Petr Iljič Čajkovskij
Labutí jezero
Kino Světozor, Praha, 2. 12. 2010. Součást projektu Balet v kině
Filmové přenosy ze zahraničních divadel se pevně usadily na domácí kulturní mapě. Rozšířily ji o možnost sledovat, co se děje jinde, bez nutnosti kamkoliv vyjíždět, a to v opeře, činohře i baletu. Zážitek je to jistě jen zprostředkovaný, ale díky za něj. Co záznam a přenos ubere na autenticitě představení, vynahrazuje v možnosti dívat se z nových a divákovi v divadle obtížně dostupných úhlů pohledu. Naposledy jsem si to uvědomila na přenosu baletní klasiky, Čajkovského Labutího jezera z Opéry national de Paris – moderní scény Opéra Bastille v pražském Světozoru. Přenos totiž umožňuje vidět detaily – mimiku, ladné prsty tanečnic, nárt či špičky… Nebo naopak shlížet na scénu ptačím pohledem, když oko kamery krouží přímo nad tanečnicemi a tanečníky. Hlavní dvojroli Odetty/Odilie tančila hvězda (étoile) pařížského baletu Agnès Letestuová, která svůj titul získala v roce 1997 právě po představení Labutího jezera. Za její kariérou stojí Rudolf Nurejev, díky němuž získala první sólovou roli, a který je také podepsaný pod choreografií představení uvedeného v pražském kině. José Martinéz, další étoile, tančil prince Siegfrieda a dvojroli Rudovouse a Wolfganga Karl Paquette. Francouzi vsadili na poměrně prosté kulisy (scéna Franca Squarciapinová) a úchvatné kostýmy vycházející z tradice (Ezio Frigerio). Jejich Labutí jezero však bylo především oslavou baletu, dobou vzniku už dnes staré, ale svou dokonalou podstatou stále živoucí umělecké formy.
Jana Bohutínská
Petr Pelčák
Česká architektura 2008/2009
Prostor 2010, 227 s.
Desátý svazek ročenky Česká architektura, která má být reprezentativním shrnutím nejen architektury, ale i dění okolo ní, přináší oproti minulým ročníkům dvě novinky. Jednak je to úvodní stať Petra Pelčáka, shrnující architektonický vývoj od roku 1845 do současnosti, jednak samostatná příloha s rejstříky. Jak je u Petra Pelčáka dobrým zvykem, jeho studie se zabývá širšími kulturně-historickými souvislostmi, nejen architekturou. Text je hodně polemicky vyhrocen, což je ovšem v českém, až extrémně nedialogickém prostředí víc než potřeba. Rovněž se lze ztotožnit s autorovým posteskem nad absencí architektonické kritiky u nás, která se pěstuje ve stylu školních etud a dá se charakterizovat opisem – místnost je tvořena čtyřmi stěnami a je zakončena stropem. Oproti loňské Sládečkově ročence, která jako první přinesla jasně definovaný klíč k výběru, se ta letošní opět vrací k výběru staveb, který bychom mohli charakterizovat jako nejasný. Nejde o to, že v reprezentativním výběru chybějí konkrétní stavby a jiné by člověk naopak rád postrádal, jde o to, že k výběru nelze dohledat klíč. Až do ročenkového vystoupení Svatopluka Sládečka byl vždy výběr neautorský, vlastně anonymní, nyní se opět Petr Pelčák vrací k nezdůvodněným přehledům. Nicméně jeho úvodní stať je pro mě daleko nejlepším textem o architektuře u nás za hodně dlouhé období.
Michal Janata
Posedy
Skupina Posedlí 2010, 145 s.
Jedním z důležitých, ale ze své podstaty nenápadných specifik naší krajiny jsou stavby posedů. Jejich dokumentaci a popularizaci se věnuje skupina Posedlí, která nyní vydala půvabnou obrazovou publikaci. Kromě vstupního slova architekta jsou zde jen zelenobílé fotografie nejrůznějších druhů těchto nevšedních útvarů. Posed je budova minimálně dvojznačná. Jednak je to pozorovatelna, na níž se příjemně a nerušeně přemítá a sleduje okolní příroda. Pak je to ale také nevyzpytatelné čihadlo, v jehož okolí se cítíme ohroženi právě cizím pohledem, případně skrytou hlavní kulovnice. Dá se říci, že díky své rozmanitosti a variabilitě posedy úzce souvisejí s kutilstvím, tedy s obsedantní touhou zabydlovat, vylepšovat a zušlechťovat okolí prostřednictvím improvizace. V knize jsou většinou zastřešené kazatelny mnoha forem, ladně splývající s krajinou, ale i stavby vzdorovitě trčící z mezí a polí. Najdeme zde i kuriozity, jako mobilní posed postavený na přívěsu za traktor nebo posedy ladně posazené na starém silu či na betonovém bunkru. Škoda, že je jen pár fotek věnováno interiérům, jejichž detaily bývají často mnohem poutavější než samotná budova: taktilní fascinace interiérem vyloženým starými koberci, oltářová výzdoba fotografiemi z mysliveckých kalendářů, přišroubované kovové věšáčky s motivy divoké zvěře. Vrcholem mysliveckého luxusu je ale fortelné otáčecí křeslo. Pokud se chceme inspirovat k trochu jinému vnímání krajiny a nechceme chodit po rozhlednách s Luďkem Munzarem, můžeme se vydat na posedy s Posedlými.
Karel Kouba
Festival Next
A4 – nultý priestor, Bratislava, 2.–4. 12. 2010
Plakát na 11. ročník festivalu odkazoval k jednomu ze sponzorů z oblasti gastronomie, což by mohlo u experimentálního festivalu vzbuzovat podezření, avšak vzhledem k tomu, že na obrázku nebylo nic pečeného, smaženého ani předvařeného, ale naopak něco velmi syrového (sushi), nestojí tato skutečnost ani za vtip. A to tím spíš, že všechno ostatní, co se v útrobách A4 – nultého priestoru odehrávalo, si zasluhuje přes opravdu uvolněnou atmosféru smrtelně vážný respekt. Individuální preference a záliby se pochopitelně různí (někteří učinkující možná mohli hrát spíš na chodbě v rámci afterparty, jiní zase ve tři v noci v mém pokoji, aby se mi lépe usínalo), přesto bylo naprosto evidentní, že se během festivalu děje velká věc. Díky značně rozmanitému programu musel každý příznivec experimentální hudby alespoň jednou pocítit, že právě v tento okamžik není na světě lepší místo než A4. Mně osobně se to přihodilo hned několikrát. Když na závěr prvního dne nastoupilo severské trio The Thing, měl jsem najednou energii na rozdávání, ačkoli jsem během večera několikrát zemřel únavou. Podobný účinek se opakoval o den později při koncertu dvojice Einheit/Irmler – legendy stahlmusik a krautrocku vytvořili za použití svých tradičních nástrojů (ozvučené pružiny a syntezátory) dokonalou psychedelicko-taneční směs, které se nešlo ubránit. Během vystoupení kutilsko-improvizačního tria Die Schrauber zase ožil můj dávný sen o elektrických mravencích (díky!). Už teď jsem zvědavý, co bude příště.
k!amm