Tereza Brdečková
Alhambra
Odeon 2010, 240 s.
Pod vyprávěním o několika generacích umělecké rodiny Kočkových a malostranském kině Alhambra prosvítá řada dalších vrstev – obligátní, ovšem mistrovsky napsaný příběh lásky a smrti, více i méně otřelé příběhy samoty, kreativity, úniků do fantazie, bolestivých odchodů a seznámení na celý život. Stejně tak pod současnou, následně normalizační a protektorátní Prahou vystupuje druhý svět, říše ztraceného krále Baltazara, který hledá mapu vlastní země, aby se mohl vrátit, a toto pátrání propojuje všechna vyprávění dohromady spíše než rodová linie Kočkových. Kromě toho lze postřehnout i vrstvu autobiografickou a poznat v animátoru Legátovi Jiřího Trnku, ale tato aluze může klidně zůstat neodhalena, aniž by čtenář utrpěl újmu. Jazyk je jednoduchý a přístupný, postavy vesměs pravděpodobné a zároveň univerzální, stejně jako jejich příběhy. Kdo by se nenašel v ortelu nad vyhoštěným Baltazarem: „Budeš svou říši hledat těžce jako slepý, popisovat ji slovy i obrazy a nalézat ji budeš jen v očích některých lidí.“ Autorka od počátku uhlazuje cestu, aby v ní lépe vynikly chybějící kameny – některé z nich později přece jen položí na místo, ale některé zůstanou na čtenáři, což je také jedním z důvodů, proč po přečtení zůstává kniha v paměti. Škoda jen, že po velkolepém začátku dochází občas k úbytku sil a některé pasáže působí dojmem setrvačnosti nebo kalkulu.
Pavlína Vimmrová
Stanislav Lem
Invaze
Přeložili František Jungwirth, Jaroslav Simonides, Pavel Weigel
Plus 2010, 270 s.
Nápaditost, fantazie a originalita, to jsou základní prvky charakteristické pro tuto soubornou Lemovu povídkovou knihu. Na příbězích je díky fantastickým a nadčasovým strojům jasně vidět, jak byl Lem na svou dobu pokrokový a o kolik let předběhl své vrstevníky. Povídky nejsou nijak dějově propojeny, to však nebrání pocitu soudržnosti celé knihy. Ta je prokládána černobílými ilustracemi, jež čtenářovu fantazii mají doslova „nastartovat“ k lepšímu výkonu, který je zde opravdu zapotřebí. Autor spoléhá na to, že představivost čtenáře při procházení jednotlivými příběhy skutečně poběží na plné obrátky, proto také není kniha určena těm, kteří s ní zamýšlejí jen relaxovat. Jakmile se necháme vtáhnout do děje, ocitáme se náhle v úplně jiném světě, v němž není neobvyklá mimozemská aktivita či ožívání neuvěřitelných strojů se supervýkonnými mozky. Protagonisté povídek jsou většinou lidé, kteří se pohybují na pomezí šílenství a vnitřní rozervanosti, a proto bývají v knize vhodnými kandidáty pro kontakt s umělou inteligencí. Stanislaw Lem se tak zároveň prostřednictvím povídek snaží poukázat na odvrácenou stranu dnešní společnosti. Závěrečnou kapitolu tvoří autobiografická stať Můj život, z níž se můžeme dozvědět leccos o příhodách a životních zkušenostech, které Lema inspirovaly k napsání příběhů, jež postupně ovlivňují všechny generace fanoušků science fiction.
Barbora Dušková
Robert Miles
Jane Austenová
Přeložila Jana Ogrocká
Centrum pro studium demokracie a kultury 2009, 217 s.
