Veronika Švandová
Světelný střep
MaPa 2010, 80 s.
Knižní debut Veroniky Švandové (nar. 1985) je dobrodružný ponor do světa imaginace. Autorka jedním dechem chrlí nové a nové obrazy, které se fantaskně mísí a prolínají. Dochází přitom ke zvláštnímu efektu: lyrický subjekt zaujatě popisuje děje odehrávající se ve všech těch neskutečných krajinách, ovšem čím víc se čtenář snaží zachytit zrádných „akčních“ sloves, tím nevyhnutelněji se mu už už zachycovaný obraz rozmývá, sype pod rukama. Ačkoli se krajina i ti, kdo ji obývají, neustále mění (mizí a po čase se zase vynořují), verše jsou dál a dál odhodlaně vršeny v jednolitém proudu. Sbírka tak působí spíš jako pásmo; tím víc, že básně nemají názvy a celek je strukturován jen rozdělením do čtyř oddílů. K paradoxům této poezie patří i to, o jaké krajiny jde a co se v nich odehrává. Ačkoli je fikční svět doslova zamořen armádou „čarodějnic, víl, andělů“ a dalších ne-bytostí a básnický jazyk přetéká až protivnými kvanty zdrobnělin, lyrický subjekt rozhodně nesplývá s tím pitoreskním růžovým rejem, lavírujícím mezi pohádkovým snem a noční můrou. Když se po všech manévrech v maskách a kýčovitých přívlastcích ten kontrast poprvé odhalí až na kost, je to rána: „Stále dokolečka/ Na skluzavku/ v růžových kamaších/ S vytřeštěným výrazem/ Po schodech/ nahoru a dolů/ Dokud se rodiče nevrátí.“ Ten úder dává celé sbírce smysl.
Simona Martínková-Racková
Vittore de Luca
Já, Leonardo
Přeložila Světlana Pavlíková-Tomanová
Togga 2010, 100 s.
Krátký soubor neočekávaných a převratných faktů týkajících se Leonarda da Vinci a jeho slavných současníků vzbudil v Itálii ohromný rozruch. Proto je údaj na obálce, že Vittore de Luca je učitelem na campobasském gymnáziu, nesprávný. Bezprostředně po vydání byl okamžitě zbaven funkce, všech akademických titulů a hrozí mu soudní stíhání. On nařčení odmítá a tvrdí, že za knihou stojí skupina neznámých autorů. Dokud se případ neprošetří, je nucen se skrývat. Kniha byla stažena z oběhu a přístup k informacím je dokonce blokován i na internetu. Na obálce je též zmíněna hypotéza, že da Vinci byl napůl Čech, což myslím je fakt zcela přijatelný a v tajných dobových spisech to podporují četné zmínky. Je příznačné, že autor, který čerpal z tajných archivů Wikipedie, v nich nakonec také skončil. Z tohoto důvodu není také uvedeno, z jakého vydání je text do češtiny přeložen. Je dokonce možné, že jde o překlad strojopisu, který obíhá v mnoha různých verzích po celé Itálii, a časté zmínky o Dürerově trvalé by napovídaly, že jde o opis pořízený de Lucovou ženou. Nutno přiznat, že literární zpracování není na nejvyšší úrovni, mnohé situace nejsou dostatečně rozebrány, takže mohou znít jako vcelku běžné povídačky a někdy působí naoko hraný humor příliš dětinsky. To je dáno zřejmě tím, že autor, patrně Vittore de Luca, chtěl jako středoškolský učitel oslovit hlavně své žáky. Celá kniha končí vybídnutím k hledání a nacházení, „cerca trova“, proto využijte této jedinečné možnosti, dokud je to možné.
Ondřej Pomahač
Jon Davis
Sousedi
Vlastní autorské vydání 2009, 85 s.
