha po uměřenosti a prostotě kontrastuje se světem středověkých Čech, jež autor popisuje jako svět krutosti, hříchu, svět takřka apokalyptický. Tato vize je podporována využíváním expresivity na poli syntaxe i lexika: „– Ticho, můry – – řekli Vršovci. Nejstarší strhli kápi z hlavy, odkryli její hanebnou plesnivinu, povalili proutí se zelím a slepicemi. Vytrhli srp i dívce, chtěla ho obrátit proti pronásledovatelům, i proti sobě. Nakonec tím sekla do sochy bohorodičky, a ta se s ní překotila. Dřevo nevydrželo náraz o kámen, třísklo a vzápětí se na ni svalil i nejmladší z Vršovců. Jeník mu říkají, jeho rodní zacpali děvčeti ústa dlaní, přitiskli k podlaze, už byl na ní.“ Symbolika se nevyhýbá ani ženským postavám, najdeme zde kajícnice, svůdnice, panny i matky, všechny však svou schopností odpouštět a konejšit překonávají muže, a to dokonce i samotného Vojtěcha.
Jak autor poznamenal v jednom rozhovoru, „není čas na rádoby existenciální romány, a jdu do prózy po obrazech“, což však pro text znamená jisté obtíže. Jednotlivé scény – obrazy jsou zachycené velmi působivě, ať již díky říznosti jazyka, nebo naopak až básnickému popisu krajiny, moře, venkova či městských zákoutí, ale příběhu chybí provázanost a gradace. Přesto je evokace jednotlivých událostí natolik silná, že lze tuto vlastnost přijmout. Smrt svatého Vojtěcha můžeme tak chápat jen jako jednu z událostí vytyčeného období, celek připomíná šerosvitný obraz s typickými středověkými motivy – boj o moc, zrada, víra a čistota, láska a chtíč, hřích a smrt.
Anna Vondřichová
Louis Pergaud, Mathieu Gabella, Valérie Vernayová
Knoflíková válka, svazek 1 – Poklad
Přeložil Richard Podaný
CooBoo 2010, 32 s.
Nakladatelství Petit a Petit se zaměřuje na vydávání komiksových adaptací klasických románů, dramat, pohádek, ale také příběhů hudebních skupin nebo osobností. Společnost Albatros Media (pod niž patří nakladatelství CooBoo) z jejich repertoáru vydala pohádky H. Ch. Andersena a bratří Grimmů a první díl zatím čtyřdílné Knoflíkové války. Výtvarně je zpracování románu Louise Pergauda rozpustilé, postavy jsou načrtnuty spíše jako karikatury. Valérie Vernayová si hraje s barevným tónováním jednotlivých epizod, takže celek působí kompaktně. Richard Podaný převzal z původního překladu Evy Bezděkové především převody toponym a antroponym, o moc víc prý toho v komiksu nenašel. Pokud si čtenář nedělá iluze o dětském slovníku, jistě promine vulgarismy jako „sráči“, „prdel“ a „impotenti“; o těch se tu dokonce rozproudí až etymologická diskuse. To, co však asi většinu kupujících odradí, je poměr cena/výkon. Jakkoliv jsme si již zvykli, že za komiks je třeba si připlatit, protože tisk – zejména barevný – něco stojí, měla by mít cenová politika nakladatelů své hranice. V tomto případě zaplatíte za 32 stránek 150 korun (dvojnásobný Tintin vyjde jen o 30 korun dráž), ačkoliv textu je minimum a knihu prolistujete za pár minut. Hrdinů je na malém rozsahu až příliš a příběh je často zhuštěn téměř k nesrozumitelnosti. Tato adaptace by mohla fungovat v případě, že by celá vyšla v jednom svazku. Při čtení po jednotlivých dílech se ani nestačíte začíst.
Jiří G. Růžička
Attila Bartis
Klid
Přeložila Kateřina Horváthová
Kniha ZLIN 2010, 308 s.
