Filip Pešek
Vesnická svatba
Protis 2009, 126 s.
Filip Pešek (nar. 1964) vydává výběr básní sepsaných během celého dvacetiletí (1980–2000). Debut, a rovnou bilanční – to je podivuhodná, i když ne zcela ojedinělá kombinace, viz třeba nedávné shrnutí tvorby Břetislava Ditrycha či Petra Mazance. Těžko říct, proč Pešek rezignoval na dataci svých básní anebo aspoň jednotlivých oddílů, jejichž „tematickou odlišnost“ zdůrazňuje na záložce. Mapa je to tedy přisleplá, ale nebuďme pedanti. Přes avizované odlišnosti zůstává ústředním tématem venkov, tak jako u řady autorů různých generací i měr talentu; v současné době je to snad nejpilněji zpracovávané téma. Poezie Filipa Peška bohužel dokáže jen málokdy překročit průměr. Zrazují ji paradoxně především autorovy oblíbené motivy, převzaté z toho nejtradičnějšího arzenálu: obloha, nebe, noc, měsíc, stromy, les, koně… a hlavně světlo v kontrastu s tmou, která je dle očekávání tím silnějším protihráčem. I pokud se podaří podat klišé, jakým je obrázek venkovské svatby, z méně předvídatelného úhlu (viz titulní báseň), výsledek bývá rozpačitý. To platí hlavně o rozsáhlejších skladbách; těžko snesitelné je i otevřené moralizování jako v básni Lavór. Naopak stručnější básně autora nutí k větší koncentraci, a tak sbírku prosvětluje zhruba desítka výborných básní (Vzpomínka z dětství, Poslední šeptnutí, Učitelka, a především Židle na stráni) a hrst šťastných básnických obratů, obrazů. Co takhle příště poměr kvalita vs. průměr obrátit?
Simona Martínková-Racková
Steven Hall
Čelisti slov
Přeložil Ladislav Nagy
Odeon 2009, 413 s.
Příběh úspěšného anglického autora (nar. 1975) se rodí v procitnutí hrdiny, Erika Sandersona II. Erik je muž bez vlastností, jenž ztratil paměť. Její místo zaujalo prázdno a myšlenky, spřádané ze vzpomínek ulovených v hlubinách oceánu slov: vyprávění je protkáno dopisy, útržky z knih, sny a příběhy dalších figur. Na začátku se seznamujeme s Erikem a sdílíme jeho pátrání po vlastním já. Na své pouti náš hrdina potkává dívku Scaut, jež symbolizuje vrtkavý cit – na jedné straně je to milující, na druhé straně chladnokrevná nešťastnice, snažící se zachránit sebe samu chůzí přes mrtvoly. Setkání dává příběhu nové kontury a Erik a Scaut se vydávají po stopách doktora Treye Fidorouse, jenž se jeví jako jediná možnost, jak odvrátit vlastní i světovou zkázu. Přichází křik textů a síť pojmů, krajin a slov. Těmto světům a krajinám je analogií podzemní labyrint knih, tlející ve své nekonečnosti. Erik a Scaut se zavrtávají hlouběji a hlouběji do útrob této borgesovské nory, která není jen knihovnou, ale i zastoupením dobra. Čtenář je provázen po křivolakých stezkách osobnosti, identit a představ vzpomínkového a snového charakteru. Chvílemi se dokonce ocitá v konkrétních pohádkách (Čaroděj ze země Oz, Alenka v říši divů). Než se však naděje, je tvrdě konfrontován s Hallovým přímočarým zamyšlením nad problémy moderní a postmoderní společnosti. Tento román (napsaný v roce 2007) je antiutopie, promýšlející smysl jedince v Micro(so)ftově světě klonů a technologií.
Josefina Formanová
Markéta Hejkalová
Důkazy jejího života
Hejkal 2010, 156 s.
