Simon Mawer
Mendelův trpaslík
Přeložil Lukáš Novák
Kniha ZLIN 2010, 274 s.
Po úspěchu Skleněného pokoje zabrousil vydavatel díla britského autora Simona Mawera dál do jeho literární produkce a vylovil knihu, v níž opět hraje jistou roli Česko. Tentokrát jako rodiště a místo, kde většinu svého života prožil německý přírodovědec Georg Mendel. Na rozdíl od Skleněného pokoje autor dělí román do dvou linií, ale zejména v té historické není zdaleka tak důsledný jako v případě Pokoje. Středoškolsky shrnuje Mendelovy výzkumy a tu a tam nakousne téma jeho potlačovaného milostného života. Ve výsledku jsou vědecké texty o mnoho čtivější než romantické domněnky, kterým schází jakákoliv emoce. Autor si pravděpodobně byl vědom toho, že podobným příběhem čtenáře těžko dojme, tak provázal život hlavního hrdiny, Benedicta Lamberta, s Mendelem po genové linii: Mendel je Lambertův prapředek! Ty nejzajímavější pasáže patří především milostnému životu vědce, který kvůli své fyzické deformaci není příliš úspěšný. Přestože by se autorovi dalo vytknout, že si Mendela příliš nenastudoval, nebo alespoň ne tak, aby o něm mohl čtivě fabulovat, genetiku ovládá bravurně. Občas až příliš, a ani časté poznámky pod čarou příliš nepomohou v orientaci v pojmech, které hlavní postava používá. Text je protkán také mnoha zamyšleními na téma genetika a její vztah k fašistické eugenice. Patří k nim třeba úvaha, že pokud bychom chtěli ze světa vymýtit násilí, nebylo by nic jednoduššího než izolovat mužskou populaci. Kdo ví, kam nás tato věda, o níž můžeme směle říct, že vznikla u nás, dovede.
Jiří G. Růžička
Lauren Groffová
Příšery templetonské
Přeložil Tomáš Kačer
Host 2009, 360 s.
Lauren Groffová se pouští svým románem Příšery templetonské do velkolepého a částečně zdařilého projektu. Při svém vyprávění má ale v mnoha pasážích i celých kapitolách velké oči – příběh i forma jsou často překombinovány. To je zřejmě způsobeno autorčinou nezkušeností s žánrem jako takovým, případně až příliš osobním vztahem k tématu. Hlavní hrdinka, osmadvacetiletá Willie, se vrací do rodného města Templetonu, které je explicitně obrazem Cooperstownu ve státě New York, odkud Groffová skutečně pochází. Město se stává hlavní postavou celé knihy a na pozadí jeho historie, která se před čtenářem odkrývá jednak pomocí Williina pátrání po otci, jednak staré korespondence, genealogických stromů, deníků, fotografií, podobizen a zapomenutých dokumentů, sledujeme osudy mnoha generací tamní významné rodiny. Stephen King přirovnal dílo nominované na literární cenu Orange Prize for Fiction k sérii knih o Harrym Potterovi. Je pravda, že ty jsou také plné nečekaných zvratů, duchů, tajemných jezerních příšer a chybějících rodičů. Tato témata jsou ale v knihách J. K. Rowlingové distribuována tak obratně, že na dalších šest dílů čekaly netrpělivě miliony lidí po celém světě. Lauren Groffová vyzradila všechna překvapení během bezmála pětisetstránkového románu. Příběh je bezesporu napínavý, čtivý a dobrodružný, ale tak spletitý, že vyčerpaný čtenář nemá na pokračování ani pomyšlení a spíše si oddychne, když se několik dějových linií konečně ne úplně překvapivě uzavře.
Alžběta Glancová
Eva Kantůrková
Doteky
Dauphin 2009, 332 s.