Román maďarského prozaika a fotografa Klid (2001) nabízí tematický průlet po moderní středo- a východoevropské literatuře: Čechovův Racek (uvadající, oficiálně už vlastně mrtvá věhlasná herečka a její syn, nešťastný, zle ironický, ubohý člověk, uznávaný literát), Cestovní pas Herty Müllerové (znásilnění jako odměna za umožnění emigrace z komunisticko-církevně-nacionalistického pekla), Pianistka Elfriede Jelinekové, uváděná ostatně jako lákadlo na obálce českého vydání Klidu (sadomasochistická domácí symbióza matky a dospělého dítěte plus perverzní měšťákova adorace toho skutečně velkého umění). A přidejme pozdější vydání povídek Jerzyho Pilcha Moje první sebevražda z roku 2006 (spisovatel, typ nabubřele skromného pozorovatele, ustrašeného cynika, jenž má veřejné čtení kdesi na periferii v rodné zemi). Středoevropská témata (tato spolu s různými podobami udavačství a hyenismu vyskytujících se v dané oblasti) jsou zde – rozmanitěji než u Jelinekové – pojata energickým, průrazným, suverénním stylem a – na rozdíl od Jelinekové – s dojemným romantismem, chlapským, ba chlapáckým, jejž podle mých odhadů máme považovat za novou dekadenci (např. různé tváře incestu). Román sedmihradského rodáka Attily Bartise (1968) v překladu Kateřiny Horváthové pro mne představuje letošní objev. I když k tvorbě výše uvedených nic nového nepřidává, je to přesně dotažený román; excitovaný text zkrocený nadaným (a podle všeho nesnesitelným) autorem.
Karel Brávek
Ladislav Jakl
Rocker na Hradě. Rozhovor Petra Žantovského
Daranus 2009, 288 s.
Ladislav Jakl nedávno vynikl zlehčováním ekohavárie v Mexickém zálivu, když se rozepsal o první fotce „zamaštěného ptáka“, na které si někdo pěkně namastí kapsu. Kdo se chce věnovat pokročilému studiu názorů ředitele politického odboru Hradu, má k dispozici celý knižní rozhovor o dvou oddílech: Homo politicus a Homo musicus. Jakožto homo politicus si Jakl v podstatě vystačí s pravolevým rozčleněním, přičemž sebe sama klade na krajní pravici, neboť tu považuje za neochvějnou obhájkyni svobody, zatímco na levici umisťuje i nacisty – nebo velké české deníky, které prý stojí „jako jeden šik“ na straně liberální levice. „Kavárenským levičákům se zdá nepochopitelné, že by člověk mohl myslet pravicově… Ale já nemám určité názory, protože pracuji u Klause, já pracuji u Klause, protože mám určité názory.“ Vám to připadá nepochopitelné? Podezřelé spíš je, jak bezproblémově kniha ubíhá. Snad to není jen tím, že Žantovský málokdy položí nějakou záludnější otázku a zřídkakdy vyžaduje odpověď i poté, co mu Jakl od otázky uteče. Jakožto homo musicus už je Ladislav Jakl tolerantnější a chválí například Hancocka, Frippa nebo třeba Plastiky a Karla Kryla. Upozorňuje však, že kapely vystupující „proti systému“ si neuvědomují, že hrají proti svobodě. A já jsem zvědav, kdy budeme vědět, co to ta svoboda je.
Michal Špína
Yves Gustin
Ilustrované včelařství. Nepostradatelná rodinná příručka pro odvážné včelaře
Přeložila Marie Dudilieux
Baobab / GplusG 2010, 223 s.
Nakladatelství Baobab, které se věnuje vydávání pěkných dětských knih, nyní vydalo v edici Kraj obrázkovou publikaci určenou především budoucím včelařům. A to nejen dospělým, kteří se odhodlávají se včelařením začít, ale i odrostlejším dětem, jimž se rodiče snaží přiblížit zásady chovu včel, ale třeba i funkci ekosystému a vztah k přírodě. Oproti starším českým úvodům do včelaření (například Učíme se včelařit Karla Pince nebo Začínáme včelařit Libora Hanouska) je výhodou Ilustrovaného včelařství názornost černobílých ilustrací, které krok za krokem předvádějí úkony spojené s péčí o včelstvo. Díky inspiraci komiksem (promluvy včetně instrukcí jsou v bublinách) je vše mnohem jasnější než z fotografií či schémat ve starších příručkách, podle nichž se lze při vší snaze bez asistence zkušeného včelaře těžko řídit (ale bez nichž se nakonec stejně neobejdeme). Knihou nás provází sympatický kníratý včelař a malé polidštěné včely, jejichž dovádění působí jako odlehčení praktického výkladu a přibližuje knihu dětem. Kromě celoročního provozu zde samozřejmě nechybějí ani kapitoly o škůdcích, nejdůležitějších medonosných bylinách a stromech (i když v našich podmínkách je význam cesmíny nebo kaštanovníku vzhledem k jejich rozšíření spíše zanedbatelný), ale je tu třeba i strana věnovaná štěpování. Pokud jste někdy přemýšleli o chovu včel, tahle kniha je nejlepší způsob, jak s ním opravdu začít.
