Petr Iljič Čajkovskij
Spící krasavice – poslední dcera cara
Státní opera Praha, premiéra 23. 1. 2010
Maďarský choreograf Youri Vámos už na pražských jevištích zdomácněl. Naposledy svůj kus, Spící krasavici na hudbu Petra Iljiče Čajkovského, premiéroval v lednu ve Státní opeře. Na duben pak chystá premiéru baletního Othella na hudbu Leoše Janáčka v Národním divadle v Praze. Čajkovského Spící krasavici neboli Šípkovou Růženku, inspirovanou pohádkou bratří Grimmů, Vámos narouboval na historii rodu Romanovců, respektive rodiny cara Mikuláše II., zastřelené roku 1918 bolševiky. Vámos pracuje s možností, že nejmladší carova dcera Anastasia se zachránila a utekla do ciziny. V baletu pak střídá ruské pasáže s Anastasiiným exilem. S původním libretem je tak Vámosův nový příběh spojený opravdu jen volně, zdá se dokonce, že je to propojení takřka zbytečné. Jednotlivé scény jsou odlišné i výtvarně. Vedle historické realistické palácové dekorace se tu například uplatňují principy černého divadla, proniká sem i výtvarný symbolismus – rám obrazu je rakví, ze které vystupují přízraky mrtvých. Vámos se ve Spící krasavici projevuje jako eklektik, který si pro vyjádření poměrně jednoduchého příběhu vytahuje z divadelního rezervoáru, co se mu hodí. Tanečně měla na premiéře Andrea Kramešová v roli Ananstasie rezervy, nepřehlédnutelný byl Filip Veverka v roli Neznámého.
Jana Bohutínská
Daniela Jobertová
Když mluvit znamená jednat
Akademie múzických umění v Praze 2009, 196 s.
Kniha má podtitul Francouzská dramatika a divadelní tvorba konce 20. století. Ke specifikaci tématu publikace není nutné víc dodávat. Text staví autorka na svých diváckých zkušenostech, takže přináší autentický materiál z francouzských, respektive pařížských divadel. Zužitkovává zde své recenze a studie, které již publikovala časopisecky. Plastický obrázek pařížského divadelně-dramatického dění však doplňuje i odkazy na českou situaci. V krátkých srovnáních poukazuje na zásadnější rozdíly mezi domácí a francouzskou divadelní kulturou – ať už je to vztah ke klasickému dramatu (francouzsko- versus českojazyčnému) nebo péče o jazykovou kulturu a jevištní řeč. Autorka píše o Corneillových a Molièrových hrách v současném francouzském divadle, o Comédii-Française jako specifické divadelní instituci, která se vedle péče o dramatické dědictví věnuje i soudobému dramatu a mladým dramatikům. Čtenář nahlédne do tvorby režisérů Patrice Chéreaua, Petera Brooka a režisérky Ariane Mnouchkinové. Jobertová zmiňuje také fenomén nového cirkusu. V závěru se věnuje francouzské teatrologii na sklonku 20. století. Poměrně útlá knížka, doplněná výběrovou bibliografií, může dobře posloužit každému, kdo si chce udělat základní přehled o aktuálním dění a trendech ve francouzském divadle či dramatu; návštěvníci Paříže mohou knihu číst i jako divadelní bedekr.
Jana Bohutínská
Jolana Havelková
Původní plán
Dům umění České Budějovice, do 6. 3. 2010
Českobudějovický Dům umění prozatím ustál složitou politicko-majetkoprávní kauzu ohrožující jeho existenci a v současné době hostí jednu z nejvýraznějších českých fotografek střední generace, Jolanu Havelkovou. Ta se spolu s kurátorkou Helenou Musilovou rozhodla prezentovat zde tři soubory z posledních let, z nichž jedině cyklus chvějivých abstrahujících pohledů na zasněžené Polabí (Krajina 06), zachycený mobilním telefonem, jsme měli možnost vidět už dříve. Nejaktuálnějším souborem jsou architektonické podhledy (Původní plán). Pohled vzhůru a ostré denní světlo odhalily všímavé fotografce geometrické tvary architektur, kterým dala vyniknout tím, že rušivé detaily u některých ploch a linií odstranila v počítači. Pozorujeme zde fascinující přelévání reálného světa do světa abstraktních ploch či těles, které je o to dráždivější, uvědomíme-li si, že nástrojem je zde fotoaparát, tedy přístroj, jehož obrazové produkty jsou s realitou fyzikálně přímo svázané. Třetí cyklus (Návrh na změnu partitury) má už s fotografií jen pramálo společného. Prostřednictvím skeneru a bitmapového editoru se Jolana vypořádala se skladbičkami kolínského rodáka Františka Kmocha, z jehož notových záznamů zůstaly minimalistické skladby – a také variace abstraktních sérií připomínajících vizuální básně, prapodivné piktogramy nebo technicistní pixelový řád digitálního obrazu.
Lenka Sedláčková
Vladislav Merhaut
Grafik Vladimír Boudník
Torst 2009, 440 s.
Jak dokládá až fetišisticky detailní monografie Grafik Vladimír Boudník, byl tento umělec během svého života konfrontován s více formami totalitarismu. Totalitou fašistickou, komunistickou, totalitou mateřskou i samotnou totalitou umění, které chtěl zbavit jeho parnasismu, nesrozumitelnosti a výsostného fanatismu (viz explosionalistické manifesty). Není proto divu, že byly v jeho mysli a tvorbě neustále přítomny strach, úzkost, smrt a zraňování, jež postupně přerostly také v paranoické chování a sebevraždu. V roce 1943 byl totálně nasazen v Dortmundu. Už zde také najdeme kořeny Boudníkovy celoživotní inspirace industriálními fenomény. Zdá se, že za komunismu probíhala jeho „podvratná“ tvůrčí činnost bez většího zájmu orgánů bezpečnosti. Jako by mu nerozuměli, přitom výtvarně šlo o naprosté popření stávající normy. Ohrožení však bylo stále přítomno. O přímý atak na jeho osobu se pokusili především psychiatři, a do své hry grafika také na chvíli zatáhli. I přestože by již měly být jeho osobnost a dílo zhodnocené, zůstává kolem jeho odkazu stále viset několik otazníků. Kniha Boudníkova celoživotního přítele a tajemníka Vladislava Merhauta svou podrobností a zaměřením na biografii mnohé z nich zodpovídá, opravuje legendy, ale mnohé otázky chtě nechtě nastoluje. Opus také nemá fungovat jako rozbor díla a pokus o syntézu. Merhaut je spíše Boudníkovým tlumočníkem, a může se proto snadno přihodit, že knihu budeme číst i jako Boudníkovy vlastní Paměti.
Hana Lundiaková