Eva Kantůrková v tomto románu reflektuje dobu krátce po revoluci v roce 1989. Později se věnuje i životům několika proroků – především Mojžíše, Ježíše, Muhammada i kontroverzního Son Mjong Muna. Hlavním tématem je ovšem jeden křehký vztah. On, ovdovělý profesor na newyorské univerzitě, nesmířený se svou identitou Čecha. Ona, mladá empatická spisovatelka z Prahy, pronikající na Západ. Poprvé se setkávají při „invazi“ českého undergroundu do Ameriky, kdy si divocí mladí umělci z Čech užívají svobody i štědrosti Ameriky. Ona se vymyká. Sbližuje se s Ním, pomáhá mu překonat minulost svou životní zkušeností z nesvobodného státu, přenést se přes smrt otce, jíž byl svědkem během útěku z Čech. Terapeuticky spolu procházejí místa jeho dětství, těší je vzájemná přítomnost, přestože doteky jsou často neobratné a bolestivé. On si stále uchovává pozici intelektuálního mentora a zve ji do Spojených států, čímž jí poskytne možnost pochopit život na Západě. Jejich setkání jsou důvěrnější a důvěrnější, oba sdílejí své city, a přitom tápou. Neexistuje žádný pevný bod. Román představuje jemně uchopené setkávání a míjení, sbližování a vzdalování dvou hlavních postav, jež se snaží svůj vztah rekapitulovat pomocí dopisů – rozebírají všechny společně strávené okamžiky, snaží se v nich vyčíst řešení, pokračování svého vztahu. Tak blízkého a intimního, a zároveň krátkého, nefyzického. Kratší pasáž o prorocích s dějem asi příliš nesouvisí, jeví se jako čistě racionální exkurs, na druhé straně ani nepřekáží. Jen možná působí trochu nuceně.
Helena Badalcová
Jana Šrámková
Putování žabáka Filemona
Labyrint/Raketa 2010, 98 s.
Představte si, že máte teplou postýlku, kamarády, rodiče, co voní jablkovým štrúdlem… A pak objevíte na těle cedulku, na níž se píše „První plyšová, s. r. o./Rtyně v Podkrkonoší“. Najednou doslova nevíte, čí jste. Proto se vydává Filemon s ovečkami Peřinkou a Bimbalkou svůj domov najít. Cesta je náročná, je třeba vystoupit na správné zastávce (ale ve Rtyni vlak nestaví), překonat potok (ale Filemon je „žába suchovodní“) a vrátit se domů, než půjde „holčička s copánky tenkými jako myší ocásky“ spát. Klasický motiv putování, jehož cíl se ukáže být jiný, než se zpočátku zdálo, rozvádějí Jana Šrámková s ilustrátorkou Alžbětou Skálovou pomocí velmi přesně evokovaných pocitů a jazykové hry. Svět je zčásti viděn očima zvířat (naivním pohledem podobným dětskému), takže jeho zákonitosti a řeč cestovatele matou – mluví-li Peřinka o klukovi s ježkem, nechápe Filemon, kde ježek sedí apod. Popis prostředí podává vypravěč, jenž je důvěrně kamarádský, ale zároveň poetický: „Kus před nimi začínal les, ale kdepak nějaký malý lesík nebo hájek sem tam strom. Opravdový veliký a hustý les, ve kterém běhá tolik zvířat, zpívá tolik ptáků, bublá tolik pramenů a šumí tolik stromů, až je tam úplné ticho, že slyšíte vlastní dech. A jak se do lesa po včerejším dešti opíralo dopolední slunce, stoupala z něj pára jako z čarodějného kotle nebo z maminčiny bramboračky.“ Filemon se nepromění v prince, ale spolu se čtenářem prožije výlet, jenž mu ukáže svět v konturách, kterých by si doma nevšiml. A doma uvidí, co předtím netušil.
Jan Švestka
Jiří Gold
Skvrny a dotyky
Pulchra 2009, 128 s.
Jiří Gold (1936) je pozoruhodný básník, a přitom o něm není moc slyšet. Tento „šestatřicátník“, generační souputník Violy Fischerové či Josefa Topola, vydal dvě sbírky již v šedesátých letech a další mu vyšly až v letech devadesátých. Skvrny a dotyky jsou v pořadí devátou sbírku tohoto básníka, scenáristy a režiséra. Nesou všechny typické rysy Goldovy poetiky, v současném kontextu ojedinělé. Je to poezie filosofující, analytická, intelektuální, existenciální a racionální až na kost, pídící se po přesném, tedy jediném možném vyjádření i za cenu, že čtenář vezme nohy na ramena a uteče k líbivější, prostší, plynulejší poezii. Tyto básně se samy nenechají ani na chvíli pohodlně unášet a i od příjemce vyžadují stav „vždy ve střehu“. Kladou překážky, aby záměrně klopýtaly, verše jsou bezohledně přeseknuty po dvou třech slovech, přerývky povýšeny na princip a slova se do sebe zasekávají, jako by se spolu přela: komu/ bude vysloveno/ ve všeobecném mlčení: komu/ v naprostém/ křiku?/ ani/ zběsilý řev/ nic nezakryje: natož/ ticho: půjdeš/ tím běsnícím davem/ beze slova/ na čele obálku/ bez adresy. Při vší intelektuálnosti je to poezie kontrastu, a ano, konfliktu. To však vyvěrá ze smyslu, tedy z nutnosti: verše ukazují člověka takového, jaký je – což je implicitně v příkrém nesouladu s tím, jaký by měl být. Goldova poezie tedy není sofistikovaným žonglováním s bezzubými abstrakty, ale silně etickou básnickou výpovědí. Je v tom i kus skrytého romantismu: hvězdy ve výši, a přitom země pod nohama, a básník není snílek ani pokrytec, aby ji zapřel nebo řekněme poeticky pozměnil.
