Dragan Stojčevski, Tereza Benešová, Jan Beneš
Já tady, ty tam
Česká premiéra 18. 10. 2010 na festivalu 4 + 4 dny v pohybu, La Fabrika Praha
Snaha tvůrců eliminovat přívlastek „koncert“ inscenaci Já tady, ty tam (která se z festivalu přesunula do divadla Alfred ve dvoře) tak docela nesluší. Avšak pravda je, že komunikace mezi mužem a ženou, kteří se téměř výhradně dorozumívají hraním na akordeon, mnohdy výrazně přispívá k rozpoznání jejich momentálních nálad, pocitů a emocí. Tím se dá částečně dojem „koncertu“ překročit a nahrazuje ho do jisté míry divadelní forma. Bez přítomnosti světelného designéra Jana Beneše, který akci a děj na jevišti ovlivňuje všudypřítomnou hrou světel, by to však šlo velmi složitě. Mnohdy se zdá, jako by hudebníci byli loutkami, které má světelný designér ve své moci. Po celou dobu představení je hudba dynamická a temperamentní, což podporuje i pohyb aktérů, který dynamiku zdůrazňuje. Přispívá k ní ale hlavně práce, kterou odvádí Jan Beneš. Světelné paprsky reflektorů odrážející se od připravených zrcadel jsou sice již trochu zprofanovanou formou tvorby efektů, přesto je tato zrcátková metoda stále velmi oblíbená a plně funkční. Hudebníci Dragan Stojčevski a Tereza Benešová konverzují mezi sebou a s Janem Benešem prostřednictvím hudby. Jan Beneš s nimi naopak „rozmlouvá“ prostřednictvím světla. Dojem, že se jednalo spíše o koncert než o divadlo, mě neopustil ani v závěru, když aktéři pro diváky zahráli ještě přídavek. Není na tom ale nic špatného. Snad jedině možnost, že diváky, které instrumentální hudba v divadle tolik nezajímá, tato zvláštní forma divadla nejspíš nijak výrazně neosloví.
Milan Olšák
Turner Prize 10
Tate Britain, Londýn, 5. 10. 2010 – 3. 1. 2011
Nejen v Praze se rozdělují ceny, o tu nejprestižnější britskou, o něco prestižnější, než je ta Chalupeckého, se utkali tradičně čtyři kandidáti; vyhlášení vítězů mělo proběhnout 6. 12. (po uzávěrce tohoto čísla). Také zde se vyrovnávají tradiční disciplíny (malba, sochařství) s jen trochu méně tradičními (zvuková instalace, multimonitorová videoinstalace); nic překvapivého. Malíř Dexter Dalwood vychází z historické tradice a do obrazů zároveň vkládá odkazy k aktuálním událostem či k životním prostředím slavných osobností. Angela de la Cruz využívá ve svých prostorových kompozicích jazyk malby a sochařství. Zvuková umělkyně Susan Philipszová (vítězka ceny) pracuje se svým hlasem a vytváří instalace pro venkovní prostory. Baladu o muži, který utonul v moři a vrací se, aby pověděl své milé o své smrti, kterou Philipszová nazpívala a pouští ve třech různých verzích zároveň přes sebe, zněla původně pod jedním z glasgowských mostů; galerijní verze se tomu zřejmě zdaleka nevyrovná. Je docela pozoruhodné, že je to poprvé, kdy byla v rámci Turnerovy ceny vystavena zvuková instalace. Skupinu The Otolith Group založili v roce 2002 lingvista Kodwo Eshun a Anjalika Sagarová, antropoložka, orientalistka a afrikanistka, kteří se zabývají způsoby dokumentování historie. Jejich příspěvek na pomezí galerijního kina a semináře vychází z televizní série Chrise Markera s tématem starověkého Řecka. Zahájení výstavy bojkotovali fotografové, kteří byli požádáni, aby podepsali formulář stvrzující, že nebudou publikovat žádné obrazy či slova, která by mohla Tate způsobit nepříznivou reklamu. Což naznačuje, že Turnerova cena je ve svých šestadvaceti letech poněkud bezradná.
