Ad dopis Joanny Derdowské ohledně mé recenze filmu 3 sezóny v pekle (A2 č. 3/2010)
Až na to, že mne autorka prohlašuje za „největšího znalce undergroundu“, za něhož se opravdu nepovažuju, mne ohlas z pera Derdowské dosti potěšil. Jen se domnívám, že v některých bodech jde spíše o nedorozumění, proto se ještě ozývám.
Co se „silného hrdiny“ týče a toho, že takové typy se nevyskytují ve XX. století, chtěl jsem jen poukázat na to, co mi z literatury XX. století připadá jako očividné: Je snad Kafkův „pan K.“ nějak eticky, co do životního příběhu srovnatelný s „tragickými hrdiny“ z Homéra, ze Sofokla, Euripida atd.? A je na tom jinak Joyceův Mr. Bloom? A Proustův Swan? O Švejkovi ovšem ani nemluvě. Ale nemusíme jít ani k těmto velikánům, stačí třeba Hrabalovy, Kunderovy postavy. O to mi šlo: ne vyrukovat s nějakou novou teorií, s kdovíčím objevným, ale spíše přirovnat Bondyho život jako téma (a ono i v jeho memoárech nakonec jde o literární téma!) s tématy literárních postav, které mi připadají pro XX. století jako určující. A zde se mi ukazují překvapivé shody. To přece naprosto neznamená, že bych popíral tragičnost doby, hrůzy minulého století, ale již mnohokrát bylo přece konstatováno, že ta kvantifikace hrůz právě XX. století zbavila oné „tradičně“ chápané tragičnosti: V roce 1958 napsal Karel Marysko ve sbírce Jdi a kup si boty mj.: „Zvětšete člověka a jeho povědomí/ zvětšete národ a jeho dynamiku/ a máte zde fašismus. (…) 150 000 000 je ještě báseň./ 150 000 000 000 je už fašismus (…)“ Myslím, že je tu dobře vyjádřen rozdíl mezi heroičností, tragičností – a statistikou. Ještě jinak: přikláním se k názoru, že v kafkovsko-orwellovsko-koncentráčnickém světě je člověku upřeno i právo být „tragickým hrdinou“. Jsme jen myši, kuřata na běžícím pásu, na jeho konci nás podřežou, ta multiplikace to všechno zbanalizovala. A unikneme-li z koncentráku, tak jako třeba právě Fišer-Bondy, pak se musíme stavět neviditelnými, i když víme, že nakonec stejně neunikneme: co je na tom podobného třeba s tragédií Oidipovou, Prométheovou, Sisyfovou? Ale třeba i Hamletovou, Richarda III., Othellovou? To ještě byly prototypy lidí. My už jsme jen švábi. A tu mne napadlo, že vlastně tvůrci filmu 3 sezóny v pekle potřebovali dodat „postavě Bondyho“ něco na heroičnosti, proto tam dodali ten drastický konec, ony brutální výslechy atd. Připomínám si v té souvislosti poslední větu Kafkova Procesu: „Jako pes!“ řekl, bylo to, jako by ten stud ho měl přežít. Vždyť je to vlastně tragikomické.
Martin Machovec
Pozdrav z Argentiny
Těší mě, že jste uveřejnili zprávu o smrti T. Eloye Martíneze a něco o překladu kultovního a mnou dávno oblíbeného Chilana Bolaña do češtiny (A2 č. 3/2010). Čtu vás v Argentině v blízkosti Dobrých Povětří a někdy na farmě u Mar del Plata, vaše práce se mi líbí. U nás dojde brzy, začátkem dubna, k Týdnu editorů a k obrovskému Knižnímu veletrhu. Bude se odehrávat v areálu La Rural (normálně se tam vystavuje výstavní dobytek nebo luxusní auta a zahajovala se tam poslední Rallye Dakar). Byla jsem v těch místech už na několika knižních veletrzích. Majitelem areálu je společnost p. Franciska Narváeze, který se velmi hrdě hlásí k židovskému dědečkovi z Prahy (naučil ho podnikat od píky) a který hodlá kandidovat v příštích volbách na post argentinského prezidenta. Zdravím vás.