O kontinuitě tohoto přístupu svědčí dosavadní řada sbírek obvykle pojatých jako „deník“ – čímž má být řečeno pouze to, že básně nemají název, jen dataci od ledna do prosince jednoho roku. Pravda, čtenář čekající autorův další vývoj (či jeho absenci) může být zklamán, když zjistí, že verše v přítomné knize byly napsány v roce 1992, nicméně dá se rozumět tomu, že se básník rozhodl odškrtávat dlužné položky. Nutno také přiznat, že tahle sbírka nepatří k vrcholům Goldovy tvorby, jakkoli se nese ve stejné linii jako ty předchozí (chronologicky vzato též následující). Bohužel ve Skvrnách a dotycích častěji než jinde vystupují i jistá úskalí takto zaměřené poezie: překombinovanost, občasná hra na efekt a ve slabé chvilce i černobílé vidění hraničící s tezovitostí. Tato negativa vyvstávají tím jasněji, že tu – pochopitelně – není silný emocionální proud, kterým by se dalo strhnout (jak to v časově souběžných sbírkách dovedl třeba Ivan Diviš). Upřímně řečeno, sbírky jako Sutě: písky: drtě (2000) nebo …in vento scribere (2004) byly přece jen silnější, nicméně ani občasné umělecké prohry nemění nic na tom, že by si poezie Jiřího Golda zasloužila mnohem větší pozornost.
Simona Martínková-Racková
Bryan Lee O’Malley
Scott Pilgrim 1: Vypečený život flákače
Přeložila Jitka Jeníková
BB art 2010, 168 s.
Série Kanaďana Briana Lee O’Malleyho o Scottu Pilgrimovi, původně publikovaná v americkém indie nakladatelství Oni Press, na první pohled připomíná například komiksy, které na motivy vlastních filmů napsal Kevin Smith. V obou případech jde o díla, která se snaží vypadat jako komiksové varianty amerických nezávislých filmů – jsou černobílá, upovídaná, odehrávají se ve flákačských komunitách a žijí z popkulturních odkazů. O’Malleyho tvorba má ovšem oproti dílům Smithovým, jež jsou fascinována americkým komiksovým mainstreamem, zřetelně blíž k západním fanouškům mangy. Spíš než na Scottu Pilgrimovi je to patrné na jeho krátké atmosférické knize Lost At Sea, která pracuje s fázováním i rozvržením panelů na stránce podobně jako manga. Ze všeho nejvíc se ale Scott Pilgrim podobá tzv. fanfikcím, tedy komiksům vytvořeným samotnými popkulturními fanoušky a obvykle spojeným s nějakou již existující „kultovní“ popovou ikonou. O’Malleyho série je sice původní dílo, ale staví na typicky fanfikčním kontrastu „looserského“ civilního života fanoušků s „dokonalostí“ popkulturních fikčních světů. Výsledkem toho setkání vysokého a nízkého ve fanfikcích i ve Scottu Pilgrimovi je jen série komických situací a komentářů pronášených s pozérským odstupem. O’Malleyho cyklus se proto podobá způsobu, jakým spolu členové fanouškovských komunit komunikují – je pohotově ironický, rychle střídá témata a klouže po bezpečném povrchu popkulturních aluzí.
Antonín Tesař
Iva Kodrlová a Ivo Čermák
Sebevražedná triáda
Academia 2009, 266 s.
