eskA2átor 1

Nejezdím často autem. Snad proto mi pohled z okénka jedoucího vozu připadá zvláštní, jako film. Přijel jsem pracovně do Prahy a cestou jsem zahlédl na chodníku elegantní ženu. Něčím mi ten obraz připomněl fotografie z normalizace: lidé chodí šedým, rozkopaným, oprýskaným městem a v obličeji i držení těla mají směs studu a snahy uniknout. Jsou v nepřátelském prostředí. Ale tahle paní takto kráčí po vyspravené barevné ulici podél magistrály. Podivné sepnutí těch dvou obrazů mi ozřejmil až třetí výjev vynořivší se při jízdě z paměti: pokojík v paneláku v Petrohradu, kam mě před deseti lety kdosi zavedl na přespání. Ta místnost byla tak ozdobená, že jsem se tam bál; na každé ploše, výstupku, na lustru, na provázku nad postelí, zkrátka všude byly umělé květiny, větrníčky, plyšáci a pohlednice. Dlouho jsem tam nemohl usnout a brzo ráno jsem vystřelil ven. Podobně na mě dnes působí Praha, kde předvolební reklama visí z nebe, roste zprostřed chodníků, obaluje všechna zábradlí, sloupy, celé veliké domy i dopravní prostředky. A lidi mezi tím vším vypadají jako na vynucené návštěvě herny. Ale možná si to do nich jen tak projektuji, třeba se jim to líbí a třeba je reklamy ještě málo (kdyby se v krizi nešetřilo penězi, to bych asi teprv koukal). Každopádně jsem z toho města rychle vystřelil.