Ad Podkova pro černé štěstí (A2 č. 20/2010)
Byl bych také rád, kdyby obdoba vídeňské MuseumsQuartier vznikla v Ostravě, bylo by to užitečnější než v Praze, kde bude stačit, když bude resuscitován Veletržní palác. Znepokojil mě však názor Martiny Foltýnové, že v Ostravě existuje nebezpečí kultury dosazené shora, že může vzniknout „kulturní ghetto, které se časem vyčerpá nebo se změní v turistickou zónu“. Já bych se toho nebál, i hogo fogo objekt se tam brzy „zašpiní“ a zaplní zespoda. Protože je čím. Jenomže ta výstavní čtvrť asi nevznikne, i když bych se rád dal překvapit.
Jiří Koukolík
Ad Matrix a Sivý sokol (A2 č. 15/2010)
Když jsem přestupoval na nádraží ve Velesu, dříve Titově Velesu, a o pár hodin později se podroboval zdlouhavé pohraniční kontrole na makedonskosrbských hranicích, táhly mi hlavou podobné myšlenky jako autorovi – tedy alespoň co se týče první části. Jan Stern míchá hluboké s mělkým (jako ve svých knihách). Hluboký je postřeh „tří balkánských traumat“ – jde o zásadní otázky, o nichž se spíše mlčí, a to, že se zhroutil multikulturalismus na Balkáně, má nejen regionální význam. Mělčí je již následné povídání o matrixu univerzalismu. Stern píše, že „každý multikulturalismus funguje jen do té chvíle, kdy společnost žije uvnitř matrixu vyšší univerzální ideje“. To dává smysl. Jenže co je vlastně onen „multikulturalismus“? Mezi soužitím Srba a Bosňáka coby sousedů/kolegů/spolupracovníků a v podstatě nahodilým, byť nevyhnutelným „narážením“ Pražáka na bezdomovce a chuligány je podstatný rozdíl. Idea jugokomunismu, řekněme, svedla dohromady národy, ale svedla snad „idea spotřební svobody“ ke společnému dílu měšťáka, chuligána a feťáka? A půjdou proti sobě, nastaneli onen nepředstavitelný konec kapitalismu? A dále: „Matrix“ by byl čímsi „digitálním“, něčím, co se zapojí, vypojí, ale nic mezi tím, a co je vždycky jen jedno: ano, nebo ne. Tak to ale snad nefunguje. Člověk/společnost může viset na více „matrixech“ různé povahy; když matrix jugokomunismu a „spotřební svobody“ převedeme na společného jmenovatele, vždy se něco ztratí. A jednoznačné to přece nebylo ani za Jugoslávie: třeba taková idea makedonského národa byla, tuším, paradoxně potvrzena teprve jeho účastí v „nadnárodní“ Jugoslávii. Autor má nadání vzbudit dojem, že na pár stránkách ukázal, jak to celé je; ale pokud je tento dojem překonán, je jeho psaní více než inspirativní.
Michal Špína