Autoři textu se zaměřili na usouvztažnění suicidálního chování a tvorby prozaičky Virginie Woolfové, básnířky Sylvie Plathové a dramatičky Sarah Kaneové. První kapitoly se věnují sebevraždě z hlediska psychologie, autoři skrze řadu odkazů postulují hlavní příčiny tohoto jevu. Propojení díla a psychiky lze dle autorů sledovat na určitých výrazných motivech textu (prototypická scéna, příp. komplexnější vnitřní příběh) i jazyce (fragmentarizace jako indikátor narušeného mentálního zdraví). Po sobě následující kapitoly Příběh života a Příběh díla pak přinášejí biografický přehled dat a interpretace děl, jež se však omezují na pojetí příběhů jako psychologických kazuistik. V případě Woolfové se zcela opomíjí modernistický kontext, podobně u Sarah Kaneové je termín In-your-face Theatre také zmíněn jen povrchně. Důraz se klade na charakteristiku postav z hlediska psychopatologie (což je u Kaneové snadné, ale neřeší se tím, co postavy představují pro celek díla, jak se jejich chování proměňuje). Na základě vnitřního příběhu díla pak publikace uvádí „témata a motivy, které zřejmě formovaly individuální sebevražedný vývoj životního příběhu autorek“ – téma smrti, významní druzí, vztah k self, vyrovnávání se s perverzním světem. Autoři přiznávají, že ženy tvořily formálně rozdílná díla, avšak problém je i v onom slově „zřejmě“ – ačkoliv tyto motivy nepochybně v textech nalezneme (chceme-li), je na místě se ptát, co nám toto hledání přinese, zda porozumění životu se rovná porozumění dílu. Nicméně, toto je kontroverze psychologické kritiky jako celku, nejen přítomné publikace, jež je její poctivou ukázkou.
Anna Vondřichová
Petr Koura, Pavlína Kourová
České Vánoce od vzniku republiky do sametové revoluce
Máj – Dokořán 2010, 356 s.
Napsat dějiny českých Vánoc ve 20. století by mohlo působit jako pověstné hledání bílého místa v našich dějinách. Přestože se může zdát, že hledání okrajových témat je znamením vyčerpání velkých témat politických dějin, psaní o Vánocích má úplně jiný smysl. Takové dějiny se nepíší ani proto, že historiků je příliš mnoho a hledají další a další otázky, na nichž by dokazovali svůj řemeslný um, ani kvůli tomu, že zanedlouho budou Vánoce a vrhnout takový kus na knižní trh v čase adventním slibuje nakladateli vyšší zisk než v parných dnech léta. Pokud chceme porozumět fungování společnosti v minulosti, stěží tohoto cíle dosáhneme studiem životopisů prezidentů nebo archivů ministerstva zahraničí. A právě to se autorům podařilo znamenitě – v populární formě na příkladu Vánoc postihnout proměny české společnosti v posledním století. Učinili tak prostřednictvím citlivé práce s prameny, zvláště memoárovou literaturou a dobovým denním tiskem. Vánoce mohou být vysoce politickým tématem, i když si to připouštíme jen výjimečně. Je snadné diagnostikovat instrumentalizaci vánočních svátků pro prosazení symbolů vyhovujících existujícímu politickému panství, jako tomu bylo třeba v 50. letech při nahrazování křesťanského Ježíška Dědou Mrázem. Daleko méně však reflektujeme fakt, že v soudobých novinách na adresu Vánoc nalezneme nejčastěji úvahy srovnávající úroveň spotřeby letošní s předchozími roky, což patrně více vypovídá o hodnotovém konsenzu soudobé české společnosti než sofistikované analýzy sociální statistiky.
Jakub Rákosník
Kateřina Macháčková (ed.)
Téma Macháček
Nakladatelství XYZ 2010, 381 s. + fot. příl.
Neocenitelnou službu české teatrologii prokazuje herečka Kateřina Macháčková. Po zpřístupnění Zápisků z blázince (vyšly třikrát: 1995, 1999, 2008) sáhla hlouběji do listinné pozůstalosti svého otce a z jeho deníkových záznamů, rodinné korespondence, vzpomínek kolegů, úředních dokumentů, atd. vydolovala novou knihu. Zrekonstruovala v ní všechny důležité tvůrčí etapy Miroslava Macháčka (1922–1991): ochotnické začátky za Protektorátu, studium na Pražské konzervatoři, první angažmá v pardubickém divadle (zanícený straník, Mordová rokle mu byla bližší než Svatá Jana), epizoda v Realistickém, zakončená aférou hrozící těžkými následky (byl nařčen z vytváření druhého centra ve straně – píše se rok 1951!), první velká éra v divadle v Českých Budějovicích (1952–56), Městská divadla pražská a konečně Národní divadlo, kam v roce 1959 přizval Macháčka velkoryse (do týmu, v němž už byli J. Pleskot a A. Radok) šéf činohry Otomar Krejča. Dostane se i na milovaný Činoherní klub, Violu, hostování mimo ND a film. Spolehlivou osu knihy tvoří úryvky z Macháčkova vlastního životopisu z roku 1975, známého už ze Zápisků z blázince – znovu si uvědomíme, o jak literárně hodnotný text jde. Pestrou mozaiku prokládá Kateřina Macháčková vlastními glosami (tištěny kurzívou), uměřenými a vždy případnými. Macháčková se úkolu zhostila odpovědně, s pochopením propojenosti života, tvorby a doby. Až bude připravovat další vydání Tématu Macháček, neměla by zapomenout na jmenný rejstřík.
