Ip Man
Yip Man
Režie Wilson Yip, Hongkong, 2008
Urania 2010
Nový snímek jednoho z nejpozoruhodnějších současných hongkongských režisérů Wilsona Yipa (Zóna smrti, Strážci Dračí brány) se pokouší o spojení osobitých prvků hongkongské kinematografie s filmovou tvorbou pevninské Číny. Zatímco pro hongkongské filmy je typické epizodické vyprávění předkládající směs divácky atraktivních prvků, hlavním tématem čínských snímků je především Čína samotná, ať už jde o oslavu její historie či o kritiku její současnosti. Snímek vycházející ze života reálné osobnosti čínského učitele kung-fu v době druhé světové války, Yipa Mana, předkládá historickou látku se zřetelně vlasteneckými podtexty (hrdina v závěru odjíždí z válkou zmítané Číny do Hongkongu, čímž se naznačuje čínský původ tradice bojových umění v ostrovní metropoli) vetknutou do žánrového rámce bojových filmů s jednoznačnými typovými figurami (Yip Man je ztělesněním všech dobrých vlastností bojovníka) a jasně rozehraným konfliktem dobra zla. Vyprávění je navíc po vzoru hongkongských žánrovek rozčleněno do několika vzájemně jen volně souvisejících epizod, jejichž hlavní atrakcí je bojové umění titulní postavy. Hrdinu ztvárnil Donnie Yen a bojovou choreografii vytvořil neméně legendární Sammo Hung, kteří oba patří k ústředním osobnostem hongkongské kinematografie už od sedmdesátých let. Wilson Yip v současné době dokončuje pokračování snímku.
Antonín Tesař
REC
Režie Jaume Balagueró, Paco Plaza, 2007, 85 min.
MagicBox 2010
Španělské horory jsou v současnosti na vzestupu. I filmy natočené, jako kdyby je snímaly samotné postavy vlastními kamerami, už nejsou ojedinělým experimentem jako v době Záhady Blair Witch, ale stávají se přinejmenším trendem. Blair Witch stojí z velké části na využití těchto nových vyprávěcích či stylistických postupů k aktualizaci triku známého už z Deodatových Kanibalů, tedy snahy sugerovat reálnost vyprávěného příběhu. REC se o podobnou mystifikaci nepokouší a využívá tuto techniku čistě ke zkoumání toho, co provádí s žánry, vyprávěcími konvencemi a diváckým zážitkem. Žánrová proměna tu není dána „předem“, dochází k ní v průběhu snímku; dokumentární štáb natáčí běžnou reportáž ze života hasičů a až postupem času zjišťujeme, že jsme uprostřed survival hororu. Podobně jako hrdinové snímku Monstrum, kteří si natáčejí party a po překvapivých událostech prostě jen točí dál. V REC je však tento posun rafinovanější, neboť členové štábu stále pokračují ve své práci, natáčejí dál v daném „žánru“ reportáže, jen téma se proměňuje, místo hasičů je středobodem dům plný zombies. V Monstru jde o čirou fascinaci amatérů okolními událostmi, v REC o profesní a profesionální „povinnost“ snímat vše, co se odehrává. Přesto pod tlakem událostí nelze zachovat profesionalitu a chladný odstup a díky tomu snímek pozoruhodně kříží postupy dokumentu a home videa, to vše ve fikčním rámci. A oproti Blair Witch je v REC i dost ryze žánrových „potěch“ v podobě krvavých či lekacích scén.
Tomáš Stejskal
Rudá záře nad Kladnem
Režie Vladimír Vlček, 1955, 82 min.
Levné knihy 2009
Druhé DVD z edice Filmy patří lidu, která se věnuje vydávání dnes už téměř nedostupných ideologických filmů z období socialistického realismu, je filmová verze stejnojmenného románu Antonína Zápotockého z roku 1951. Příběh s autobiografickým základem začíná na konci první světové války a končí na schůzi, na níž byla v roce 1921 založena Komunistická strana Československa. Jedná se o častý žánr kanonizující interpretace předválečných poměrů, který líčí nevyhnutelnost cesty ke komunismu, slouží k sebeobhajobě režimu a zde díky biografické povaze díla zároveň k mytologizaci tehdejšího prezidenta. Zápotocký v podání Josefa Beka je náležitě patetický klaďas a děj se ve zkratce snaží postihnout všechny důležité události podle knižní předlohy. Škoda jen, že nebyla dána přednost Vlčkovu režisérskému debutu Zítra se bude tančit všude, který je pro dnešního diváka nepoměrně atraktivnější a představuje nejbohatší filmový zdroj dobových ikon. Podle informací na stránkách edice má ale vydání tohoto filmu následovat. Ačkoliv DVD obsahuje textové bonusy věnované stručné historii socialistického filmu a životopisy tvůrců a herců, svým způsobem je to promarněná příležitost: vzhledem k úzkému provázání s tehdejší realitou by si vydání zasloužilo rozsáhlejší kritický komentář, v němž by byly popsány historické události, k nimž se film úzce vztahuje. Mimo jiné by se tak vydavatelé ubránili nejapným výtkám, které je obviňují z propagace komunismu. Takhle vydání zůstává bohužel jen pouhou kuriozitou.