Karel Kouba
Peter Ackroyd
Newton – stručný životopis
Přeložila Irena Dvořáková
Academia 2010, 137 s.
Útlá kniha nenabízí bůhvíjak záživný vhled do života jednoho z géniů světové vědy. V krátkých kapitolách shrnuje autor krůčky, kterými samotář Newton dospěl k teorii o gravitaci. Přestože se Peter Ackroyd jinak zabývá psaním krásné literatury, není to v tomto životopise příliš poznat. Pomáhá si zejména citacemi z korespondence, případně vzpomínkami Newtonových současníků. Bohužel se mi do rukou nedostal originál, a tak nevím, jaký na tom měla podíl překladatelka, ale používat v dobových citacích prastarou češtinu (zřejmě pro dodání pocitu autentičnosti) nedopadlo nejlépe. Hned několikrát narazíme například na slovo „myšlénka“. Na jedné straně jsem navíc objevil hned asi tři chyby. Newtonův osud je každopádně zajímavý. Opakuje se tu klasický úděl géniů: škola jim připadala nudně snadná, a tak se příliš neučili a měli horší známky. V případě Newtona je pozoruhodné, jak se u něj skloubila věda s náboženstvím. Přestože jako vědec rozkrýval tajuplné přírodní vědy svými experimenty a výpočty a vysvětlil tak třeba příčiny přílivu a odlivu, byl také téměř fanaticky věřící, za vším viděl Boha. Autor zmiňuje jeho domýšlivost i odpor k ženám (jednou dokonce naznačuje možnost homosexuality) i lehce přízemní touhu po práci ve státní správě. Posledních téměř třicet let strávil spokojený Newton v mincovně, kde se mu podařilo zvýšit produktivitu i kvalitu práce. Škoda, že se Ackroyd nepustil do díla s větším literárním nasazením a nepokusil se osobnost Isaaka Newtona vykreslit v plastičtější podobě.
Jiří G. Růžička
Misha Gleny
McMafie
Přeložil Petr Holčák
Dokořán/Argo 2009, 380 s.
Vynikající britský novinář se silnou vazbou na Česko (v osmdesátých letech pomáhal zdejším disidentům) se v knize tentokrát neomezuje na střední a východní Evropu, ale za cíl si bere organizovaný zločin na celé zeměkouli. Proto vykonal reportážní cestu kolem světa a zúročil samozřejmě své celoživotní novinářské kontakty. Čtení to je nutně truchlivé, přičemž se ukazuje, že v téhle hře není čistý vlastně nikdo, od mafie přes údajně demokratické státy až po korporace a banky. Stejně jako mizí hranice mezi klasickým a státním terorismem, mizí i mezi vládou práva a vládou omerty. Zřejmě nejlepším příkladem je Balkán v devadesátých letech, o němž jsou úvodní kapitoly. Právě zde je Gleny nejinformovanější a ukazuje, jak zhroucení sovětského režimu umožnilo vznik „mafiánského kapitalismu“ nejhrubšího zrna. Na tom se nezřídka přiživil i demokratický svět. Ke slovu se dostane i ČR, když je řeč o E55 a vzpomíná se doba, kdy zde o vůdcovství soupeřily rumunská a ruská mafie. Autor nás provede mezi gangy Bombaje, Moskvy, Izraele a Jižní Ameriky, a většina současných „mafiánů“ se pak sejde ve finančním ráji Dubaje. Kniha není vyčerpávající studií na téma globalizovaného zločinu, to by musela mít desetitisíce stran, přesvědčivě ale vystihuje svět, kde spolu válčí i obchodují zločinecké sítě různých kontinentů. Kombinací řečí faktů a čísel s konkrétními lidskými příběhy a množstvím citací se Glenymu podařilo napsat dobrodružně reálnou kasuistiku dnešního organizovaného zločinu, v němž může být kmotrem třeba bývalý ukrajinský prezident Kučma.
Lukáš Rychetský