Prozaička, nakladatelka, překladatelka z finštiny, členka výboru Mezinárodního PEN klubu a místopředsedkyně jeho českého centra Markéta Hejkalová propojuje ve svém románu všechny aspekty svých mnoha profesí. Dějové linie, jež ve střídajících se pasážích tematizují mnoho podob lásky (mateřské, manželské, milenecké, nahodilé), provazují několik párů a dávají jim možnost se setkat – v Praze, Bruselu či Kosovu. Bohužel, platí zde, že méně mohlo být více. Snaha zachytit situaci a poměry před svobodnými volbami v Kosovu, zároveň vystihnout sterilní byrokracii bruselských komisí a ještě k tomu zprostředkovat vhled do zraněné duše zklamaných žen vede v tomto příběhu k povrchnosti, popisnosti a bohužel v důsledku k nudě. Příčinou však není všednost témat (to, že manželská nevěra a samota v lásce jsou běžné, nijak nesnižuje jejich palčivost), ale nadbytečnost a neschopnost je pojednat způsobem, jenž by je ozvláštňoval – formálně či významem. Nespokojenost plyne i z faktu, že některé z dvojic jako by se během vyprávění kamsi ztratily, což značně zpochybňuje jejich původní smysl. Další frustrace plyne z titulu – o jakých důkazech hrdinky Jolany se zde mluví? Nedořečeností, jež však působí nezamýšleně, je též závěr románu – příběh zkrátka na straně 156 skončí, aniž by se jakkoliv pozměnila struktura celého textu. Velmi neprůkazné důkazy.
Jan Švestka
Nick Hornby
Julie, demo verze
Přeložil Michal Prokop
BB art 2010, 248 s.
Kdy jsme spokojeni se svým životem? Je to, když máme partnera (kterého stejně nemilujeme), když máme přátele (kteří nás věčně neposlouchají), nebo snad když máme dobrou práci (která nás ale dostatečně nenaplňuje)? To je základní otázka, která se táhne novou knihou Nicka Hornbyho (originál 2009). Každý z hrdinů se snaží vyřešit ji hledáním nových vztahů, přátel nebo důkladnějším poznáváním sebe sama. Příběh se přibližuje čtenáři hlavně díky pocitu porozumění a do určité míry ztotožnění s problémy protagonistů. Čtenář nemůže jinak než hlavním hrdinům v boji se stereotypem a životem bez sebemenšího vzruchu či napětí držet palce. V druhé půlce knihy dochází k rozuzlení oné nejdůležitější otázky a postavy konečně nacházejí klid a radost. Najednou už nejsou žádné překážky v uskutečnění bláznivého rozhodnutí, nejsou dokonce už ani tam, kde bychom je čekali ze všeho nejvíce, ve vztazích. Výjimečnost příběhu spočívá především v jazyce, pomocí něhož autor líčí příběhy svých nudných a zcela obyčejných hrdinů „třicátníků“. Už jej z Hornbyho knih známe – vtipný, lehce sarkastický, ironický. Možná právě díky svému brilantnímu stylu a schopnosti dotknout se čtenáři důvěrně známých potíží patří Hornby k nejprodávanějším britským autorům současnosti.
Barbora Dušková
Amos Oz
Černá skříňka
Přeložila Jiřina Šedinová
Paseka 2010, 280 s.
Černá skříňka plná korespondence lidí, u nichž se zdá, že jim psaní zbylo jako poslední možnost kontaktu. To je stejnojmenný román Amose Oze. Netradiční milostný trojúhelník zde tvoří věhlasný a umírající univerzitní profesor Gideon, jeho bývalá žena Ilana a její současný, ortodoxně smýšlející manžel Michael.
