Wolfgang Amadeus Mozart
Le nozze di Figaro
Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem, premiéra 27. 11. 2009
Druhou operní premiérou sezony Severočeského divadla opery a baletu byla Mozartova Figarova svatba, která je známá řadou popěvků a hudebních motivů, ale i náročností pro samotné umělce. V Ústí vesměs vsadili na domácí síly, jen pro roli hraběte Almavivy přizvalo divadlo pětatřicetiletého čínského barytonistu Haitaa Wanga, působícího ve Vídni, kde zpěv i studoval. Po premiérovém představení se jeho výkon slibně usadil a stal se pěvecky jistějším. Inscenaci režiséra a ředitele divadla Tomáše Šimerdy však vládli domácí pěvci, v titulní roli Figara jím byl herecky přirozený Martin Matoušek, jehož příjemná světlejší poloha barytonu vhodně kontrastovala barvě hlasu hraběte. Skvělou Zuzanku našel dirigent Milan Kaňák v Anně Klamo, tato role je pro její umělecký naturel ideální. V roli hraběnky se alternují Liana Sass a objev ústeckého divadla Valeria Vaygant. Zatímco první volila stavbu role v adekvátní dramatičnosti, druhá ji hledala v lyričtějším duchu. Podobně lze pochválit i ústeckou stálici Věru Páchovou (Marcellina), mladou Terezu Chyňavovou (Cherubín) a Jaroslava Kovacse (Don Basilio). Dirigent Kaňák využil několika škrtů vedlejších recitativních scén 2. až 4. dějství k tomu, aby spolu s výrazným tempovým kontrastem stmelil hudební dílo v jednolitý hutný kus. Šimerdova režie nehledá nové výklady v postmoderních aktualizacích, představuje operu v klasické podobě s nadhledem a vstřícným gestem zdejšímu konzervativnějšímu publiku. Figarovi se v Ústí zadařilo.
Milan Černý
Disk 30
Prosincové číslo časopisu pro studium dramatického umění Disk přináší na bezmála dvou stovkách stran tematicky různorodý materiál. V řadě studií mě zaujal text Radovana Lipuse Scénický New York, věnovaný jak městu, tak architektovi, vykladači a interpretovi této metropole Remu Koolhaasovi. Ale také informativní články v závěrečné části svazku nazvané Poznámky – Zkoumání těla a tělesnosti v Indii od Lubomíra Ondračky, který mj. čtenáře seznamuje s obsahem sborníku The Body in India, zpráva O setkání jarryologů na univerzitě v Ostravě či o Francouzském příspěvku k roku Grotowského podané Janem Hyvnarem. Některé z příspěvků čísla se zaobírají primárně herectvím – například charismatem herce (Jan Hančil), hercem mezi simulakry Jeana Baudrillarda (Jan Hyvnar), psychologickými souvislostmi scénické tvorby (Jiří Šípek) či osobností a tvorbou performera Spaldinga Graye. Vešla se sem však také třeba studie Lenky Chválové věnovaná herečkám Anně Forchheimové-Rajské a Anně Kolárové--Manetínské. Řada příspěvků vyrůstá z myšlenkového zázemí teoretické scénologie Jaroslava Vostrého (který ostatně časopis Disk také řídí) a využívá její terminologický aparát. To může nezaujatého čtenáře, který čte Disk (vycházející čtyřikrát do roka) více méně pravidelně, trochu ukolébávat, respektive to po čase vyznívá poněkud jednostrunně. Ovšem pro stoupence scénologie je Disk bez diskuse jedinečnou a obdivuhodně velkorysou platformou.
Jana Bohutínská
Cinepur 67
I z obálky (na výběr jsou hned dvě verze) časopisu pro cinefily na nás pokukuje Cameronův Avatar, který se v anketě o nejlepší film loňského roku umístil hned na třetím místě za Hanekeho Bílou stuhou a Von Trierovým Antikristem. Kromě těchto fláků v anketě najde fanoušek artových filmů dostatek tipů na další, méně zpropagované snímky. Tentokrát chybí téma, přesto se tu minimálně jedno rýsuje. Největší prostor totiž dostala současná korejská kinematografie, bohužel jen z pera jednoho autora – Michala Procházky. O tom, že svět filmů se stále více prolíná se světem počítačových her, se snaží přesvědčit Jiří Flígl ve svém rozboru válečné střílečky Modern Warfare 2. V rozhovoru s dokumentaristou Adrianem Woodem se zase dozvíme, že barevný materiál zprostředkovává divákovi realističtější, a tedy intimnější zážitek – poté, co jsem nedávno viděl sadu barevných fotografií z Ruska přelomu 19. a 20. století, mu musím dát za pravdu. Ti lidé působí mnohem skutečněji než zašedlé postavičky z fotografií černobílých! A to jsem nezmínil rozsáhlý rozhovor s Michaelem Henekem nebo profil Osamu Tezuky či Alexandera Klugeho! Kvalitního a zábavného čtení je tu opravdu dostatek. Ještě bych upozornil na dvě diskusní témata: o „novou filmovou historii“ se pře Zdeněk Hudec se Zdeňkem Holým, o poslední film Jima Jarmusche Hranice ovládání zase Adam Brožík s Janem Kolářem. Podobné přestřelky z kulturních tiskovin v posledních letech bohužel téměř zmizely.
Jiří G. Růžička
Ještěd – evidence hodnot poválečné architektury
Petr Vorlík, Benjamin Fragner, Lukáš Beran (eds.)
ČVUT 2010, 95 s.
Kniha představující jednu z nejoriginálnějších staveb 20. století, televizní vysílač a horský hotel na Ještědu, je další v řadě publikací o industriální architektuře Výzkumného centra průmyslového dědictví (od roku 2010 součásti Fakulty architektury ČVUT). Vznikla na základě ještědského setkání architektů, památkářů, historiků a teoretiků architektury v březnu roku 2009. V knize jsou vedle kapitol o historii, včetně těch přibližujících projekční obtíže a detaily komplexní výzdoby, také šířeji zaměřené texty o ochraně poválečné architektury. Ještědská televizní věž se stala brzy po svém postavení (1966–73, hlavní architekt Karel Hubáček přizval ke spolupráci na tvorbě interiérů Otakara Binara) symbolem regionu a svou popularitu nikdy neztratila. Svědčí o tom vítězství v anketě časopisu Architekt, kde ji jmenovali Stavbou dvacátého století, i současné pokusy o její zapsání mezi památky světového dědictví UNESCO. Je to hlavně díky tomu, že propojuje novátorské konstrukční řešení, citlivost k prostředí a jedinečné architektonické pojetí. Diskuse se vedla o napětí mezi současnými požadavky na využití věže a její historickou hodnotou i o tom, zda do oblasti ochrany zařadit také interiér (a dobové fotografie s detaily výzdoby interiéru mluví samy za sebe). Dovětek Petra Vorlíka, v němž píše o nutnosti zachovat rovnováhu krajina/stavba/interiér, vyřešit majetkoprávní vztahy a stanovit jasnou strategii dalšího využití věže, asi platí nejen pro Ještěd. Na záchranu zatím marně čeká nejeden (nejen industriální) skvost.
Lenka Dolanová