Paweł Huelle
Mercedes-Benz (z dopisů Hrabalovi)
Přeložil Jan Faber
Kniha ZLIN 2010, 141 s.
Název druhé do češtiny přeložené knihy populárního polského autora mluví jasně: jde o poctu Bohumilu Hrabalovi a v hlavní roli tu vystupují automobily. Na ty jsou navázány osudy vypravěčovy rodiny (hlavně dědečka s babičkou v době předválečné), do nichž se otiskují dějiny středoevropské. S Hrabalem je text spojený velmi těsně. Nejenže je celý napsán jako fiktivní dopis autorovu literárnímu vzoru, ale je též plný bujících digresí a vypravěčských slepých uliček. Huelle nemá Hrabalovu přirozenou živelnost, ale místo prosté nápodoby se mu daří povedené a občas i vtipné variace. Všechny historky a neuvěřitelné příběhy se nabalují na rámcový příběh, v němž vypravěč navštěvuje hodiny autoškoly. Jízdy v malém polském fiatu s tajemnou kuřačkou marihuany slečnou Ciwle jsou jakýmsi nostalgickým žalozpěvem po zmizelém světě, kdy bylo všechno podivuhodně lepší. Původně humorné vzpomínky na spolehlivý německý mercedes vypravěčova (patrně i autorova, protože v knize je několik dobových fotografií) dědečka těžknou během války, kdy mu byl automobil zabaven rudoarmějci, a idyla se nevrací ani po válce. Krátkými vstupy do života sličné Ciwle zjistíme, že i současnost stojí za pendrek, jenže nyní škodí doktoři, politici, developeři a jiní spekulanti. Ke konci (třeba při čtení o zádušní alkoholové hostině v den smrti Bohumila Hrabala) text poněkud ztrácí poutavost, ale agónie netrvá příliš dlouho. Čtivý mainstream, vhodný na cesty vlakem.
Jan Gebrt
Benjamin Vallotton
Rozkvetly skály
Přeložil Amedeo Molnár
Kalich 2008, 190 s.
Román Benjamina Vallottona, „autora vaudského kantonu“, datovaný roku 1924, začal v Česku vycházet v roce 1971 jako příloha na pokračování v týdeníku Kostnické jiskry. Vallotton je ve švýcarské literární historii vysoce ceněný, zejména pro úzký vztah k francouzské kultuře, ale též pro hluboký soucit s oběťmi války a odsouzení švýcarské neutrality. Přítomný text je nicméně zcela apolitický, volně navazující kapitoly jsou spojeny pohledem dětské vypravěčky na svět alpského údolí Freissinieres. Tón příběhu je naivisticky prostý, hlavními motivy jsou příroda a její tajemství, rodiče a kamarádi protagonistky, každodenní povinnosti venkovského dne. Archaičnost a nadměrné užití zdrobnělin však vyprávění ubírají sílu, ve výsledku působí dětský hlas místy až nepřirozeně: „Po všem, co jsem spatřila a uviděla v rovině, se mně zdá, že porozumět věcem je přetěžké. Zkolébána poklidným dusotem bílého koníka usínám, držíc se křečovitě milého strýčka.“ Otázkou je, nakolik bylo možné odstranit tuto nepatřičnost redakcí staršího překladu, nebo zda je moderní čtenář až příliš necitlivý k téměř sto let starému textu. Každopádně příběh nelze odmítnout absolutně – vedle prvků místního koloritu (vyjadřovaného i lidovými písněmi) se čtenáři předkládá svět dětské idyly a je vcelku zábavné pozorovat, nakolik souzní s představami dětí současných.
Anna Vondřichová
Roman Szpuk
Silentio pro smíšený sbor
Protis 2009, 144 s.