Ve svém dopisování zpočátku sledují především každý svůj vědomý či nevědomý záměr, aby nakonec jeden každý z nich proměnil svou nenávist v laskavost, která alespoň probleskuje, když už nezvítězí úplně. Kolem dopisů těchto tří protagonistů krouží málomluvné a v mnohém jaksi civilnější psaní Ilanina a Gideonova syna Boaze, spolu s neurotickou komunikací Gideonova advokáta a celoživotního přítele Zakheima. Boaz ke slovům, zvláště těm psaným a čteným, teprve toporně hledá vztah a skvěle tak kontrastuje s psaním ostatních. Ilana vládne literárním stylem plným ozdob, přirovnání, ale především skryté a utajované touhy, která se vždy dere na povrch, a nakonec převáží veškeré další sdělení. Gideon píše racionálně, výstižně, pregnantně a hlavně škodolibě. Ve svém vzdělání i stylu vidí výhodu a pero chápe jako zbraň, která je ve všech směrech především jeho zbraní osobní. Michael volí rabínský tón, plný citátů z Tóry. Je povznesený, přísný i laskavý otec a jistým způsobem zřejmě stále napodobuje svou vytvořenou představu o Bohu – nebo alespoň obraz, jejž si utvořil o vlastním rabínovi. Poslední dopisy všech hlavních zúčastněných se někde zlehka, jinde tvrdě rozcházejí s předešlou linií, když vedou k nenávistné žalmické tirádě Michaelově a následnému patřičně schizofrennímu vyznání Gideonovu, jež je psáno takřka ze smrtelné postele.
Tohle nejsou jen dopisy, ale výjimečný román, který nelíčí pouze nejrůznější podoby touhy a lásky, ale klade si i filosofické a politické otázky. Při troše dobré vůle by se dalo říci, že Černá skříňka skvěle doplňuje Ozovu studii Jak vyléčit fanatika (česky 2006). Nikoliv náhodou profesor Gideon věnuje celý svůj život obžalobě náboženství a fanatismu všeho druhu, nikoliv náhodou je jedna z hlavních postav ortodoxní sefardský Žid. Kontrast mezi ateistickým Gideonem, který zastává levicové a propalestinské názory (v několika válkách přitom prolil litry arabské krve), a ortodoxním Michaelem, jenž svůj úkol vidí především ve stálém osidlování zbývající palestinské půdy (a nikdy nikoho ani neuhodil), nemůže být větší.
Dopisy v tomto příběhu fungují lépe, než by fungoval třeba dialogický román, navíc podtrhují vnitřní osamělost jednotlivých postav. Především jsou ale výbornou metodou pro konstrukci románu, který je také psaním o psaní (a čtení). A právě na čtení a psaní je Oz odborník.
Lukáš Rychetský
Džundži Itó
Spirála 1
Přeložili Jana Hrčková, Jan Horgoš
Zoner Press 2010, 208 s.
Styl nazývaný ero guro nebo též guro, jehož název vznikl zkratkou sousloví „erotic grotesque nonsens“, se zrodil v meziválečném Japonsku jako reakce na evropské modernistické směry v čele s expresionismem a surrealismem. Jeho stopy lze dodnes nalézt zejména v japonských undergroundových komiksech, kde na něj navazují tvůrci jako Suehiro Maruo, Šintaró Kago nebo práve Džundži Itó. Typickými vnějšími znaky ero guro komiksů jsou excentrická erotika, groteskní násilí a záliba ve fyzických deformacích. Ještě příznačnější je ale atypický přístup k vyprávění. Časté jsou zcela snové kompozice volně souvisejících výjevů, ovšem mnohdy je děj stavěn na základě nějakého principu, který je vnější jak postavám, tak výchozí situaci. Typickým příkladem druhého přístupu je právě Itóova Spirála. Manga sleduje osudy obyvatel městečka, které je „kontaminováno spirálou“, což se projevuje tím, že nejrůznější objekty ve městě, v čele s lidskými těly, nabývají spirálového tvaru. Původ těchto změn schválně není nikde v komiksu objasněn a spirálovitost tu má v podstatě povahu metafyzického principu, kterému se chtě nechtě podrobuje veškerá hmota i vůle, jež je touto podstatou nadána. Manga tak nemá příběh v klasickém smyslu, ale rozpadá se na sérii událostí, v nichž se různými způsoby projevuje spirálová kletba, která městečko posedla. Se Spirálou se na český trh konečně dostává manga určená dospělým čtenářům a navíc stojící mimo hlavní proud japonského komiksu.
Antonín Tesař
Radek Mikuláš
Blijící lišky a jiná zvěrstva
Dokořán 2010, 108 s.