Karel Kouba
Lionel Marchetti & Olivier Capparos
Equus
Pogus 2009
Společné dílo dvou skladatelů musique concrète vzniklo v letech 2001–02 na zakázku francouzského audiovizuálního institutu INA GRM, nyní vychází na CD u newyorské značky spojující světy vážné elektroakustické hudby a svobodného přístupu k hudbě hluků. Lionel Marchetti se ostatně pohybuje v podobném dvojím světě: vydává i u vyloženě undergroundových značek a na svých vystoupeních používá soustavu mikrofonů, reproduktorů, CD přehrávačů, magnetofonů a motorů, souhrnně nazvanou electro-acoustic contraption. Olivier Capparos kromě elektronické hudby skládá i akustickou a je spisovatelem. Oběma pánům je poměrně cizí svět „skalní“ schaefferovské a henryovské konkrétní hudby a jejich dílo by se mnohem přesněji dalo označit jako „tape music“. V případě třiatřicetiminutového „auta do minulosti“ Equus doslova a do písmene: jde totiž o koláž – průřez historií zvukových záznamů, kde ze starých archivních záznamů zazní Sarah Bernhardtová, René Char, John Oswald, Jean-Luc Godard, Charlton Heston a mnozí další, k tomu například hrdé fanfáry a válečné zpravodajství. Začíná se téměř neslyšně, mezi tichými záznamy jen tu a tam hlasitěji zamlaská či polkne akustická chyba – glitch. Několikavteřinové vzepětí do opravdové hlasitosti připomíná rychlou mezihvězdnou přestřelku, končí se zase pod poloprůhledným závojem ticha. Staré fotky blednou, staré zvuky se vytrácejí.
Petr Ferenc
Kabyzdoh Obtruhamchi
Estcho
Stunned Records 2009
Za exotickým pseudonymem se skrývá ruský hudebník Sergej Kozlov, jehož album Estcho je jednou z nejzajímavějších nahrávek minulého roku v rámci obludně se rozrůstajícího žánru freefolkové improvizace. Dvojalbum Estcho původně vyšlo na kazetě v limitovaném nákladu sto kusů a později bylo vydáno znovu jako CD-ROM. Kdo by však čekal typicky zachumlaný zvuk současných kazetových nahrávek, bude zklamán. Kozlovův jednočlenný projekt vychází z psychedelického folku a krautrocku, nejedná se ovšem o sprosté retro, ale historická inspirace je zdrojem pro svébytné rozvíjení živého odkazu. Základní charakteristikou je netradiční hra na akustickou kytaru, jež cejchuje Estcho puncem neslyšeného. Symptomatická je poslední dvacetiminutová skladba prvního disku Kilobelnaya. Klasický kytarový folk začíná Kozlov pomalu rozkládat a vrstvením dalších a dalších kytarových motivů postupně buduje tepající a proměnlivý labyrint rytmických propletenců, k nimž přidává etnické perkuse a jemné elektronické šumy. Pozoruhodná kombinace uklidňující rytmiky a odlidštěně chladných vln rezonující kytary vytváří enervující napětí a kompozice graduje do noisové katarze. Společně s Kozlovovým neartikulovaným vokálem skladba navozuje pohanskou atmosféru budoucnosti po živelné katastrofě, nehostinnost ledové krajiny, ve které se trosky lidství svíjejí v šamanském transu.
Jan Bělíček
Vanessa
Ave Agony
X Production 2009
Po letech se na scénu vrátili naši průkopníci žánru electronic body music (EBM), k němuž se však nikdy nehlásili. Jejich novinka je zvukově hutná, za což patří dík producentovi Alexanderu Hackemu z Einstürzende Neubauten. EBM se však za posledních 15 let pomalu stáhlo do ústraní, některé projekty přežívají dodnes, jiné se dávají znovu dohromady a vydávají nová alba, málokdo je na ně však zvědavý. Ave Agony je určitě dobré album, které se vám díky výrazným melodiím a drsným textům za chvíli zaryje do paměti, přesto z něj mám po několika posleších trochu smíšené pocity. Jednak je to víceméně opakování téhož. Hned v první skladbě, nazvané Satanova pomsta, je až příliš patrný hudební motiv, který Vanessa použila již ve skladbě Prokopat se ven. Druhým problémem jsou texty. Hned v několika z nich se objevuje motiv satana. To už zavání trochu dětinskostí (respektive to působí spíše směšně). Text skladby Mukamba pak jako by byl opsán z nějaké černé kroniky – česká dívka se zamiluje do Afričana a ten ji nakonec rituálně zneužije. Má to být narážka na českou naivitu? Nebo xenofobní povzdech? Většina textů však postrádá jakékoliv poselství, je to jen pár rýmů, které autora zrovna napadly k určité hudbě. Z alba vyčnívají zejména skladby Zrcadla, Den, kdy jsme ztratili koule a Fízl na speedu. Jako osvěžení pak působí country motiv ve skladbě Primitiv. Tahle deska se sice moc dobře poslouchá, o mnoho víc toho ale nenabízí.
Jiří G. Růžička