protesty v galeriích

Když se řekne galerie, většina lidí si představí čistý bílý prostor – „chrám umění“, ve kterém se nesmí mluvit moc nahlas. Mistrovská díla v něm vystavená tematizují hluboké pravdy o smyslu umělecké tvorby a ta odvážnější zkoumají dokonce základní otázky lidské existence. Doprovodné texty jsou plné slov jako kontemplace, reminiscence, transcendence, imanence a tak dále. Jedná se zdánlivě o prostor mimo čas: sbírku toho nejlepšího, co naše kultura přinesla světu.

Jakékoli znevážení tohoto konceptu se často interpretuje jako útok na ty nejdůležitější hodnoty. Pokud se někdo odváží zpochybnit stoletý kánon velkých mužů­-géniů, jejichž význam se dá lehce odvodit z finanční hodnoty jimi vytvořených děl, je to chápáno jako výraz nepatřičné hereze vůči posvátným ikonám dějin umění. Jeho narušení se tak ukazuje jako velmi účinný katalyzátor veřejné debaty, ať už se to děje skrze feministickou reflexi výstavních vzorců a samotných institucí, díky dekolonizačnímu tlaku na způsoby prezentace evropských i světových kultur nebo formou přímých akcí klimatických aktivistů.

V tematických textech tohoto čísla se proto snažíme na několika příkladech z událostí poslední doby prozkoumat, jak se v protestních akcích zasahujících do prostředí muzeí a galerií odrážejí širší posuny ve veřejné debatě: za dokonale nabílenými zdmi uměleckých galerií probíhá neustálý boj o svobodu umělecké tvorby, spravedlivou reprezentaci a důstojné životní podmínky jejich pracovníků a pracovnic. Někdy však už nezbývá než vyrazit z galerie do ulic – anebo naopak z ulic do galerií. Protestní akce totiž jenom dokazují, že nám na umění záleží.

Druhá část editorialu patří rozloučení s naší dlouholetou kolegyní Martou Martinovou. Svůj první text do A2 napsala v ro­ce 2007, jmenoval se Sen a opojení v srdečném objetí a kriticky reflektoval koncert několika postmetalových kapel. Brzy se ukázalo, že Marta dokáže myšlenkově i jazykově vybroušenými texty zaplnit v podstatě kteroukoliv rubriku, a postupně se redaktorsky ujala vedení hned několika z nich. První téma, které připravila, bylo Zneužité porno, do nějž pořídila rozhovory s ekofeministkou Annie M. Sprinkle (Děvky jsou moje hrdinky) a s dokumentaristkou Becky Goldberg (Porno nikdy nezmizí). A když se během let naše agenda začala rozrůstat i mimo tištěné noviny a zahrnovat čím dál víc papírování a organizační práce, stala se i ředitelkou Ádvojky.

Oblíbené klišé říká, že každý je nahraditelný, a redakci A2 nezbývá než doufat, že tato cynická poučka bude pro jednou platit. Ostatně kdyby Marta nevěřila, že to zvládneme i bez ní, určitě by se svým odchodem za novými profesními zkušenostmi ještě počkala. První zkoušku už vlastně máme za sebou – organizaci literárního festivalu Knihlava, který proběhl o nejdeštivějším víkendu za několik posledních let, a navzdory extrémním podmínkám se nakonec vydařil. Marto, děkujeme za všechno!