Hana Hanušová
Ad Traumatická krása: Caravaggio a proletariát (A2 č. 1/2010)
Přiznávám, připomenutí Caravaggiova čtyřstého výročí úmrtí v čísle 1/2010 mě potěšilo. Tedy zpočátku… Jakmile jsem se pustil do čtení tohoto textu, měnilo se mé potěšení postupně v rozčarování a nesouhlas. Článek žel působí dojmem rychlokvašeného kompilátu, k němuž dal základní podnět zřejmě nějaký populární časopis, jenž, patrně v nějakém pozapomenutém „kulturním koutku“, přinesl kratičkou (a nepřesnou) zprávu o čtyřstém výročí úmrtí zmíněného malíře, přičemž Michael Hauser, který se zjevně orientuje ve filosofii, ale nikoli v dějinách umění, těch několik vět bryskně narouboval na problematiku současné levicové filosofie. Možná to bylo i trochu jinak, ale to na výsledku koneckonců mnoho nemění…
Charakterizovat malíře tvořící v době Caravaggiově jako „dávno zapomenuté umělce, malující ve stylu Michelangela nebo Raffaela“ je silně zjednodušující. Stačí zalistovat v knize Pavla Preisse Panoráma manýrismu, aby bylo jasné, že s takto jednoduchou charakteristikou manýrismu si v žádném případě nevystačíme. Ostatně, Pavel Preiss ve své knize také nabízí podstatně více otázek než odpovědí. Nepopírám, že Caravaggiovo malířství bylo nové a revoluční, ovšem to neznamená, že je fér dehonestovat podobným způsobem malíře působící (kromě posledně jmenovaného Giuseppa Cesariho, který byl mimochodem Caravaggiovým učitelem) dobré půlstoletí před Caravaggiem jenom proto, že jejich malířství tak revoluční nebylo… Pojďme však dál…
Odvolávat se na „dnes již klasické Dějiny malířství“ Rudolfa Muthera je také poměrně nefér. Odvolávat se na více než sto let starou syntézu evropského malířství je samo o sobě problematické, ovšem autor nám navíc sugeruje pocit, že v článku nastíněný výklad Caravaggiových maleb je výkladem všeobecně přijatým. To ovšem vůbec není pravda. Naopak, tento výklad je sice charakteristický pro levicově či přímo marxisticky pojaté dějiny umění, ale také byl už mnohokrát a zcela oprávněně zpochybněn. Je krajně anachronické tvrdit, že zpodobování žebráků či kurtizán na plátnech 17. století znamená totéž, co znamenala o 250 let později Manetova Olympie, Snídaně v trávě či Bar ve Folies-Bergère. Je daleko méně anachronické přijmout, že daná plátna skutečně měla primárně náboženský obsah a použití žebráků či kurtizán (nebo spíše prostě žebraček, jakkoli toto označení nezní tak pikantně) jako vzorů pro světce skutečně odkazuje ke křesťanským náboženským důrazům. Ostatně právě takto pochopen Caravaggio přesně a zcela čitelně zapadá do slohového obrazu raného baroka. To ostatně dokládá i to, že Caravaggio rozhodně nebyl nějaký ousider římského baroku, ale naopak, jeho tvorba je zcela základním slohotvorným elementem, který zásadně ovlivnil celé barokní umění…
Jeho pokračovateli jsou z tohoto hlediska také v Praze působící malíři Karel Škréta a především Jan Jiří Heinsch. V padesátých letech 20. století se podle stejného mustru z těchto malířů pokusil, v marxistickou ideologií prosáklé knize Malířství XVII. století v Čechách s výmluvným podtitulem „barokní realismus“, udělat kritiky církve a společnosti Jaromír Neumann, přičemž zodpovězení otázek, jak je možné, že společensky nesmírně dobře etablovaný Škréta a především nábožensky zanícený, téměř výhradně pro jezuity a další církevní řády pracující Heinsch byli skrytými otevřenými kritiky církve a společnosti, zabírá v knize snad více místa než samotný odborný text, věnující se dílu těchto malířů…
Proto prosím ctěného Michaela Hausera, aby s poznatky oboru, jemuž naprosto nerozumí, pracoval s daleko větší obezřetností, ačkoli je taková práce méně efektní a patrně nedává tak překvapivé výsledky. Vždyť by nám přece mělo jít o pravdu, a ne o efektnost… Nebo snad nikoli?
Martin Šanda