Když udeřila finanční krize, vnímala ji řada komentátorů jako finální úder pro neoliberalismus a někteří dokonce věštili konec kapitalismu. Jednotliví autoři se předháněli v obviňování ideologických hitů minulé dekády z viny za krizi a naznačovalo se, že budoucnosti se otevírá prostor pro dalekosáhlé alternativy. Utekly dva roky a ukázalo se, že stejné ideje a politické síly, které krizi způsobily, jsou znovu na koni. Víc, než si myslíte.
Krize dala příležitost pravici, aby se situovala do role moudrých zachránců ekonomiky. Recepty, které se nepodařilo prosadit jako nástroje domnělého zvýšení prosperity, přišly na pořad dne jako záchrana před katastrofou. Je třeba oholit veřejnou sféru, pokud možno až na kost. Ideologické kličky o tom, že soukromé je lepší než veřejné, už přitom mohou hrát pouze roli podkresu – hlavním argumentem se může jednoduše stát: nemáme na to, musí se šetřit, krize nám nedovoluje.
Neoliberální ekonomové se v rekordně krátké době přesunuli z role přenašečů nemoci do doktorských plášťů, v nichž pronášejí diagnózy a navrhují terapii. Stali se hlasem nutnosti, protestní hnutí proti škrtům se naopak ocitá v roli představitelů zpovykanosti. Česká média v tomto duchu referují o odborářské stávce, když vypočítávají, co vše v inkriminovaný den nefungovalo, ale zcela zapomenou byť jen zmínit, proč se protesty vlastně konaly. Hlava státu se lidem na náměstích rovnou vysměje a vzkáže jim, že za všechno může nikoliv jeho vlastní zpackaná divoká privatizace, ale sociálnědemokratické vlády. Pravice už zase hraje svou dobře známou roli – těch, kdo mají iniciativu, protože přesně vědí, co udělat. Třídní zájmy malé menšiny se prodávají jako nutnost tváří v tvář hrozbě pro celou společnost. V Česku to je vidět obzvláště výrazně – s jeho degresivním zdaněním jakožto zlatým teletem, v němž se má podle ideologů setkávat spravedlnost s ekonomickou racionalitou.
Levice reaguje obranářstvím – pochopitelně, ocitla se v situaci nositelky defenzivních bojů. Brání sociální stát a lehko zapomíná, že to její radikální část ho kritizovala jako paternalistický kompromis s kapitalismem, zatímco její umírněná část jej ještě před časem snaživě omezovala pro radost neoliberálům. Trocha účelové zapomnětlivosti je v nastalé situaci pochopitelná, nedostatek imaginace už méně. Levice za obranu statu quo schovává neschopnost či neochotu předložit alternativu. Její velká část už není natolik statečná, aby té alternativě říkala socialismus a dala tomuto slovu nějaký aktuální smysl. Její menší část sice slovo socialismus užívá, ale jen jako bezduše opakované pojítko s nevábnou minulostí.
Levice, vždy spojovaná s radikalitou, se radikality bojí.
Strach ale nikdy žádného démona neodlákal. Naopak. Už dnes jasně vidíme, že neobjeví-li se nalevo silný, radikální a transformační program, může si podporu získat jiná podoba „radikalismu“: rozeštvávání lidí mezi sebou. Evropa zažívá obrodu krajní pravice a u nás neonacisté z Dělnické strany SS neuspěli jen proto, že – jak si na to hořce stěžuje i jejich předseda Vandas – jejich repertoár do značné míry převzaly etablované strany. Bezprecedentní boom anticiganismu není nesen zdaleka jen neonacisty – mnozí mladí lidé si na Facebooku likeují rasistické skupiny a obhajují to poukazem na „právo na svůj názor“, osobní rozhodnutí a sebevyjádření. Kolektivní předsudky se nemusejí vylučovat s individualistickou ideologií – možná právě jejich kombinace bude osudovou ideologií nadcházející doby.