Když se o básníkovi řekne, že je dobrý pozorovatel, lze to chápat jako pleonasmus, protože všímavost neoddělitelně k jeho řemeslu patří. U Romana Szpuka, který je povoláním meteorolog, to však není klišé. Jeho pečlivě protříděné záznamy z putování po krajině (do knihy se dostala zhruba každá desátá báseň z let 1998 až 2007) ožívají motivy věrně odpozorovanými z živé a neživé přírody jižních Čech. Pětiverší jsou pevně zakotvena v konkrétním prožitku tím, že u množství čísel jsou uvedeny poznámky s datem a místem vzniku, vysvětlivkou jména či termínu nebo se souvisejícím drobným deníkovým příběhem, které uspokojují čtenářovu přirozenou zvědavost (ale také otevírají otázku po soběstačnosti struktury básní). Na tomto půdorysu se rozehrává pestrobarevné drama krajiny, která neustálým pohybem vtahuje čtenáře do role aktéra. Jednoznačně tu však vévodí duchovní a úvahový prvek, neboť cesta je Szpukovi především prostředím meditace či řešení osobních dilemat. Poutník spatřuje výjevy, ať už jimi jsou panoramatické výhledy, kaplička nad potokem nebo akát u cesty, které v sepětí s křesťanskou vizí („hledím na planoucí keřík“) nebo asociací vnukají pocit Boží přítomnosti. Často se odkazuje na biblické postavy (Augiáš, Jidáš), mytologii (Cháron), klasickou hudbu a umění (Beethoven, Emily Dickinsonová), což podtrhuje vážné ladění textu. Silentio je výjimečně kultivovaná sbírka, která nastoluje a nutí společně s básníkem promýšlet zásadní témata a otázky.
Petr Andreas
Pavel Hájek, Petr Štefek
Skladiště vzpomínek
Host 2009, 136 s.
Dílo spisovatele Pavla Hájka a ilustrátora Petra Štefka může na první pohled zarazit svou prostotou. Jde v podstatě o jedno sto třicet šest stran dlouhé souvětí, jež do sebe pojímá juxtaponovaná, povětšinou jednořádková přirovnání či metafory. Každý básnický obraz má na protější straně svůj výtvarný ekvivalent. Koncept či strukturu zařazených prvků by čtenář hledal stejně marně jako řád ve skladišti – Hájek mísí osobní vjemy („dojetí z vlastní minulosti, pochopitelné a zároveň ochromující“), městské imprese („kočičí hlavy v průjezdech, naříkající pod koly aut“) i obecně sdílené okamžiky („skutečnost, kterou je třeba tu a tam ověsit výmysly,/ jinak jí nikdo neuvěří“) a zaznamenává je s nevšední přesností a stručností. Neplýtvá slovy, a přesto umí být nekompromisní, naivní i sentimentální. Leckdy jsou postřehy až banální, stejně tak jako jejich slovní výraz. Čtenáře by to zaskočilo, jenže najednou přijde ke slovu obraz, a vše je jinak. Ilustrace zde neslouží jako doplněk slov, nýbrž prostředek k uchopení jejich smyslu nepředvídatelným způsobem. Až příliš hrdě znějící spojení „přátelství, o kterém se nemusí mluvit“ je spojeno se strohou kresbou dvou identických sousedících náhrobků, romantické „dotek, na který jsem čekal od samého začátku“ je ztvárněno v tom nejlascivnějším ze všech významů. Ve výsledku se tak vzpomínka mění spíše jen v jedno z možných čtení, na základě vlastních asociací, obrázku a dialogu obrázku s textem se rodí neokázale bohatý pohled na skutečnost.
Anna Vondřichová
Roberto Saviano
Opak smrti
Přeložila Alice Flemrová
Ladislav Horáček – Paseka 2010, 62 s.