Monografie se skládá ze čtyř kapitol, z nichž první tři zkoumají dílo Austenové z perspektivy literární teorie a závěrečná je vřazuje do společensko-politického kontextu. Autor vychází z řady podnětných sekundárních zdrojů, ať již charakteru literárněkritického (Lionel Trilling, Ian Watt) nebo filosofického či ekonomického (Rousseau, Jürgen Habermas, Deirdre Lynchová), jeho vlastní interpretace však nepřinášejí mnoho nového. Za klíčový rys románů Austenové považuje proměnu osobnosti postav, jejich komediální charakter a cestu k učení, což však jsou rysy, jež lze nalézt i u románů 18. století – typicky u vývojového románu. Autor sice tvrdí, že „Tom Jones ani Pamela nevědí na konci svých dobrodružství (…) o nic víc než na začátku“, ale je otázka, nakolik lze tyto romány stavět vedle sebe a nakolik je výrok pravdivý – Tom Jones nemůže zvítězit díky „přirozené mužnosti“, tu musí nejprve získat, podobně jako Emma Woodhousová svou pokoru. Zdůrazněna je perspektiva, jíž jsou romány zprostředkovány, zcela přesně (ale ne poprvé) je jako rozvíjející rys vyprávění označena polopřímá řeč (v knize bohužel překládáno jako volná nepřímá řeč). Poslední kapitola je i přes občas násilné roubování na samotné romány užitečným pohledem na dané období. Objevují se zde pojmy a fenomény, jež anglický kontext románu definují – „senzibilita“, knižní trh či autorský zákon. Mít tuto publikaci doma neškodí, a to alespoň pro škálu zdrojů, když už ne pro neotřelost interpretací.
Anna Vondřichová
Jules Verne
Cesta do středu Země, 20 000 mil pod mořem
Řecké báje a legendy
Přeložili Veronika Havlová a Michal Kočí
Grada 2010, 68, 68 a 94 s.
Nakladatelství, které se věnuje vydávání především odborné technické a medicínské literatury, vycítilo rostoucí potenciál média komiksu a vydalo najednou hned celou sadu komiksových adaptací klasických děl. Vedle dobrodružných verneovek vychází i výběr ze starořeckých bájí, mimoto zde vyšly i napínavé příhody Huckleberryho Finna a Toma Sawyera, Ostrov pokladů a Robinson Crusoe. Všechny svazky se bez výjimky vyznačují dosti nevzhlednou kresbou (kterou ještě podtrhuje ošklivé počítačové kolorování a nudný lettering) a plochým převedením původní látky. Navíc kromě řeckých bájí (ty dopadly, co se kresby i struktury vyprávění týče, asi nejhůře) nejde o díla tak klasická, aby se dala využít při výuce na základních školách, k čemuž byla patrně původně určena. O edukativních snahách autorů svědčí encyklopedicky sestavená dvoustránka o sopkách v Cestě nebo o mořských příšerách ve 20 000 mílích a slovníček pojmů v Bájích. Tyto adaptace mohou dětské čtenáře jen odradit od původních knih. Schází tu původní napětí, dobrodružství i humor. Žádná z knih nepochází od českých autorů (věřím, že ti by je dovedli udělat mnohem lépe), ale jsou přeloženy z angličtiny (člověk až žasne, že v komiksově vyspělých zemích něco takového vychází). Z této série zkrátka až příliš trčí kalkul nakladatele. A může se nanejvýš stát municí pro všechny, kteří si myslí, že komiksy jsou médiem slaboduchých.
Jiří G. Růžička
Raymond Queneau
Zazi v metru
Přeložil Zdeněk Přibyl
Albatros 2010, 191 s.
Zazi v metru (1959) je v českém prostředí poměrně dost známá, ovšem jen úměrně tomu, nakolik je znám Raymond Queneau, a bohužel se o ní mnohdy opakuje totéž. Výrazná postava Zazi, holčičky z venkova, hovořící jadrnými výrazy atp. Čtěme pečlivěji a zjistíme, že Zazi nemluví moc jako děvčátko a ani ostatní nemluví zrovna tak, jak by se dalo od typu postav, za něž jsou označováni, očekávat. Stačí, aby si výčepní s papouškem vyměnili místa, a hned se přizpůsobí jazykovému modu toho druhého. Proč? Protože identita postav není založena na jejich jméně, ale na pozici, kterou zrovna v daném dialogu či situaci zaujímají – strukturalismus v praxi. Postava Zazi působí dominantně na začátku, ke konci umlká a roli hlavního strůjce promluv přejímají jiní, vztahovat tedy celý výklad k Zazince by bylo zjednodušující. Uvádí se také, že román je založený na jazyce, že se používá argotu a jiných „živých“ jazykových struktur. Queneau se jím zásadně staví proti literární francouzštině, což je však pro současného českého čtenáře pominutelné. Více nás může zajímat, co lze přečíst ze skvělého překladu Z. Přibyla. Jednak mluvčí často tak úplně nerozumějí tomu, co říkají, když používají slova jako neinteligentní, hormosesuál, psychokanalýza apod., jednak je komolí, stejně často pak užívají standardizované formule (fonetizované a pospojované navzdory běžnému dělení slov, jako úvodní „gdototutaxmrdí“), které rozřazují svět na sviňáky, cyklocajty atd. Jazyk jen zřídka odkazuje k vnějším skutečnostem, tudíž například nikdo není s to v Paříži určit, která památka je která, což je v zásadě lhostejné, pokud se bude mluvit k turistovi vhodným způsobem. Zazi tedy mluví tak, jak mluví děti, protože je v situacích dítětem, ale nemluví jako dítě, protože má postavy „nasírat“ a „sama neví, kam na to chodí“.
