Ad otevřený dopis ministru kultury o PNP (A2 č. 22/2010)
Vážení signatáři Otevřeného dopisu, dovolte, abych vám poděkoval za zájem o Památník národního písemnictví, jeho další osud a jeho směřování. Ujišťuji vás, že tak jako u velkých příspěvkových organizací typu Národní galerie, Národního technického muzea nebo Národní knihovny budu i u těch menších dbát na prověření jejich činnosti a hospodaření a zároveň dodržím slib, že tam, kde místo ředitele nebylo obsazeno na základě výběrového řízení, budu trvat na tom, aby se tak stalo. To jsem ostatně přislíbil i v diskusi v kavárně NONA v rámci rozhovorů iniciativy Za Česko kulturní. Dovoluji si vás však požádat o trpělivost, neboť přistupuji k řešení problémů našich příspěvkových organizací postupně a nikoli nahodile. Vaší myšlenkou ustavit komisi pro formulování koncepce PNP se budu se svými spolupracovníky vážně zabývat. S úctou
Jiří Besser, ministr kultury ČR
Ad Reakce Naděždy Macurové na Otevřený dopis ministru kultury o PNP (A2 č. 23/2010)
Nerad se pouštím do diskusí, ale jsou věci, které nemohu pominout. Vedoucí literárního archivu Památníku národního písemnictví (LA PNP) paní Naděžda Macurová reagovala na otevřený dopis ministrovi kultury, který podepsali bohemisté, literární historici, vysokoškolští pedagogové a představitelé institucí či občanských sdružení (Ústav pro českou literaturu AV ČR, PEN klub, Český literární fond, literární odbor Umělecké besedy, Masarykův ústav, Masarykova společnost, Společnost F. X. Šaldy, Libri prohibiti, Společnost přátel PNP aj.). Tento dopis nazvala žádostí o vypsání výběrového řízení na místo ředitele PNP, přičemž tento požadavek označila jako zcela legitimní, vzápětí však vznáší řadu námitek proti formulacím dopisu.
Můžeme snad pominout její osobní domněnku, že dopis inicioval Vratislav Färber (ve skutečnosti jeho znění vzniklo kolektivní spoluprací), i fakt, že si vedoucí LA PNP plete Bubeneč s Dejvicemi (jde o sídlo, o něž se PNP podle jejího vyjádření již více než pět let soudí, přestože mu údajně bylo „přiděleno“), jakož i to, že Národní památkový ústav nazývá byvším názvem „Státní“.
Avšak dopis ministrovi kultury podepsaný řadou nikoli nesvéprávných osobností, pisatelů, kteří podle slov N. Macurové „byli účelově zmanipulováni“, není žádostí, obsahuje pouze návrh a nabízí odborné podněty pro případ, že by se ministerstvo kultury rozhodlo zřídit komisi, jež by formulovala koncepci a úkoly, k nimž by PNP měl směřovat. Ministr kultury Jiří Besser v odpovědi na zmíněný dopis poděkoval za zájem o PNP.
Naděžda Macurová v dopise vypráví, jak se PNP potýká s finančními problémy, s nedostatkem prostor, s uložením sbírek a jak práce v takové instituci je „poměrně stresující“. A líčí, kolik bylo zpracováno archivních jednotek a kolik badatelů navštívilo badatelnu. Čím se ovšem PNP prezentuje na veřejnosti? Uvedu alespoň výstavu k letošnímu 200. výročí narození Karla Hynka Máchy v letohrádku Hvězda, která by měla být vývěsním štítem práce PNP při tak významné příležitosti a navíc za nezanedbatelného přispění Ministerstva kultury ČR z peněz daňových poplatníků (lze jen připomenout velice případný článek Jiřího Peňáse Máchovská výstava, marné volání, Lidové noviny 21. 7. 2010). Kdo výstavu viděl, asi mi dá za pravdu, že jde o školometskou šeď bez jakéhokoli originálního přínosu či nápadu. Za ten určitě nelze považovat ani visící pruhy purpurové látky potištěné nečitelnými citáty. (Kdo dostal za takto ostudně odvedenou práci zaplaceno?) V souvislosti s výčtem zpracovaných archivních jednotek mě napadá otázka: Jak vypadá v štědře dotovaném máchovském výročním roce zpracování archivního fondu K. H. Máchy? Stále ještě platí údaj „částečně zpracováno, částečně uspořádáno“, jak byl uveden v Průvodci po fondech literárního archivu PNP (1993), nebo se PNP po řadě let může letos už konečně pochlubit tím, že zpracování fondu bylo dokončeno?
Naděžda Macurová se domnívá, „že v dnešní době, kdy je ohrožena celá kultura a kulturní dědictví, by měla kulturní inteligence usilovat o integritu“. Co tím má být řečeno, ví snad jen pisatelka. Čím je „ohrožena celá kultura“? A co má být „integrita kulturní inteligence“? Snad nějaké jednotné směřování, jednotná ideologie, jednotné smýšlení (případně jednotné mlčení), nebo snad dokonce integrita ve smyslu, že ruka ruku myje? Obdobné volání po integritě už tady kdysi bylo a chválabohu je za námi. Ostatně jako vystřižené z dob naštěstí dávno minulých je i varování Naděždy Macurové před „falešnými hráči rozdělujícími současnou kulturní sféru“. Myslí vedoucí LA PNP tímto pojmenováním všechny pisatele dopisu, nebo snad jen údajného „iniciátora“ Vratislava Färbra? Bylo by to vše spíše k pousmání, kdyby nešlo o věci vážnější, než lze z dopisu Naděždy Macurové (psaného zřejmě pod vlivem zmíněných „stresujících“ podmínek) vyčíst. Na závěr mě napadá ještě jedna otázka: Je pouhou časově náhodnou souhrou okolností, že literárnímu vědci a předsedovi Společnosti přátel PNP Vratislavu Färbrovi nebyla v Ústavu pro českou literaturu AV ČR prodloužena pracovní smlouva (poté, co se snažil stanovisko Společnosti přednést ministrovi kultury, a poté, co byl zveřejněn jím spolupodepsaný otevřený dopis, na nějž vedoucí LA PNP tak dotčeně reaguje)?
Petr Kovařík, spisovatel, člen PEN klubu, člen poradního sboru pro archiválie PNP, člen výboru Společnosti přátel PNP
K tématu Památníku národního písemnictví jsme obdrželi také dopis jeho ředitele Zdeňka Freislebena, který otiskneme v příštím vydání.
–red–