Lenka Dolanová
Luděk Rathouský, Jiří Franta
Strach bílého muže
Galerie kritiků, Palác Adria (Jungmannova 31/36, Praha 1), 25. 11. – 14. 12. 2010
Po vstupu do Galerie kritiků v paláci Adria návštěvníka přivítá sádrová busta. Z důlků jí lezou lilky, ještě docela pružné, ale se stopami nezadržitelného rozkladu na povrchu. Autorem této a několika dalších bust, rozmístěných po galerii, je Jiří Franta. Stěny galerie pak zdobí rozměrná plátna dalšího z „Rafanů“, Luďka Rathouského. Jak se lze dočíst z informačního panelu, komentujícího výstavu, strach bílého muže vyplývá z nedostatku kontinuity tradic, nejistoty dnešní doby a prázdnoty obecně. Prázdnota čiší jak z „obličejů“ bust, tak z pláten obrazů, jejichž námětem jsou dárkově zabalené krabice, monumentálně vyvedené válečkem. Dominují zářivé, majestátní barvy: purpur, blankyt, zlato. Krabice jsou proložené reminiscencemi na českou gotiku (technika šablony): ptáci vypůjčení od Mistra třeboňského oltáře, betlémská zvířátka, tváře svatých a učedníků, vyobrazení ran Kristových, ale bez Krista. Interiér galerie pak dokreslují stovky prázdných lepenkových krabic. Výstava je skvěle načasovaná: obzvláště předvánoční nálada dá vyniknout strachu z vyprázdněného modlářství. Z tradic, ze kterých ve spotřební společnosti zůstává pouhá prázdná (třebaže nablýskaná) forma. Žijeme v sekularizované době, kdy sakrální Tajemství bylo degradováno na veskrze profánní zvědavost nad tím, co ukrývá dárkový papír pod vánočním stromečkem.
Alexej Sevruk
Zabloudila
Koncert v rámci výstavy PLAY v Mánesu
Praha 25. 11. 2010
Pro malé doprovodné akce zaštítěné a zaplacené organizátory velkých expozic, stojících v plném světle médií na relativně pevné půdě tradičně dotovaných kulturních institucí, mohou tato místa v ideálním případě představovat výživné bochníky, stmelující aspoň na chvíli malé rozdrobené dění produkované hladovými umělci ve svém okolí. Potíž nastane, je-li kůrka hostitelských prostorů až moc kamenná (příkladem byl koncert skupiny Sabot pod sloupovím Rudolfina u příležitosti výstavy amerického umění 3. tisíciletí), anebo když jsou bochník a drobky z úplně jiného těsta. To se ukázalo při vystoupení projektu Zabloudila (představujícího svou syrovostí krajní polohu improvizace navazující na free jazz, hardcore a noise) v prostředí interaktivní expozice PLAY v pražském Mánesu. Je jistě pěkné, když se výstavní síň naplní dětmi a rodiči, kteří pak společně bloudí hravou krajinou „unikátní Krystalízy“, jak nazval Petr Nikl tvůrčí hřiště plné zvukotvorných hraček, vtipných vynálezů, stolků, které vybízejí ke kreslení obrázků, a exponátů podněcujících onu fantazii, jež u mnohých odumřela spolu s docházkou do školní družiny, které se Mánes až do konce ledna 2011 bude podobat. Výstava „do hry vtahuje děti, dospívající, dospělé, seniory, školní třídy… zkrátka všechny návštěvníky“. Otázkou zůstává, proč a jak do tohoto útěšného a pečlivě sestrojeného prostředí maloměstského oddechu (do bochníku, v němž se pochopitelně nedá kouřit) zapojovat špinavou hudbu, pro niž je sama hravost hračkou k rozbití. Ačkoli, kdo ví, k čemu je chladnoucímu těstu jeden nestravitelný drobek.
Ondřej Klimeš