Autor pochází z Chicaga a v Praze žije od roku 1992 – jeho krátké povídky se zaměřují nejen na Prahu, Brno, Zlín a Olomouc, ale i na to, jak jej ovlivňuje jeho rodiště. Dotýká se českých fenoménů, jako je pivo nebo hokej, nadto však popisuje své vztahy osobní, historky s kamarády, zážitky z výletů vlakem (poetická pasáž o kouzlu nádražních lokálů) i nemocnice. Osoby v jeho podání pak opravdu představují sousedy, o nichž autor mluví s respektem, byť mnohdy s ironií a úžasem člověka, jenž ani po dvaceti letech všemu z české mentality nerozumí (Mirek – Hvězda Zlína, Markéta, Sousedi). To, že John Davis vydal knihu vlastním nákladem, značí, že je určena spíše blízkému okruhu přátel a jemu samotnému, což podporuje i fakt, že text není jazykově upraven. To bohužel značně zpomaluje čtení, a pokud neobratnosti či přímo gramatické nesprávnosti byly zpočátku úsměvné, ke konci už více než nudí. Postřeh, který autorovi určitě nechybí, je zastíněn anglicismy a topornou stavbou věty. Šlo-li autorovi o zachování osobitosti svého projevu, pak je namístě se ptát, zda přemýšlí v češtině, nebo angličtině. A pokud přijal fakt, že „Díky bohu se nebojím udělat chyby a díky bohu můžu se sobě vysmívat. A moc se bavím mít s českým jazykem legraci“, není zřejmé, zda jej přijmou i čtenáři.
Anna Vondřichová
Michal Viewegh
Biomanželka
Druhé město 2010, 165 s.
Od roku 1998 vydává Michal Viewegh jednu až dvě knihy ročně, nelze se proto příliš divit tomu, že jeho příběhy dostávají nestravitelně instantní příchuť. Ingredience jsou tradiční: využívání atraktivně luxusních reálií budujících midcult (košile od Armaniho, kalhotky Palmers), protagonista, jenž se proviňuje jen svou (rádoby) sympaticky nekrocenou maskulinitou (pije whisku a jen to nejdražší víno, „píchá instruktorku kojeneckého plavání“) a vědoucím hodnocením žen, to vše posypáno lehce vyčpělým kořením literárních hrátek (aluze na Revolver Revue jako „hnízdo intelektuálního snobismu“, pár citátů a autorské vyjádření o „částečné autobiografičnosti“ a „zdánlivé humorističnosti“). Vypravěčkou příběhu o jedné manželské krizi způsobené emancipačními snahami ženy, jejím zájmem o vše alternativní, a tudíž přehlížením veskrze tradičního a masožravého muže je porodní asistentka, chůva i důvěrnice v jedné osobě. Její perspektiva je však tak omezená a zjevně zaujatá ve prospěch ženy, že i mužské hříchy a samčí tupost jsou vedle ní ospravedlnitelné a v podstatě pochopitelné. Její „laskavé“ líčení ženských sedánků (jež se ve skutečnosti podobají karikaturám setkání sufražetek z britského Punche z přelomu 19. století) a ironické poznámky směrem k mužským zálibám utvrdí ženy v tom, jak dobrými manželkami ve skutečnosti jsou, a muže pobaví. Vše je zkrátka promíšeno tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Jako vždy, bio nebio.
Anna Vondřichová
Louis de Berniéres
Generálova šťastná smrt
Přeložil Viktor Janiš
BB art 2010, 227 s.
K českým čtenářům se dostává další kniha Louise de Berničrese. Generálova šťastná smrt se jeho předešlému psaní vymyká formou, ale i zde, ve dvaceti povídkách, se v podstatě ukazují všechny hlavní autorovy literární polohy. Další změnou je skutečnost, že Berničres líčí život ve svém rodném kraji, hledá svůj ztracený anglický venkov. Všechny povídky fungují samostatně, ale zároveň tvoří nerozlučný celek a dávají vzniknout spíše povídkovému románu, který exotiku spatřuje nečekaně v nejrůznějším podivínství obyvatel jedné anglické vesnice. Čtení je to sice často veselé, ale také v mnoha ohledech tragické, neboť líčí proměnu venkova, která je ve své neodvratnosti vlastní vesnicím kdekoliv v západní Evropě. Špinavá ves, v níž právě tato špína představuje život, se pozvolna mění v jakousi naleštěnou výkladní skříň s křiklavým nápisem „nedotýkat se“. Lidé už zde nežijí, ale přežívají a sousedské vztahy začínají připomínat města, v nichž jsou obyvatelé sice stále vedle sebe, ale už dávno ne spolu.