Toto vydání je doplněno dvěma fragmenty do románu nezařazenými (v překladu J. Pelána), z jejichž popisnosti je pak vcelku zřejmé, proč je Queneau ve své finální, silně dialogické verzi nepoužil. Dle mého názoru je jejich vřazení zbytečné a knihu nijak nedoplňují, vydání všech fragmentů nebo i jinou verzi románu bych chápal spíše. Obludné je grafické zpracování, tučná dětská písmenka mají sice tu výhodu, že se čtou vcelku pohodlně i v šeru, ale jako by sama kniha ke své výtvarné úpravě říkala „gdototaxprasil“. Za prvé, tato kniha ilustrace nepotřebuje, protože jen ruší spád, který má. Za druhé, grafiky Ch. Valouška se svým pojetím naprosto míjejí s textem a vlastně jen překážejí. To všechno přesto ke zničení skvělého románu nestačí. Postavy v něm se potýkají s jazykem a v neustálých kruzích se v každém dialogu ubezpečují o tom, že mluví, a tak i jsou. A čtenář nemůže jinak než se nechat unést myšlenkami na to: „Proč mluví člověk vo něčem a ne vo jiným?“
Ondřej Pomahač
Vítězslav Nezval
Moře láska má
Meander 2010, 68 s.
Plátno a ilustrace mu sluší, nepochybně. Tenhle výbor z Nezvala má navíc jasně proklamovaný účel: představit mladým, poezií obvykle netknutým čtenářům dílo českého básnického velikána. Proto asi nepřekvapí, že jde většinou o básně kratší, nekomplikované, asociativní, hravé. Kniha je členěná do čtyř oddílů, první tvoří převážně čtyřverší (většinou z Básní na pohlednice), další část patří textům o známých geografických místech, takže se snadno konkretizují (z Nápisů na hroby, Prahy s prsty deště ad.). Třetí oddíl je věnován básním z Aničky skřítka a Slaměného Huberta, finále dotváří slavná Abeceda. Rozebírat samotného Nezvala nemá na této ploše pochopitelně smysl, proto spíš stavím otazník nad ideou podobného výboru. Má-li skutečně zaujmout, ba nadchnout pubertálního čtenáře, proč hned na první stránce narazíme na verše Jak srdce matky/ rozpouští mýdlo všechen kal a Cukr sněženka kuchyně? Editorka Jana Čeňková hodnotí v doslovu sama svůj výběr jako citlivý. Právě. Stojí dnešní mládež o citlivý výběr? A lze se jen domýšlet, nakolik by sám autor schvaloval podobné „citlivé“ prezentování své poezie výhradně v její nekomplikované, nekonfliktní podobě. Kam se podělo ono moře z titulu? Ale třeba slunečný, křišťálově průzračný Nezval skutečně pro poezii někoho zláká. Ovšem komu na jeho základě dojde, že je rozdíl mezi Nezvalem, Žáčkem a Šrutem? A je? Nicméně plátno a ilustrace mu sluší, nepochybně.
Jana Šrámková
Joe Kubert
Tarzan – éra Joea Kuberta, kniha první
Přeložil Ludovít Plata
BB art + Crew 2010, 198 s.