Otázku italské mafie a jejích praktik tematizoval neapolský rodák Roberto Saviano nejen ve slavné Gomoře (Gomora, 2006, česky 2008), podle níž byl natočen i stejnojmenný film, ale i v řadě publicistických textů a reportáží. Svým až příliš zasvěceným a odhalujícím pohledem si vysloužil mezinárodní uznání, ale i nutnou policejní ochranu, což jen potvrzuje skutečnosti, jež ve svých obviněních mafiánských rodin předkládá. Dvě krátké povídky představené v přítomném svazku popisují italský jih v poněkud rozostřené perspektivě, nepoukazují na konkrétní společenský problém, ale podávají zážitky jedince, jenž je zároveň postavou, ale i vypravěčem, podrobně obeznámeným s atmosférou místa, co „si drží prvenství v počtu mladých lidí, kteří zemřeli násilnou smrtí“. První z nich zachycuje setkání s mlaďounkou italskou vdovou po vojákovi zabitém v Afghánistánu, vypravěč je jak posluchačem, tak bedlivým pozorovatelem a komentátorem jejího vyprávění. Mariina slova doplňuje o lokální zvyklosti, spojené zejména se smrtí a válkou, zdůrazňuje běžnost tohoto fenoménu na italském jihu. Postupně se ukazuje, že mu vhled zajišťuje jeho povolání – je také voják, snad kamarád mrtvého snoubence. Toto pomalé odkrývání obecného a zvnitřňování souzní s jeho vnímáním samotné Marie; zatímco na počátku ji viděl pouze jako jednu z mnoha truchlících žen, na konci chápe lépe nejen ji, ale i sám sebe. Vyprávění však není ani na moment sentimentální, Saviano se zručností dokumentaristy kombinuje přímou řeč a komentář, případně popis místa, a celek odkazuje mimo tento jediný příběh a den. Podobně digresivní je i druhý příběh s názvem Prsten. Opět se zde prolínají dvě dějové linie, tentokrát se však obě týkají samotného vypravěče a jeho rodiště, jižní Itálie. Vypravěč (znovu bezejmenný, jakoby pouhý zprostředkovatel něčeho důležitějšího, než je on sám) přechází od intenzivní vzpomínky na dávnou návštěvu své milé, jež nedokázala pochopit poměry v jeho vsi, a jejího pozdějšího odsudku zavražděných kamarádů k líčení zločinu, jež je v podstatě odpovědí dámě ze severu. Do klasické kriminální scény (pronásledování a střílečka) však opět vkládá vědoucí poznámky o původu přátel, ale i mechanismech místních gangů a chování běžných lidí. Působivosti dociluje Saviano prézentním vyprávěním, ale i úsečnou dikcí, jež zní jako vyčítavé echo střel – „Být na náměstí a utíkat před strachem, pronásledovaní kdovíkým a kdovíproč. Tak tohle je Vincenzovo a Giuseppovo největší provinění. Byli zavražděni. Byli nevinní. Mrtví, na které si druhého dne nevzpomněl žádný celostátní deník, ani jedna rozhlasová stanice. Mlčení napravo, nalevo, uprostřed. Všichni mlčí. Narodili se ve vesnici ocejchované vinou.“
Anna Vondřichová
Anne Michaelsová
Zimní krypta
Přeložila Petra Diestlerová
Odeon 2009, 280 s.
Druhý román kanadské prozaičky a básnířky Anne Michaelsové se citlivě, ale přesně dotýká skutečností, jež je těžké slovy postihnout. Příběh inženýra Averyho, jeho ženy Jean, přemístění chrámu faraona Ramesse II. při stavbě Asuánské přehrady v roce 1964 a historie poválečné Varšavy se splétají a zrcadlí, aby naznačily, kolik podob může mít hledání minulosti a obtížné vytváření budoucnosti. Kniha je dělena do tří částí; každá je tvořena pasážemi, jež se vztahují k různým časoprostorům i jednotlivým postavám – ač je příběh podán er-formou, skrze polopřímou řeč a mnohé dialogy se každý záznam stává spíše záznamem subjektivním. Michaelsová nutí postavy i čtenáře procítit každý krok přes poušť či mokřady, její metaforický jazyk mísící se s terminologií různých oborů a cit pro detaily (jasně se tu projevuje její básnická praxe) připomínají Marianne Mooreovou. Výsledkem je nezvykle ozvláštněné vyprávění, v němž věci nejsou zjevné, ale je třeba je hledat – stejně pomalu a obezřetně, jako se znovu objevují a přibližují Avery s Jean. Neboť i postavy vědí, že „všechno, co jsme, se dá zahrnout do hlasu, který navždy přechází do ticha. A když není nikdo, kdo by poslouchal, ty naše součásti, které se rodí pouze z takového naslouchání, nikdy nevstoupí do tohoto světa, dokonce ani ve snu ne.“
Jan Švestka
Charles M. Schulz
Svět podle Snoopyho – to nejlepší z komiksových stripů Peanuts 1970–1990
Přeložil Petr Onufer
CooBoo 2010, 198 s.