I zde občas probleskne Berničresova záliba v magickém realismu, ten ale zůstává v jeho pojetí značně svérázný, plný racionálního lidového humoru, jenž se s magií příliš nesnáší a drží ji pěkně při zemi. Podobný antagonismus lze vidět i v postavách, jež bez výjimky spojuje mnohdy bláznivá nátura, což ale nijak neohrožuje jejich vesnicky nedůvěřivý konzervatismus. Berničres už poněkolikáté dokazuje, že sentiment nemusí nutně živořit v područí patosu ani melancholie. Ten jeho je šibalsky praštěný a díky hořké příchuti nehrozí, že by zesládl. Navíc autor opět potvrzuje, že dokáže docela dobře koketovat s nejrůznějšími „nižšími žánry“, aniž by se některým z nich nechal nadlouho uvěznit. Flirtuje s fraškou, harlekýnkou, lidovými pověstmi, ale i s detektivkou a pohádkou. Právě pro tyto variace je povídková forma jako stvořená.
To, co Berničresovi jde nejlépe, je mu však i největším spisovatelským nebezpečím. Občas totiž hrozí, že ho nakonec patos, se kterým umí pracovat lépe než kdokoliv jiný, zcela pohltí. Zatím se to ale nestalo a Generálova šťastná smrt patří vedle Mandolíny kapitána Corelliho rozhodně mezi jeho nejzdařilejší díla a jednoznačně převyšuje román Partyzánova dcera, jenž česky vyšel v roce 2008. Zdá se, že přílišná vážnost Berničresovi nesvědčí, což nutně neznamená, že by jeho psaní muselo sklouznout do idylické podoby, v níž koneckonců nikdy neexistoval ani ten zaniklý venkov, po kterém tolik teskní.
Lukáš Rychetský
Magdalena Platzová
Toník a jeskyně snů
Ilustrace Jarmila Marešová
Meander 2010, 64 s.
Třeťáka Toníka pozvou strýc s tetou na léto do Paříže. Už tahle linie vyprávění by sama o sobě stačila. Cesta letadlem, cizí jazyk, tetin spinet a tanečky, strýcův domek přilepený k vysoké zdi versailleské zahrady, její dennodenní návštěvy. Ale před odjezdem navíc navštíví Toník zahradu neobyčejnými vrátky. Většinu textu tvoří právě tohle dobrodružství, den ve Versailles v době Ludvíka XIV. s průvodkyní Laurou, nezbednou dcerou dvorní dámy. Děti neprožijí jeden velký příběh, ale spoustu drobných epizod, kořeněných rozdíly v myšlení jejich domovských světů. Kniha je milá, ale nevyhneme se pocitu, že toho chce na maličké ploše zahrnout příliš – civilní i snový svět (ani jeden dominantní), do minulosti Toník vstoupí jak existujícím vchodem, tak prostřednictvím snu, k dobrodružství musí podat výklad vědoucí strýc (jako vystřižený narnijský profesor Kirke), Toníka zahlédneme ještě dospívat, „ztrácet víru“ a dětskou zkušenost racionalizovat, dokud se mu nedostane znamení. Navíc nezapomenutelná Laura, zárodek zamilování a v ději nezakotvený motiv jeskynního snu o narození sestry. Od zkušené autorky bychom také čekali životnější repliky než seriálové: „Choval jsem se jako hlupák“ či „Ale já tě nechci ztratit“. Přesto je Toník příjemným svědectvím o světě za světem, o objevech, mnohosti, o tajných vrátkách a klíčích, které stojí za to uchovávat po generace.