Klasický dobrodružný komiks má nejlepší doby za sebou a právě do těchto časů nás vrací řada Tarzan – éra Joea Kuberta, která původně vyšla v sedmdesátých letech. Převedení tradičního Burroughsova románu se tehdy ujal dnes už legendární kreslíř, jenž tak měl možnost vrátit se ke své dětské lásce a vytvořil zřejmě vůbec nejlepší komiksové zpracování příběhů opičího muže. Pozornost zaslouží hlavně kresba, která se soustředí převážně na akční ztvárnění soubojů s nejrůznější zvířenou. Těch je ale snad až příliš mnoho. Sotva skončí jeden, začíná druhý a na nic jiného moc nezbývá čas. Ještě že toho Tarzan příliš nenamluví, a Kubert tedy ke čtenáři mluví hlavně prací svalů, které kreslí takřka s anatomickou přesností. Až na potřebné zhuštění vyprávěcí linie se nikterak neodchyluje od původního příběhu a je k němu v podstatě uctivý. Pozornost zaslouží i povedené české vydání patřící rozhodně mezi nejhezčí komiksy roku 2010. To, co je v příběhu krále džungle nejnapínavější, je v komiksové podobě zároveň i jeho největší slabinou – jednotlivé souboje totiž po přečtení splývají a čtenář má pocit, že kniha vlastně líčí jeden dlouhý, nepřetržitý boj se zvířaty všech druhů, přičemž i ty šelmy se nějak opakují. Nepomůže ani občasná změna v podobě zápasu s domorodcem. Jistě ale nebude zklamán ten, kdo v mládí četl Tarzanovy příběhy, a bílého opičáka s radostí vymění za zástup obránců světa v superhrdinských trikotech, kterých je dnes všude tolik.
Lukáš Rychetský
John Bellamy Foster, Fred Magdoff
Velká finanční krize – Příčiny a následky
Přeložil Radovan Baroš
Grimmus 2009, 156 s.
Oba autoři, profesor sociologie na University of Oregon Foster a profesor věd o půdě Magdoff (syn známého amerického marxistického ekonoma Harryho Magdoffa), jsou vydavateli významného amerického měsíčníku Monthly Review. V této knize, analýze současné krize, vysvětlují, proč ji musíme chápat jako součást širší krize monopolně-finančního kapitalismu. Kořeny jsou v tendenci vyspělých kapitalistických ekonomik ke stagnaci. Tato tendence snižuje investiční příležitosti v „reálné“ (produktivní) ekonomice a nutí tak kapitál hledat jiné zdroje zisku – od konce osmdesátých let zvláště ve financializaci. Ani touto cestou však nedochází k řešení a „kasinové“ hospodářství, jež spočívá na spekulaci a stále složitějších finančních mechanismech, se hroutí pod vahou vlastních rozporů. Stále zřejměji se projevuje problém základní – krize výrobní ekonomie. Jediné řešení, tvrdí autoři, je radikální restrukturalizace celé ekonomiky tak, aby plnila potřeby převážné většiny – reorientace na výrobu pro společenské potřeby namísto pro soukromé zisky. Foster a Magdoff knihou posilují základní myšlenku svých předchůdců v Monthly Review, Paula Sweezyho, Harryho Magdoffa a Paula Barana. Ke konceptu kapitalismu monopolního dodávají ale ještě finanční argument: „Klíčový problém moderního monopolně-finančního kapitálu: finanční bubliny jsou reakcí na stagnaci výroby.“ Rozsahem nevelká knížka je fascinujícím čtením.
Štěpán Steiger
Marek Hrubec a kol.
Martin Luther King proti nespravedlnosti
Filosofia 2010, 116 s.
