Radka Denemarková
Spací vady
Divadlo Na zábradlí, Praha, premiéra 18. 10. 2010
Divadlo Na zábradlí pod novým uměleckým vedením režiséra Davida Czesaného uvedlo vůbec první hru zdejší bývalé dramaturgyně Radky Denemarkové. Intelektuální a feministický náboj textu o údělu žen umělkyň je však bohužel zaplněn nesympatickým balastem. Ve hře figurují tři slavné ženy, které se staly součástí velké, mužské literatury (tedy až na tu třetí), a všechny jsou vystavěné z čítankových životopisných znalostí. Režisérka Slobodanka Radunová nechává každou scénu ukončit zatmívačkou, po níž následuje další a další omílání předvídatelných situací. Ze Sylvie Plathové (Magdalena Sidonová) zbyla nespokojená žena v domácnosti, jež hystericky žárlí na úspěšného manžela a uklidňuje ji jenom, když může upéct koláč. Virginii Woolfovou Marie Spurné s panenkovskými nylonovými vlasy, v pánském saku a šedivé sukni z vlněné deky nadřazuje naopak její nezájem o domácí práce. Diváky nerozveselil ani nápad, jenž asi dal hře název: Plathová usíná s hlavou v troubě (otrávila se totiž) a Woolfová ve vaně (utopila se v řece). A nepobavil je ani motiv pojídání stránek z knížek, zamíchaných do již zmíněného koláče, do salátu nebo nepovedené omáčky a okořeněných hlasitým předčítáním. Teprve příchodem Ivany, zvané madam T. (rozuměj Trumpová; Jana Hubinská) získává inscenace na spádu. Sebevraždu tato modelka a podnikatelka se psaním spáchala jako marketingový tah. O literární díla sebevrahů bývá, jak známo, větší zájem. Tento jediný skvělý nápad na dobré divadlo bohužel ale nestačí.
Olga Vlčková
Lev Nikolajevič Tolstoj
Anna Karenina
CD, Radioservis 2010
Rozsáhlý Tolstého román vychází v audioknize rozvržený do pouhých 116 minut na dvou discích. Režisér Jaromír Pleskot je u inscenace z roku 1967 uveden zároveň jako překladatel a autor dramatizace. V bukletu se dočteme, že Pleskot hru původně inscenoval v Divadle Československé armády (1963) a z této verze vycházel i u hry rozhlasové. Z románu si vybírá zejména nešťastnou lásku Kareninové (Blanka Bohdanová), její poměr se dvěma muži – manželem (Martin Růžek) a Vronským (Vladimír Ráž). To, co Karenin považuje za odpudivou nevěru, chápe Kareninová jako osudovou lásku. Právě tato dvojznačnost chápání stejné situace Pleskota zajímá. Zároveň do příběhu vstupuje i syn Kareninových, Serjoža, kterého Karenin využívá především jako rukojmí, s jeho pomocí chce Annu přitáhnout zpátky k sobě, ne proto, že by ji miloval, ale aby nebyla poskvrněna jeho pověst. Vronskij tu příliš prostoru nedostává, důležitý je jen Annin vztah k němu. V dramatizaci staví Pleskot vedle sebe intimní chvíle, v nichž Kareninová prožívá své tragické city, s rádoby uvolněným prostředím společenských večírků, které jsou napovrch vznosné, uvnitř semeništěm pomluv. Závěrečná zpověď Kareninové hru otevírá a stejně emocionální scéna ji uzavírá. Atmosféru dotváří hudba Jana F. Fischera, spolupracovníka Alfréda Radoka. Zdařilý návrat do archivů šedesátých let.
Jiří G. Růžička
Aj Wej-wej
The Unilever Series
Tate Modern, Londýn, 12. 10. 2010 – 2. 5. 2011
V Turbinové hale londýnské Tate Modern vystavuje čínský umělec Aj Wej-wej. Téměř celou její podlahu pokrývá vrstva slunečnicových semínek z porcelánu, k nerozeznání od skutečných. Každé z nich je ručně vytvořené, s pečlivě vykreslenými liniemi na bílé keramice. Tvorbu milionů semínek, jíž se zúčastnily stovky řemeslníků z města Ťing-te-čen, dokumentuje doprovodné video, zobrazující celý proces. Představa, že jsou to artefakty, navíc ručně vyrobené, se zdá být nepravděpodobná. Škoda, že původní záměr, že po nich budou návštěvníci chodit, a způsobovat tak jejich přeskupování a také jedinečný zvuk (jak je zjevné ze záznamu), v Tate Modern hned po týdnu zakázali (vířený prach by mohl být škodlivý). Tématem slunečnice odkazuje instalace k Mao Ce-tungovi a k idejím kolektivismu, zároveň se konceptuálně vztahuje k myšlence kolektivně vytvářeného díla. Ostatně navazuje na tradici města proslaveného výrobou porcelánu; lidé byli za práci placeni. Aj Wej-wej proslul nejen jako autor sociálních intervencí a architektonických návrhů, ale také svou kritikou současné čínské politiky. Poslední měsíc se o něm nehovoří jen ve spojení s výstavou v Tate Modern, ale i v souvislosti s jeho uvržením do domácího vězení. To mu mělo na začátku listopadu zabránit uspořádat večírek upozorňující na hrozbu stržení nově vystavěného studia v Šanghaji (kde má vzniknout škola architektury), údajně kvůli tomu, že vzniklo bez povolení. Protestní večírek se přesto uskutečnil a sešly se na něm stovky podporovatelů.
Lenka Dolanová
181
Ludwig van Beethoven, Jiří Kadeřábek, Heiner Goebbels
7. koncert cyklu BERG 2010, Praha 4. 11. 2010
Orchestr BERG (v r. 1995 založil Petr Vrábel) se zaměřuje především na vážnou hudbu 20. století (u českých autorů objednává) a koncerty pojímá coby mnohovrstevnatá představení. Naplňuje nečekanou hudbou různá místa v Praze (v tomto roce třeba sál České národní banky, památník na Vítkově, Museum Kampa ad.); letošní 7. koncert byl v pražském, převážně rockovém a tanečním klubu Roxy, ovládl bez potíží i prokouřený sál s hučící myčkou či ledničkou, s barem a trochu tupější ochrankou. Po zálibně eklektické 7. symfonii Ludwiga van Beethovena s přetvořenými úryvky dobových tanců a ornamentálních lidových názvuků jsme zhlédli vystoupení skladatele, klavíristy a zpěváka Jiřího Kadeřábka (nar. 1978), který parodoval operní výstup, nikoli však invenčněji nežli autoři Járy Cimrmana. Příprava hostiny v druhém jednání Dona Giovanniho posloužila jako báze nové skladby, jež obrůstala příznačně dementní hovor o návštěvě McDonaldu. Ozvláštněním bylo, že Kadeřábek žral hranolky na pódiu, orchestr a chór srkal z kelímků a zvučně házel odpadky. No budiž, některé opery si to zaslouží, ale já? Po přestávce jsem byl ovšem naprosto saturován. Půlhodinová Suita pro sampler a orchestr z cyklu německého skladatele Heinera Goebbelse (nar. 1952, rozhovor v A2 č. 19/2009) je mým hudebním zážitkem roku. Záznamy hlasů velkoměst, citáty, přesné a stupňované vrstvení (dirigoval P. Vrábel) zvuků rašících před ušima vztyčily v tom zašlém klubu mnohá intimní náhradní města.
Josef Obruč