Helmut Kajzar
KaDeWe
MeetFactory Praha, premiéra 15. 9. 2010
Po zhlédnutí reprízy KaDeWe mi bylo líto, že ten večer nebylo plné hlediště. Protože inscenace a hlavně možnost sledovat z bezprostřední blízkosti herectví Anity Krausové, Hynka Chmelaře a Vladimíra Marka za širší pozornost stojí (stejně jako divadelní dramaturgie MeetFactory vůbec). Text polského dramatika Helmuta Kajzara (ukázka v A2 č. 9/2010) adaptovaly pro pražské jeviště Magda Stojowska, zároveň režisérka inscenace, a Iga Gańczarczyk (rozhovor 3/2010). Stojowska využívá jen stupňovité molo zakončené zrcadlem, pojízdnou kameru a televizní obrazovky (scénografie Dominik Lang a Erik Sikora), jinak si vystačí s prázdným prostorem. Diváka znejišťuje nejen Kajzarův asociativní text, který střídá osoby, takže herci jako by byli spíš mluvčími chaotického světa v obchoďáku, než aby představovali jeho protagonisty, ale také hra s televizním přenosem (s věčným špehováním). Co je skutečná osoba, co přímý přenos, kdy je na obrazovce jen záznam uplynulé události a kdo je vlastně reálnější – člověk, nebo jeho odraz v zrcadle? A není to vlastně jedno? Stejně jako je vágní jedinečná identita, je neurčitý také čas; přesto začátek a konec konkrétního představení vymezuje obraz smrti a královny snů Mab. Zdá se mi, že v MeetFactory se hraje také o divadle nebo o tom, co je ve spotřebním životě teatrální – narážím na scénu, kdy se Marek vysvleče z kalhot a saka, je nahý, obleče si dámské šaty a před diváky se nalíčí jako padlý klaun.
Jana Bohutínská
Carlo Goldoni
Poprask na laguně
Divadlo DISK, premiéra 14. 10. 2010
Studenti čtvrtého ročníku na pražské DAMU si bůhvíproč vybrali jako jednu ze svých absolventských inscenací právě Goldoniho lehčí komedii. Ta je na českých jevištích docela populární, především díky představení Miroslava Macháčka ze šedesátých let a také díky inscenaci Ladislava Smočka z Divadla na Vinohradech z poloviny let devadesátých. Goldoniho kus nedává příliš prostoru hereckým výkonům. V absolventské inscenaci vyniká šišlající Petr Borovec v roli Patrona Fortunata (stejně jako před ním Ladislav Pešek nebo Viktor Preiss) a Adam Kraus jako Vyšetřující, který své předchůdce v úřednicko-svůdnické úlisnosti i předčí. Naopak dívčí role tu splývají ještě o něco více než u zmiňovaných představení, především vzhledem ke stejnému věku hereček. Jižansky výbušně působí Klára Krejsová jako Lucietta, Markéta Frösslová pojala Checcu se sympatickou infantilností. Nejzábavnějším na celém představení (s výjimkou improvizací, které se podařily hercům ve chvíli, kdy něco nefungovalo) nakonec zůstává úřednický stoleček Vyšetřujícího, jehož potenciál je postupně odhalován. Kostýmy ženských postav jsou zřetelně modernější než u postav mužských, možná aby potvrdily, kdo v rybářském městečku vládne. Škoda, že režisérka Kateřina Glogrová nepojala inscenaci moderněji, případně ji neobčerstvila nějakým zcizovacím prvkem, kterým mohla být třeba hudební složka. Výjimkou je snad jen dívčí bahenní wrestling v „laguně“. Takto pojatá hra působí zbytečně a ani herci nedokazují, že by si ji příliš oblíbili.
Jiří G. Růžička
One day you will lose it all
Bývalé Ústředí lidové umělecké výroby (Národní 36, Praha 1)
Festival 4+4 dny v pohybu, 15.–24. 10. 2010
„Site-specific je náš životní postoj,“ píše na webu festivalu 4+4 dny v pohybu pořadatelka Denisa Václavová. Ta také s Krištofem Kinterou zorganizovala výstavu vyplňující dvě patra nyní opuštěné budovy ÚLUV (postavené 1936 arch. Oldřichem Starým), jejímž tématem je přežití v budoucnosti. Podle kurátorů jsou díla důkazem, „že zrcadlo je realitě nadále ostražitě nastaveno“. Při komentované prohlídce výstavy jsem žasla nad prostorem, vskutku jako stvořeným k site- -specific výstavě. Série malých pokojíčků, vinoucích se okolo středního dvora. Větší prostory s prosklenými stěnami do Národní třídy. Ale: co je na těch dílech site-specific? Jakým způsobem se vztahují k přežití? Křesla obrácená ke stěně, na níž je nápis Budoucnost, halda dřeva na topení, zavěšený polystyrénový květák. Byla by díla jiná, kdyby byla jinde? Instalace Erika Olofsena Public Figures je působivá i v nedokonalém rozlišení. Natočená speciální high-speed kamerou, zpomalený záběr zobrazuje lidi na nástupišti z okna vagonu, přijíždějícího do stanice. Pomalu pluje a figury působí podivně, mezi nehybností a pohybem, minimální pohyby jsou někdy zřetelnější... Pár dní předtím: procházka s architektem Zdeňkem Lukešem, věnovaná budovám Národní třídy. „Jen“ faktické informace, ale pohled na ulici se jimi proměňuje; zatímco výtvarní umělci tentokrát náš pohled na jim svěřené místo nemění. Kurátoři umístili galerijní umění do negalerijního prostoru, a prostor byl tím, co zachránilo výstavu.
Lenka Dolanová
Vlasta Kodríková
Z jiných světů
Kurátorka Anežka Šimková
Galerie Patro, Olomouc, do 30. 10. 2010
Olomoucká Galerie Patro, umístěná v Opletalově ulici, tedy hned na rohu Horního náměstí, bývá zastíněna Galerií Caesar (ta sídlí v budově radnice uprostřed náměstí a v říjnu nabízela atraktivní ohlédnutí za mystifikacemi, designem a experimenty skupiny The Residents, což asi mělo též podpořit listopadový koncert v Praze). Galerie Patro (pod vedením Agentury GALIA) nedivočí, ani takto retrospektivně. V prostředí mezi tmavým dýhovým obložením na stěnách a uměřenými ikebanami najdete řádku starosvětských „portfolií“ členů Unie výtvarných umělců Olomoucka a Spolku olomouckých výtvarníků, ale i svícny a dekorační kravské zvonce na prodej. Do tohoto bizarního prostředí je umístěna výstava Vlasty Kodríkové, letos jednaosmdesátileté medijní kreslířky původem z Uherského Ostrohu. Vystavené pečlivé, přesné, čisté, většinou vzdušné a symetrické kresby z padesátých let (ornamenty organických i technických tvarů situované do středu papírů označených nápisem Tulák) Vlasta Kodríková vytvořila spiritistickými postupy. Některé z nich jsou na výstavě díky citátům vysvětleny (autorka popisuje, jak cítí chvění, uvolňuje ruku s pastelkou, jak začíná z levého horního rohu, neznajíc výsledný tvar). „Symboly“ duchovního světa V. Kodríkové jsou známé i v zahraničí (Brusel, Vídeň, Paříž) díky neúnavným propagátorům českého art brut, mj. Evě a Janu Švankmajerovým či Aleně Nádvorníkové.
Jaroslava Hulíková