Sborníček věnovaný osobnosti nejznámějšího černošského bojovníka za svobodu se snaží nahlédnout osobu Martina Luthera Kinga z několika odlišných perspektiv. Skutečností je, že i tak se ty nejzajímavější příspěvky v mnohém protínají a shodně nakonec zdůrazňují, že King především v závěru svého života už dávno nebojoval jen za černochy, ale proti veškeré sociální nespravedlnosti bez rozdílu. Krátce řečeno, bojoval proti kapitalismu. Erazim Kohák píše tradičně zajímavě, ale tak nějak vždy i trochu pateticky. V závěru svého příspěvku to jen potvrzuje, když přirovnává Kinga k Obamovi a strachuje se o život současného prezidenta. Přitom je snad už dnes jasné, že Obama přes svůj reformní háv patří spíše mezi pilíře systému než jeho bořitele. Podnětnější se jeví úvaha Robina Ujfalušiho, která se týká Kingova politického působení a dovozuje, že situace se od Kingovy smrti příliš nezměnila, což ukazuje především na analogii války ve Vietnamu a Iráku. Je potěšující vidět, že v knize o Kingovi nechybí jeho srovnání s Malcolmem X, který by si mimochodem také zasloužil podobný sborník. Jako nepostradatelný se pak jeví i poslední příspěvek Iana Randalla, jenž Kinga ukazuje především z pozice baptistického kazatele, kterým nikdy nepřestal být. Možná právě řečnické umění, navíc jedinečného kazatelského druhu, dokázalo aktivizovat jedno z největších hnutí za lidská práva ve světové historii.
Edita Roubíčková
Howard Sounes
Down the Highway. Život Boba Dylana
Přeložil Michal Bystrov
Galén 2010, 436 s.
Patrně nejucelenější souhrn vědomostí o Bobu Dylanovi, kterému táhne na sedmdesát a jehož aktivity (v poslední době i výtvarné) nepřestávají zajímat veřejnost. „Doba“, „život“ a „dílo“ se v knize prolínají nenásilně, čtenář se dozví hodně o vzniku jednotlivých písní. Autor vyzpovídal během poměrně dlouhé doby přes dvě stovky osob z Dylanova okolí a dostal se k informacím dosud neznámým. Dodejme, že k některým pro Mistra ne právě lichotivým. Výrazně se profilující nakladatelství Galén věnovalo vydání velkou péči. Luboš Drtina (typografie), Jiří Černý (odborná spolupráce), Marta Švagrová (odp. redaktorka) jsou jména zaručující nejvyšší kvalitu. Překladatel Michal Bystrov připsal cennou kapitolu o Dylanovi v letech 2001–2010. V české kotlině si na tom Bob Dylan nestojí vůbec špatně. První, dnes vzácná supraphonská LP-deska v červeném obalu s výběrem třinácti písní z prvních sedmi Dylanových alb se objevila v roce 1968. Obsahovala ve vložené příloze písňové texty přeložené spisovnou češtinou (!) Františkem Jungwirthem na takové úrovni, jaké podle mě nedosáhl potom už nikdo další. – Právě tak jako Bob Dylan nenapsal ještě poslední píseň a neukončil své „nekonečné turné“, jsem si jist, že ani Sounesův životopis nebude tou poslední knihou, jež o něm u nás vyšla. Na řadu by měla přijít nějaká speciálněji (encyklopedicky, diskograficky?) zaměřená publikace.
František Knopp
Filosofický časopis 4
Poslední číslo je věnováno antické filosofii. P. Jíra se zabývá Patočkovým rozlišením mezi Sókratem a Platónem. Ukazuje na Patočkovo váhání mezi nimi, zvažování mezi Sokratovým svobodnějším, radikálnějším postojem při problematizování lidských záležitostí a hledání mravního dobra pro člověka. Vůči Sókratovi vystupuje Platón jako systematičtěji naplňující metafyzické směřování, což Patočku také zajímá a určuje. Se sókratismem jako pouze negativní filosofií se nelze spokojit, je třeba chápat celek světa, překračovat antropocentrismus k platónské metafyzické celistvosti. M. Kišš zajímavě rozebírá fenomén mimésis (nápodoba) u Platóna a R. Girarda. Autor ukazuje, že již Platón hluboce porozuměl psychosociálním aspektům mimésis jako síly, jež ovlivňuje jedince, kdy obec formuje celý jeho vnitřní život. Už u Platóna je spatřena mimetická rivalita politiků toužících po majetku. O. Kramoliš se zabývá otázkou, proč Platón nazval Diogena šílejícím Sókratem, a ukazuje, že tím je naznačena spíše základní souvislost těchto dvou filosofů. Diogenes jen více šokuje, Sókratés je uměřenější a intelektuálnější, duše u něho ovládá tělo, kdežto u kynika Diogena je tomu spíše naopak. Cíl dosažení ctnosti a blaženosti je však stejný: tělesná askeze vede jaksi „zezdola“ také k nabytí moudrosti.
Jiří Olšovský