Ad: Otevřený dopis ministru kultury o PNP (A2 č. 22/2010)
V otevřeném dopise ministru kultury ČR, iniciovaném Vratislavem Färbrem, žádá skupina bohemistů, literárních historiků a pedagogů ministra kultury, aby vypsal výběrové řízení na místo ředitele Památníku národního písemnictví (PNP). Nemám v úmyslu polemizovat s tímto požadavkem, který je zcela legitimní, ani nechci nijak ovlivňovat rozhodování ze strany ministerstva kultury o obsazení místa ředitele PNP.
Chci se však vyjádřit k některým tvrzením, která žádost odůvodňují tím, že PNP pod vedením střídajících se ředitelů upadá a zhoršují se podmínky pro badatelskou práci. Je pravda, že v PNP se za poslední tři roky po dlouholetém působení ředitelky dr. Wolfové vystřídali dva ředitelé. Je pravda i to, že činnost PNP v posledních letech působí poněkud okleštěně. Není třeba připomínat, že se PNP stejně jako ostatní státní kulturní instituce dlouhodobě potýká s finančními problémy. Situace největšího českého muzea literatury však je o to komplikovanější, že PNP dosud nemá vlastní sídlo a prostory, kde by mohl v odpovídající míře a podle dané koncepce plnit své úkoly. Muzeum se již více než pět let soudí s hl. městem Prahou o přidělené sídlo v Dejvicích, které chátrá, protože do ukončení soudního řízení není možné zahájit rekonstrukce. Další problémy nastávají s uložením sbírek, neboť majitelé budov, kde máme pronajaté depozitáře, zvyšují své nároky, takže PNP například již musel vyklidit část depozitáře ve Starých Hradech a přemístit fondy (naštěstí jen ty nezpracované, a tudíž badatelsky běžně nepřístupné) do objektu Státního památkového ústavu v Duchcově. Problém s ukládáním sbírek se podařilo novému řediteli uspokojivě vyřešit získáním nových vlastních budov v Litoměřicích pro centrální depozitář PNP. Nicméně i v tomto případě vše komplikuje problematické finanční pokrytí nezbytných rekonstrukčních prací.
Pracovat v instituci, která je ve své činnosti takto prostorově a finančně omezována, je pro zaměstnance poměrně stresující. Nicméně stále přetrvává snaha, aby alespoň dvě základní sféry činnosti PNP zůstaly těmito problémy nedotčeny – vlastní zpracování sbírek a jejich zpřístupňování podle příslušných zákonů. Tuto funkci se nám podle mého názoru i ve ztížených podmínkách daří plnit. Například za loňský rok bylo i přes výluku způsobenou stěhováním zpracováno 23 730 archivních jednotek, badatelnu navštívilo kromě běžných výpůjček z knihovny 991 badatelů (z toho 62 zahraničních) a ke studiu bylo zapůjčeno 461 865 listů/kusů archiválií. A podotýkám, že za celý loňský ani probíhající letošní rok jsme neobdrželi ze strany badatelů žádnou stížnost.
Tvrzení, že se za poslední tři roky „zhoršila úroveň služeb“, že se „omezuje dostupnost sbírkových fondů a ztěžují se podmínky pro bádání“, jsou tedy nepravdivá a vůči zaměstnancům PNP nefér. Kdo z podepsaných má nějakou konkrétní připomínku k podmínkám studia v naší badatelně? Proč si nestěžoval okamžitě a konkrétně? K čemu je dobré takové obecné a nekonkrétní poškozování pověsti PNP? Když jsem se na některé pisatele osobně obrátila s dotazem, konstatovali, že žádné připomínky nemají, že to „tak nemysleli“. Jenže dopis byl napsán a zveřejněn. A nic na té skutečnosti nemění fakt, že někteří pisatelé byli účelově zmanipulováni, aby budili falešnou představu, že se stávají mluvčími svých institucí.
Je samozřejmě zapotřebí, aby se badatelská veřejnost zajímala o problémy instituce, poskytující jim základní materiál ke studiu. Domnívám se však, že v dnešní době, kdy je ohrožena celá kultura i kulturní dědictví, by měla kulturní inteligence usilovat o integritu. Je třeba lépe zvažovat, zda přidat svůj hlas pro skutečný prospěch ohrožených hodnot, nebo naslouchat falešným hráčům rozdělujícím současnou kulturní sféru.
Naděžda Macurová, vedoucí literárního archivu PNP