Jana Šrámková
Scott Alie, Mario Guevara
Solomon Kane – Ďáblův hrad
Přeložil Jan Kantůrek
Comics centrum 2010, 144 s.
V hellboyovské sérii přináší pravidelně Comics centrum temné komiksy plné magie a nejrůznějších nestvůr. Cyklus je ale takřka ukončen, proto nakladatel přichází s postavou anglického puritána Kanea, jenž je jakýmsi zosobněním protestantského křižáka, který slovo boží šíří především mečem a ústy toho tolik nenamluví. Z prvního dílu je zřejmé, že série zaujme především ojedinělou kresbou Španěla Guevary, která se zcela vymyká tomu, co známe z amerického a anglického komiksu. Sází spíše na náladu než na detailní ultrarealismus, což zešeřelému příběhu svědčí stejně dobře jako práce s barvami, které jsou vždy zvláštně utopeny v celkové temnotě jednotlivých stránek. Jinak bych ale řekl, že jde jen o další duchařskou historku, která je zapamatováníhodná hlavně kvůli postavě Kanea, jehož puritánství a asketický přístup ke světu kolem může být příjemným osvěžením v komiksovém světě požitkářských superhrdinů. Otázkou ale je, zda nakonec právě tato kombinace nezačne v dalších dílech nudit strnulostí, spojenou s vojenskou přísností a mnišskou střídmostí. Těžko odhadnout po prvním díle, jak to celé může v budoucnu fungovat, stejně jako je předčasné posoudit, zda se Alliemu a Guevarovi podařilo oživit a obohatit původní literární postavu Solomona Kanea z knih Roberta E. Howarda.
Lukáš Rychetský
Karen Amstrongová
Muhammad
Přeložila Marta Ljubková
Daranus 2009, 200 s.
Na rozdíl od jiných publikací o islámu a jeho prorokovi se Amstrongová rozhodla převyprávět jeho úžasnou osobní historii především jako příběh politický. Důkladně analyzuje prostředí, z něhož se zakladatel islámu, „pečeť proroků“, zrodil, i všechny peripetie jeho strhující cesty k vítězství, jež se během století zhmotnilo v existenci říše od Střední Asie po Pyreneje. Dozvíme se mnohé o mimořádné politické obratnosti Muhammada (vždyť i jeho „satanské verše“ o třech bohyních Mekky byly diktovány nikoli Pokušitelem, nýbrž politickou taktikou) i o subtilnosti velmi lidské (například byl „úzkostlivý a citlivý na tělesné pachy a zápach z úst“). Autorka klade důraz na ranou otevřenost islámu, tj. úctu k ostatním, toleranci, mravní zásady i zásluhy o rovnoprávnost žen (a opět, jejich fyzické trestání prý Muhammad povolil jen pod tlakem politické situace). Zkrátka, prorokova postava se vzpírá jednoduchému pochopení i uchopení. Jeho životopis však můžeme považovat za předobraz vývoje islámu a hledat v něm i základ pro interpretaci dnešní koncepce džihádu. Příznačné je, že redakce škodolibě přičinila k původnímu textu sarkastické poznámky, což je praxe věru nezvyklá.
Jiří Zizler
Hainz-Peter Rohr
Hysterie – strach z odmítnutí
Přeložil Petr Babka
Portál 2009, 160 s.
K hysterii patří silné, inscenované emoce, intenzivní fantazijní svět, zveličující význam subjektu, až extrémní tendence manipulovat druhé, chorobná potřeba uznání, sexualizace chování (dodejme ale, že řada symptomů se vyskytuje i v jiných poruchách osobnosti). Autor vychází z biblioterapie, využívá grimmovskou pohádku O rozumné Bětě, na níž ukazuje hysterické fenomény i jejich původ. Kořeny spatřuje ve strachu z odmítnutí, v akcentovaném vnímání vlastní nedokonalosti i neschopnosti skutečného dialogu. Léčba spočívá v nutnosti nahradit dětské vzorce jednání, překonávání netrpělivosti a v probuzení vůle přijmout odpovědnost za svůj život. Nemocný se musí naučit milovat sebe samého a pochopit, že nemusím nic dělat pro to, abych byl milován. Soudilo se dříve, že hysterické jsou jen ženy, ukazuje se však, že muži jen dovedou hysterii lépe skrývat. Roste dnes počet hysterických pacientů? Řekl bych, že obecně lidé méně hrají divadlo (ostatně Stanislavskému nikdo neunikne), ale o to více jsou „asertivní“, tj. urputně a zavile manipulují druhé.