Od dětské literatury bývá jen kousek k textům nonsensovým. Jak praví záložka, v tomto případě byl autor „nespokojený s malým zájmem svých dcer o dostupnou dětskou literaturu a divadlo a rozhodl se vzít věc sám pevně do rukou“. Výsledkem je vskutku zábavný útvar, vtipně morbidní omalovánky. Blijící lišky totiž k textu přidávají ilustrace a fotografie z divadelních adaptací podobných příběhů, a to vše je promícháno s poezií, kreslenými hádankami a poučením. Zatímco v minulosti bylo třeba Karkulky varovat před vlkem, dnes je třeba upozornit na šikmou plochu, na niž může člověka svést babiččino víno nebo nevhodné pokusy o vlastní básnickou tvorbu. Literatura určená dětem nebo toto předstírající bývá plná zvířat. Tady převládají psi. Na své si ale přijdou i zájemci o další psovité šelmy, želvy, ropuchy a mnohé další tvory. Jistěže je vhodné děti poučit, aby psům a holubům nenabízely nekvalitní jídlo („žížaly si strč za klobouk, už mi lezou ušima, socko“), na druhé straně je třeba rozhodnosti až tvrdosti („vaří potkan šlichtu, kopni ho do ksichtu“, jak praví báseň Deratizační). Průvodním rysem minipříběhů je často alkohol. Dětské loutkové divadlo proto může skončit scénou, kde již zbývá pouze pes Matěj a pivní lahve, neb Matějův pán, notorický alkoholik Břek, byl sežrán další divou zvěří, která ovšem následkem toho sama zhynula na otravu…
Pavel Houser
Martin Boštík, Michal Theodor Miller, Jan Rychtařík
Pravdivý příběh Homo ludens. Z dějin českého hudebního undergroundu
Jan Rychtařík ve spolupráci s Regionálním muzeem v Litomyšli 2010, 95 s.
Pozoruhodný průzor do doby „reálného socialismu“ otevírá kniha věnovaná aktivitám litomyšlské undergroundové hudební skupiny Homo ludens. Základem textu se staly dobové záznamy, které si pořizoval zpěvák Michal Müller. Ty byly redakčně upraveny a doplněny (k vydání připravil publikaci historik Martin Boštík), takže nyní pokrývají dění od března 1986 do zimy 1994, kdy se skupina rozpustila. Svérázný styl Müllerových zápisků zůstal zachován. Čtenáři se dostane poučení, ale i potěšení z vtipně psaných pasáží, podobně jako tomu je u Jirousovy zprávy o The Plastic People of the Universe. Text nás uvádí na vystoupení skupiny, do zkušebních sálů a k pořizování nahrávek. Členové kapely nejsou heroizováni – hašteřili se mezi sebou, holdovali alkoholu, sváděli fanynky. Mladí umělci neznali slavnou knihu Johana Huizingy, která nese stejný název jako jejich skupina, stejně jako velký nizozemský historik však vyznávali hru jako základní projev života a kultury. Příběh hudební skupiny „hrajících si lidí“ je dramatický v tom, že i v banálních příhodách zrcadlí konfrontaci spontaneity a moci. Protihráče hudebníků představují figurky, na jejichž existenci pomalu zapomínáme: vyšetřovatelé StB, různí „kulturní“ referenti, ale třeba i předseda místního národního výboru v Cerekvici nad Loučnou, který se zjeví v teplákách a nařizuje do pěti minut vyklidit zkušební místnost. V knize jsou otištěny texty písní Homo ludens.
Jiří Křesťan
Jana Máchalová
Příběhy slavných italských vil
Kant 2010, 416 s.