Mnoho komiksových příznivců se poté, co nakladatelská skupina Albatros ohlásila vydání Peanuts, těšilo na několikadílný souborný svazek z vydavatelství Fantagraphics. Bohužel, pod značkou CooBoo vyšel jen výběr „toho nejlepšího“. Každopádně: alespoň něco. Postavičky Peanuts jsou u nás poměrně známé, protože tu jejich stripy vycházely v novinách. Nejznámější z nich, pes Snoopy, se dokonce dostal do názvu, v paměti mnohých jistě utkvěl i jeho pán Charlie Brown. Výběrové vydání je pojato vcelku velkolepě, nechybí zde úvod, v němž se dozvíme něco o historii této série, ale především se dočteme o vztazích, které mezi jednotlivými postavami jsou a které se nemění (výběr i úvod jsou dílem překladatele a redaktora Petra Onufera). Schulzův komiks je totiž geniální právě v tom, že se příběh nevariuje, a přesto jeho autor dokáže po xté vymyslet dobrý vtip na to, že Snoopy ze všeho nejraději jí a spí (dávno před Garfieldem), že Charlie Brown, ač milován hned dvěma postavami ze série, miluje tu třetí, již v komiksu nikdy neuvidíme, nebo že klavírista Schroeder bez rozpaků pokaždé odmítne lásku Lucy. Do toho se prolínají různé uzavřené mikropříběhy (původně roztažené do týdne nebo déle) – například když všichni po vzoru Sally začnou nosit do školy referáty složené do papírové čepice, protože za ně dostávají lepší známky. Třeba se jednou, díky tomuto podařenému výběru, dočkáme i kompletního vydání.
Jiří G. Růžička
Jean Delumeau
Tisíc let štěstí
Přeložila Jana Smutná-Lemmonierová
Argo 2010, 451 s.
Jean Delumeau se do dějin dějepisectví nesmazatelně zapsal především svou knihou Strach na Západě (česky Argo 1997 a 1999), kde se rozborem mentalit pokusil zobrazit kořeny vzestupu Evropy. Zatímco obvyklý narativ klade důraz na rozvoj vědy, obchodu a víry v pokrok, Delumeau vyzdvihl důležitost strachu a existenciální úzkosti, které sužovaly evropskou populaci až do konce 17. století. Kniha Tisíc let štěstí tematizuje problematiku víry v dosažení pozemské blaženosti, tedy různé formy utopií očekávajících konečné vykoupení člověka. Zmapovat tisíc let štěstí, tj. příchod tisícileté říše Kristovy v náboženské podobě či pozdějších sekulárních formách liberálních či komunistických, znamená pro historika zpracování více než dvou tisíc let. Počátky autorova vyprávění sahají do Starého zákona a konec k hnutí New Age poslední třetiny 20. století. Přitom se způsob jeho narace v průběhu výkladu proměňuje. Zatímco první dvě třetiny knihy žánrově nijak nevybočují ze standardního zpracování dějin idejí, poslední třetina, zasahující období od 18. století, je v podstatě antologií dobových textů, opatřených jen krátkými notickami autora. Delumeau svou oblíbenou metodu „neustálé odkazy na původní zdroje, jejichž šťavnatost a opravdovost nemůže nic nahradit“ na tomto místě dotáhl vskutku až do krajnosti. Tomu, kdo nevěří, že moderní víra v pokrok tkví svými kořeny v blouznění středověkých chiliastů, je Tisíc let štěstí určeno především.
Jakub Rákosník
John Rawls
Právo národů
Přeložili Jan Rovenský a Alena Bakešová
Filosofia 2009, 219 s.
John Rawls (1921–2002), jeden z nejvlivnějších politických filosofů vycházejících z modelu společenské smlouvy, formuloval své pojetí mezinárodní spravedlnosti už v knize Teorie spravedlnosti (1971, česky 1995). Jakmile vykročil za meze národního státu, kterého se jeho slavné principy spravedlivosti týkají, je jeho teorie ještě vratší. Original position, tedy původní postavení, v němž jsou si všichni rovni, a veil of ignorance, tedy stejná míra nevědomosti, týkající se budoucí možnosti být hegemonem, je v přímém protikladu k politické empirii i „logice fungování světa“. Oba modely původních stavů soužití mezi národy jsou opřeny o koncept realistické utopie. To je podle autora stav, který rozšiřuje hranice toho, co je v politice prakticky uskutečnitelné. Jako všechny společenskosmluvní teorie má i koncept realistické utopie oslabený smysl pro historicky ověřitelnou empirii; jde spíš o utopickou realitu. Rawlsova realistická utopie totiž předpokládá rozumně příznivé historické okolnosti, o nichž nemůžeme hovořit ani za skutečně těch nejnepravděpodobnějších konstelací. Rawlsovo právo národů je ovšem cenné důrazem kladeným na procedurální a procesní stránku demokracie. Ta se však odehrává méně idylickým, vlastně bytostně konfliktním způsobem.