Jiří Zizler
Wikipedie – průvodce na cestě za informacemi
Computer Media 2010, 136 s.
Když hledám na internetu informace, zpravidla stačí zadat do vyhledavače daný pojem a připojit kouzelné slůvko wiki. Většinou najdu odkazy na hesla v různých jazykových verzích webové encyklopedie Wikipedie, která v posledních letech vytlačuje z trhu vydavatele klasických, papírových i elektronických encyklopedií. Je aktuálnější, jednotlivá hesla bývají dostatečně široká na to, aby se člověk něco dozvěděl, a je zadarmo, samozřejmě. Teď k ní vyšel manuál. Běžný uživatel v něm najde informace o tom, jak ve Wikipedii hledat třeba podle témat, a dozví se, jak jednotlivá hesla vznikají. Potenciální přispěvatel tu pak má návod, jak hesla vkládat či upravovat. Hned na několika místech (až zbytečně často) se dočteme, jak je to s licencemi, které Wikipedie používá v autorsko-právních vztazích. Nedočtete se tu, že citovat Wikipedii v akademickém prostředí je téměř sebevražda. K nejzajímavějším pasážím patří ta závěrečná, která poodkrývá další aktivity wikipedistů. Třeba že existuje stránka Wikizdroje, na níž najdete volně šiřitelné dokumenty, jako jsou knihy s propadlými autorskými právy nebo různé zákony. Na Wikiknihách pak wikipedisté sestavují nejrůznější návody a Wikiverzita je projekt, který by měl tvořit jakousi spojnici mezi badateli či výzkumníky. Publikaci ocení především začínající uživatelé internetu (ti zběhlejší Wikipedii jistě znají) a ti, kteří by se na rozvoji Wikipedie rádi podíleli.
Jiří G. Růžička
Peter Woit
Dokonce ani ne špatně
Přeložil Jan Novotný
Paseka 2010, 336 s.
Podtitul knihy – Lesk a bída strunové teorie – přesně vystihuje obsah. Po populárně vědeckých titulech, které strunovou teorii představily jako kosmologii 21. století, se k laickým zájemcům začínají obracet i její kritici (sami též z řad profesionálních fyziků). Loni v českém překladu takto vyšla Smolinova Fyzika v potížích (Argo a Dokořán), letos se objevuje další podobně laděný titul, jehož autorem je Peter Woit, matematický fyzik z Columbia University. Název – Dokonce ani ne špatně – vyjadřuje jeho přesvědčení, že superstruny dnes vůbec nemají status standardní vědecké teorie, od níž požadujeme, aby ji bylo lze empiricky testovat a falzifikovat. Nemá tedy jít o teorii chybnou, ale o vůbec žádnou, nebo alespoň nepatřící do přírodovědy, o jakési abstraktní matematické spekulace bez vazby k reálnému světu. Kritici též tvrdí, že komunita kolem superstrun připomíná spíše sektu, a štědrou finanční podporu tohoto druhu výzkumu na úkor ostatních chápou jako důsledek řady selhání. Jejich práce proto spadají též do sociologie vědy. Člověk, který není fyzik, těžko může samozřejmě posoudit, která ze stran sporu má pravdu (a je otázkou, kolik je toho schopno fyziků). Některé autorovy názory koriguje v doslovu k českému vydání Martin Schnabl z Fyzikálního ústavu AV ČR. Každopádně je ale třeba říct, že psát dobře a přesvědčivě umějí jak zastánci, tak odpůrci superstrun.
Pavel Houser