František Knopp
Lev Davidovič Trockij
Můj život
Přeložila Iva Dvořáková
Academia 2010, 588 s.
Pamětem jednoho z největších revolucionářů historie vládne dvojí důraz. Snaha očistit se od všech stalinských lží, jež zazněly v rámci antitrockistické kampaně, a urputnost dokázat, že linie, kterou Trockij sledoval, byla až na výjimky vždy také Leninovou (rozuměj tou správnou) linií. V prvním případě musí dnešnímu čtenáři vynaložená námaha připadat vskutku zbytečná, neboť v neomylnost Stalina už věří opravdu málokdo. Neustálé dokazování dobrých vztahů s Leninem je dnes také poněkud kuriózní, ale hlavně sklouzává až k jakémusi bulváru a snaze o zalíbení se. Když ne mrtvému Leninovi, tak alespoň těm, kdo se v době psaní memoárů považovali za leninisty. Pravda je, že Stalinem vytvořený trockismus nebyl nikdy leninismem, i když se oba revolucionáři v mnohém shodli. Nelze ale nevidět, že Říjnová revoluce by brzy následovala tu z roku 1907, kdyby na frontě nevládl tvrdý Trockij a v Moskvě zase Lenin. Přes jasné spisovatelské ambice (sám se označoval za spisovatele-revolucionáře) je Trockého styl blíže spíše mluvenému slovu, což jen potvrzuje jeho zálibu a schopnost řečnit k davům. Zároveň to ovšem činí text přístupnějším. Autora přes několikeré věznění i vyhnanství v době ilegality i později charakterizovala především nezdolná vůle, jež hraničila se zaťatostí. Pro revolucionáře zřejmě nutná výbava, k níž patřila také velká sebestřednost, jež v pamětech ilustruje jeho necitelnost k životům padlých vojáků Rudé armády, a naopak silné přeceňování důležitosti vlastní osoby. Vzpomínání zavražděného revolucionáře jistě nemůže být rozsudkem nad jeho životem, určitě je ale strhujícím čtením.
Edita Roubíčková
Zdeněk Neubauer
O čem je věda?
Malvern 2009, 332 s.
Svým myšlením je Zdeněk Neubauer často označován za černou ovci mezi přírodovědci. Proč tomu tak je? Na tuto otázku odpovídá kniha, která pojednává o povaze a předmětu novověké vědy. Profesor Zdeněk Neubauer spřádá své úvahy pomocí textu od Mikuláše Kusánského Trialogus de possest. První část knihy seznamuje s přehledem života a myšlením Mikuláše Kusánského, poté však již následují krátké Neubauerovy úvahy nad povahou a předmětem vědy. Druhá část doplňuje a rozvádí v jednotlivých otázkách obsahu vědy část první. Společným jmenovatelem obou částí je však vztah k již zmiňovanému pojednání od Mikuláše Kusánského, přičemž se samotným česko-latinským pojednáním Trialogus de possest se čtenář setká ve třetí části knihy. Trialogus je rozhovor pojednávající o možnosti být, nebo dokonce dle Neubauera o možném bytí. Neubauer tak uvádí obraz boží skutečnosti, jak jej rozpracoval Kusánský, k vyjasnění povahy a předmětu novověké vědy. Autor demonstruje myšlenkový obrat v dějinách idejí například na hlavním tématu Trialogu – slovu possest. Neubauer ukazuje, že pro Kusánského bylo myšlenkovým konstruktem pro Boha. Religiozita se tak podle něj posunula od sféry víry jakožto vykročení do neznáma k pochopení racionální teleologie. Krom slova possest uvádí další a další důvody, proč a jak se stalo z vědy náboženství novověku tedy něčím, co v sobě obsahuje přesah či samo transcendentální v podstatě je.
Jiří Havelka