Impromptu, offline
SE.S.TA. v La Fabrice, Praha 29. a 30. 9. 2010
Dvěma choreografiemi představilo sdružení SE.S.TA. (Setkávání současného tance) v pražské La Fabrice projekt KoresponDance Europe. Večer zahájila choreografie Impromptu, v Praze poprvé hostujících tanečnic Suzon Holzerové a Agnes Dufourové. Přes půl hodiny trval duet tanečnic zastupujících na jevišti dvě generace. Mohl to být klidně taneční rozhovor subtilní matky s rezavou kšticí s mnohem nenápadnější dcerou, dvou přítelkyň, které na sebe vzájemně pohybově reagují, jsou něžné, tančí většinou pomalu, vláčně, prostě jim nevadí dát si načas a každý, i ten nejdrobnější pohyb beze zbytku a s úsměvem prožít. Delším potleskem však publikum ocenilo druhý půlhodinový duet, offline, premiéru francouzského choreografa Dominika Boivina (jenž není v Praze nováčkem). I když bychom tento duet klidně mohli nazvat i triem, jelikož svou důležitou roli v něm má také kladina. Právě ta umožňuje tanečnici Zufit Simonové a tanečníkovi Palo Kršiakovi originální pohybové kombinace. Kladina totiž tvoří linku, přes kterou je možné přecházet sem a tam, na niž se lze zavěsit, po níž lze šplhat, kterou je možné vzpírat nohama, na niž lze vyskakovat a balancovat na ní, která se dá nasvítit jako trhlina ve tmě (pod světelným designem obou kusů je podepsaný Jan Beneš) a jež může lidské tělo také přiklopit a zajmout nebo pro něj být břemenem. Dvojice tančila na hudbu Petra Krušelnického, v kovově lesklých kostýmech.
Jana Bohutínská
The Pleasure of Light
György Kepes a Frank J. Malina
Kurátorky Nina Czeglédyová a Róna Kopeczky
Ludwig Múzeum, Budapešť, 3. 9. – 21. 11. 2010
Do muzea, jež spočívá jako gigantická vesmírná loď uprostřed mastodontních budov v korporátním stylu a opuštěných konstrukcí, jsem dorazil tramvají v pozdně letním odpoledni. Možná, že se za tisíc let budou lidé podivovat, jak mohl v těch ohromných palácích někdo bydlet. Dívka u vchodu mi ukázala cestu do šatny, ale kde probíhá výstava a konference, neměla potuchy. Prý se tu děje moc věcí zároveň. Nahoře v kavárně jsem si přečetl složku se slibným kurátorským úvodem. Výstava Potěšení světla: György Kepes a Frank J. Malina je pojata jako cesta uměleckými díly obou autorů. Případ Malina: z vědce se stal umělcem, bojujícím s materiály i technikami a ochotným obětovat exaktní minulost pro estetické výsledky. Případ Kepes: umělec, student Moholy-Nagye, nakonec vedl jedno z center MIT a bojoval za rozvíjení vědeckých imperativů. Oba (radikálně) používali ranou elektronickou a počítačovou technologii, věnovali se experimentu s utopickou a otevřenou vizí. Putoval jsem místnostmi se starými objekty a sledoval sny o interakci, sny o objektech, jež mohou měnit chování a vzhled. Jejich retrobudoucnost ve mně vyvolala melancholii. Vycházím z muzea, míjím dívku u přepážky (stále telefonuje), cítím se jako poslední vetřelec opouštějící loď a vrátný za mnou zavírá. Se zapadajícím sluncem za zády spěchám zpět do centra. Stále přemítám, za tisíc let v muzeu v sutinách – kdo tam žil, co tam dělal, o čem přemýšlel?
Gívan Belá
Lubomír Dostál
Sochy a stavby
Galerie Primavesi, Olomouc, 1. 10. – 29. 10. 2010
I když jsem se dočetla, že moderní v této sezoně bude vysoký pas a nízké boty (mode. at), v interiérech vše žluté (seznam.cz) a ve výtvarném umění politické tělo rozložené na orgány, které ztratily jednotu (Orientace LN 2. 10.), na výstavu Lubomíra Dostála jsem se vypravila. Autor zcela v rozporu s „trendy, uměleckými strategiemi, cíli, zaměřením na cílové skupiny a náročností logistiky“ (to jsou představy vysokoškolsky vzdělaných znalců oboru nejsoučasnější umění v oněch LN) ukazuje dvě sochy-stavby: čtyřapůlmetrový Čtyřarchitráv, vyplňující vstupní halu secesní vily, a menší Altán, tvořený sedmi sloupy seskupenými do kruhového půdorysu a s hlavicemi ve tvaru k vrchlíku protažených půlkoulí. Další sochy-stavby, ať už ty, které se pro rozměry do galerie nevešly, nebo objekty ve venkovním prostoru (fontána a socha kaple v Moravském Berouně, Tabernákl v Hradci nad Moravicí ad.), jsou představeny v modelech nebo na zvětšeninách fotografií. V čem tkví odlišnost sochy od stavby v autorově pojetí? Jako prvotní hledisko se nabízí zrušení účelovosti, nutné podmínky pro fungování stavby. Ovšem pouze převzetí vnější slupky stavebních konstrukcí by – přes dokonalost zpracování – vedlo k banálnímu a nudnému vyjádření. Co činí konstrukci stavbou-sochou, je její vyabstrahování a zredukování do výtvarné zkratky. Tento výluh nám umožní vnímat stavbu jinak, s odstupem, svobodně, bez tíže účelovosti.
Anna Krajkovičová
Vetřelci a volavky
Sochu dívky s holubem na konci natažené ruky na pražském náměstí Míru míjím skoro každý týden. Na pouliční slavnosti Zažít město jinak, pořádané sdružením Auto*Mat, se uskutečnilo nenápadné setkání s jejím autorem Jiřím Kryštůfkem. Pozvalo ho sdružení Vetřelci a volavky, které již několik let dokumentuje sochy z období normalizace. V době, kdy bylo povinné u každé nové stavby vyčlenit určitou sumu na uměleckou výzdobu, vznikla takových soch ve veřejném prostoru spousta. Nyní máme k dispozici mapu Prahy s dosud zdokumentovanými sochami ve veřejném prostoru ze 70. a 80. let – papírovou verzi na akci prezentoval iniciátor projektu Pavel Karous, ale je k dispozici také na internetu (www.vetrelciavolavky.cz). Sdružení chce v aktivitách pokračovat, bude natáčet rozhovory s autory. Vzpomínání sochaře Kryštůfka bylo poněkud nostalgické, neopomenul zdůraznit, že se vyhýbal politickým tématům. Mezi jeho veřejnými realizacemi v hlavním městě nalezneme kromě sochy Mír také Vzduchoplavce na Pošepného náměstí na Jižním Městě, Červený květ před synagogou v Zenklově ulici na Palmovce či Lidovou píseň v areálu motolské nemocnice. Popřejme sdružení, aby plánované rozhovory s autory nebyly jen nostalgické a apolitické.
Lenka Dolanová