„Itálie, sen provždy nejkrásnější!” (Jan Zrzavý) Kdo si někdy nepřál pobývat v některém z renesančních sídel, vyhlédnout z jeho oken, zabloudit mezi sloupovím a tam s ozvěnou vyslovovat líbezná jména: Farnesina, Medici, Borghese? Smět se přiblížit k jinotajným obrazům a sochám, které si nechaly zhotovit dávné rodiny u nejlepších umělců té doby? A kdo by neznal touhu pak o vilách v Toskáně, Venetu či Laziu s pýchou říci: měl jsem výsadu tam na chvíli být? V paměti zůstanou sestříhané keře, kaskádovité fontány, pahorek s cypřiši či terasa nad mořem, a dále tapety, fresky, dlaždice, mísa na ovoce; v ložnici paraván, v knihovně glóbus, na kašně břečťan – a ticho. Čas se odklonil jiným směrem. Zmíněné stavby opakovaně navštívili mnozí historikové umění: V. V. Štech, Oldřich J. Blažíček, Jaromír Neumann či Josef Kroutvor a svým líčením umožnili těm, kdo stejné štěstí neměli, udělat si představu o dokonalosti zahrad a labyrintů, o harmonii místností a předmětů v nich. I Jana Máchalová cítí potřebu se o svůj zážitek podělit a se zaujetím navazuje na tradici umělecko-historického zprostředkování – byť její text je spíše kompilací prvků turistického průvodce, cestopisných kuriozit, faktů vytěžených z dějin umění a vděčných příběhů z biografické literatury. Nevadí. Byl psán s láskou. A určitě bude pro někoho návodem k cestě za elysiem. Knihu odborně zaštiťují dvě úvodní studie o villeggiatuře neboli komplexu vily promyšleně zasazené v krajině (J. Kroupa, D. Veselý) a na atraktivnosti jí dodávají fotografie, z většiny pořízené přímo pro ni (I. Chvatík).
Věra Becková
René Petráš, Helena Petrův, Harald Christian Scheu (editoři)
Menšiny a právo v České republice
Auditorium 2009, 507 s.
Název této knihy je širší než vlastní obsah, protože pozornost je věnována v zásadě menšinám národnostním. Psaní kolektivních monografií má mnohá úskalí a lze s povděkem kvitovat, že autoři této knihy se s nimi celkem zdárně vypořádali. Především se jim podařilo udržet relativní tematickou soudržnost díla, třebaže jednotlivé kapitoly oscilují mezi obecnými právně-historickými rozbory a mikrosondami do bezprostřední současnosti. Perspektiva knihy je primárně zaměřena na prostor České republiky, avšak řada kapitol poskytuje komparativní informace z jiných zemí, jež mohou fungovat jako inspirace nebo i varování pro aktuální politiku vztahující se k problematice menšin (zvláště rozbor Švýcarska nebo USA – a pochopitelně Slovenska). Je rovněž sympatické, že se editorům podařilo kolem sebe shromáždit vskutku interdisciplinární autorský kolektiv. Třebaže jeho jádro tvoří právníci, mnoho pasáží napsali také historici či etnografové. Zvláštní pozornost zasluhuje důkladný právní rozbor problémů restituce židovského majetku v českých zemích po druhé světové válce. Sestavovatelé knihy sice v úvodu naznačují, že komplexní zpracování problému právního postavení národnostních menšin bylo nad jejich síly, lze však konstatovat, že v tomto směru učinili velký krok vpřed.
Jakub Rákosník
Adam Drda, Josef Mlejnek, Stanislav Škoda
Mýty o socialistických časech
Člověk v tísni 2010, 89 s.
Jak zaplnit černou díru ve vzdělávání mladých lidí o minulém režimu? Organizace Člověk v tísni se o to pokouší promítáním dokumentárních filmů, debatami a občas i nějakou publikací. V té poslední se několik autorů z okruhu časopisu Babylon zaměřuje na období normalizace a zkouší vysvětlit, jak byl ten minulý režim špatný a ten nový je dobrý. Najdeme tam některé silnější, některé málo přesvědčivé argumenty, podložené i nepodložené hodnotící soudy a působivé příklady z každodenního života (slib pionýra a učitelky, citáty z místních kronik). Autoři ale bohužel málo zmiňují své osobní zkušenosti. Výjimku tvoří poznámka, že si autor rozleptal maltou kůži na ruce, aby kvůli atopickému ekzému získal modrou knížku, a také pasáž, v níž jeden z autorů popisuje své zážitky z práce ve fakultní nemocnici na Karlově náměstí. Celkem ponechávají čtenářům jen málo prostoru pro vlastní přemýšlení, tázání či diskusi. Sami mají přece jasno. Kniha odkazuje jen na dvě (!) publikace, kde se mohou zvědaví dozvědět více. Pro učitele s rákoskou na katedře je to vhodný materiál k biflování.
Filip Pospíšil