Michal Janata
Stanislav Grof
Lidské vědomí a tajemství smrti
Přeložila Jitka Badoučková
Argo 2009, 384 s.
Ke zkoumání fenoménu prožitku smrti se Grof dostal přes výzkum psychedelických látek. Autor je přesvědčen, že transpersonální prožitky jsou objektivně prokazatelné. Staví se tak proti přesvědčení většiny psychologů a psychiatrů, kteří tvrdí, že lidské vědomí je produktem neurofyziologických jevů v mozku, a zakládá další paradigma: transpersonální psychologii. Z perspektivy filosofie vědy je Grofovo stanovisko zpochybněním soudobé vědy jako metafyziky materialismu, jejímž základním, leč podle Grofa neodůvodněným předpokladem je přesvědčení, že „vědomí je průvodním jevem hmoty“ a nemůže existovat mimo ni. Počáteční, historicko-antropologická část výkladu popisuje náboženskou zkušenost, přičemž hlavní perspektivou je pochopitelně Grofova teorie; starověké kultury podle něho používaly holotropních látek k navození stavů mystického vytržení; výklad se soustředí na mýty, jejichž kulturně univerzálním tématem byly smrt, podsvětí, převtělování a přechody mezi stavy života a smrti. Tato část není napsána příliš přesvědčivě. Množství historických příkladů občas neskryje účelovost jejich výběru a unáhlenost zobecnění, autority jsou citovány s licencí. O něco lépe je na tom část kasuistická, ale ani ta se nemůže opírat o tvrdá data. Výklad se odehrává v paralelách, předpokladech, domněnkách, pocitech a je vždy úhledně poskládán do příběhu, který posiluje pocit logického vyplývání. Kniha je tedy určena spíše těm, kdo už jsou přesvědčeni, protože ty, kdo nejsou, populární, jakkoliv čtivá forma nepřesvědčí.
Petr Andreas
Jakub Potůček
Hradec Králové. Architektura a urbanismus 1895–2009
Muzeum východních Čech a Garamon 2010, 152 s.
Hradec Králové jako pozoruhodný urbanistický celek s neobvyklou koncentrací kvalitní architektury dlouho postrádal reprezentativní monografii. Tou do jisté míry byla kniha M. Benešové, F. Tomana a J. Jakla Salón republiky z roku 2000. Nakladatelství Garamon, spoluvydavatel Potůčkova Hradce Králové, se však z nepochopitelných důvodů vzpírá novému vydání dávno rozebrané knihy. A navíc v ní není věnováno příliš místa urbanismu. Jakub Potůček se naopak zabývá urbanismem v první řadě: popisuje stadia bojů o podobu prostorové skladby východočeské metropole. Pozornost věnuje i architektuře, je však škoda, že ji nevykládá v souvislosti s rodícím se prostorovým uspořádáním města po zániku jeho pevnostního charakteru. Prostorový koncept Hradce Králové se vyvíjel poměrně klikatými cestami, složitějšími, než vyčteme z této knihy. Mnohdy mezi řadou autorů urbanistických studií došlo i na soudní spory. Podstatné však je, že jsou tu popsány všechny důležité etapy královéhradeckého urbanismu i jejich protagonisté. Do knihy nebyly zařazeny všechny důležité a mnohdy originální variantní projekty – týká se to například soutěže na Okresní nemocnici z roku 1925, kdy vedle vítězného návrhu Bedřicha Adámka, předního architekta nemocničních budov té doby, chybí osobitý projekt Oldřicha Lisky. Neúplná a hlavně zmatená (nemá řazení abecední ani jiné) je bibliografie na konci knihy.
Michal Janata