Ad Kauza Lexikon (A2 č. 4/2010)
To, že se redakce A2 rozhodla „zastřešit“ prezentaci názorů účastníků přítomné „kauzy“ Lexikon názorem moudrého kmeta, byl dobrý nápad. Drobátko problém ale je, že si nezvolila nezúčastněného pozorovatele, ale Jiřího Brabce, tedy velkého manipulátora, který medializaci této „kauzy“ aktivně spolurežíroval a je také prokazatelně suverénním vítězem akce „oslov co nejvíce lidí a sežeň pod petici maximum podpisů“. Přesto jsem rád, že redakce jeho text vydala. Přesvědčivě totiž dokládá to, co přímí tvůrci kauzy zastírají, totiž to, že vlastně vůbec nejde o Lexikon, neboť tento projekt je jen nástrojem, rukojmím, v boji o Ústav pro českou literaturu.
Brabcův útok na mne nepřekvapil: znalci poměrů v oboru vědí, že to dělá vždy a při každé příležitosti. Pokaždé to také doprovází floskulí, že to nemyslí nikterak osobně, neb mu jde jen o pravdu a vyšší spravedlnost. Jako diváka filmové série Růžový panter mne vždy rozesmávala postava komisaře Dreyfuse, kterého pouhé vyslovení jména Clouseau zbavovalo sebekontroly a rozumu, vyvolávalo tik a pěnu u huby. Nuže nevím, zda jsem v rámci oboru Clouseau, možné to je, neboť sám sebe člověk neposoudí, svého Dreyfuse – zaujatce přesvědčeného, že svět bude krásnější, až se mu podaří zničit Janouška – však v Jiřím Brabcovi mám. Za ta léta jsem si už zvykl, že se vyskytuje za každým útokem na mne a pracoviště, které vedu, ať už se angažuje sám nebo promlouvá ústy některého ze svých bližních a žáků. Bylo to tedy jen otázkou času, kdy se „objektivně“ vyjádří také k Lexikonu.
Jsem smířen s tím, že Jiří Brabec v zájmu působivé argumentace lže a převrací argumenty, jak se mu právě hodí. Nevadí mi tedy, jak manipuluje s fakty o mém zvolení ředitelem, ani to, že značně nadsazuje dobu, kdy jsem ve funkci. Zábavná mi také připadá jeho autostylizace do role statečného Robina Hooda bojujícího proti zlu, které se zuby nehty drží moci. Už tři roky je totiž obecně známo přesné datum, ke kterému jsem se rozhodl své funkce dobrovolně vzdát, přestože mám pověřovací dekret až do roku 2012 (30. 6. 2010).
Co mi ale připadá jako obyčejná sprostota a lidská malost, je Brabcovo účelové tvrzení, že pracovníci Ústavu pro českou literaturu jsou – tedy kromě malého množství elitních majitelů absolutní pravdy, které zastupuje – samí diletanti, zmanipulovaná pitomá masa, které nejde o nic jiného než o koryta, a proto přitakávají despotickému vládci a jím nastolovanému průměru. Prosím tedy čtenáře, aby navštívili webové stránky ústavu a seznámili se s jmény a prací těch, které Jiří Brabec takto vědomě uráží. Já k tomu mohu toliko s Komenským konstatovat: Qui procit in litteris et decit in moribus, plus decit, quam procit.
Pavel Janoušek
Jubileum Ryhora Baradulina
Běloruský básník Ryhor Baradulin oslavil své 75. narozeniny a k jubileu mu vyšly dvě knihy veršů. V moskevském nakladatelství Vremja velký dvojjazyčný výbor Co bylo povaleno, katolická církev vydala jeho sbírku Chladivá paměť vody. První kniha měla prezentaci 13. února v Minsku. Den nato byl Baradulin ve večerních hodinách hospitalizován na jednotce intenzívní péče nejprestižnější minské kliniky (jako národní umělec Běloruska má na to právo). Další den byla zjištěna pneumonie s otoky. Dnes snad již není jeho stav kritický, je však stále velmi vážný. Přejeme Mistrovi brzké uzdravení, pevné zdraví a hodně síly. A také aspoň trochu štěstí… Jemu i jeho národu.
Františka Sokolová
Oprava
V minirecenzi Pavla Šidáka v čísle 26/2009 jsme špatně uvedli autorku básnické antologie Když se mnou nejsi ty… / Wenn du nicht bei mir bist. Soubor neuspořádala Viera Glivická, ale Viera Glosíková, které se tímto omlouváme.
–red–
Ad Traumatická krása: Caravaggio a proletariát (A2 č. 1/2010)
Přiznávám, připomenutí Caravaggiova čtyřstého výročí úmrtí v čísle 1/2010 mě potěšilo. Tedy zpočátku… Jakmile jsem se pustil do čtení tohoto textu, měnilo se mé potěšení postupně v rozčarování a nesouhlas. Článek žel působí dojmem rychlokvašeného kompilátu, k němuž dal základní podnět zřejmě nějaký populární časopis, jenž, patrně v nějakém pozapomenutém „kulturním koutku“, přinesl kratičkou (a nepřesnou) zprávu o čtyřstém výročí úmrtí zmíněného malíře, přičemž Michael Hauser, který se zjevně orientuje ve filosofii, ale nikoli v dějinách umění, těch několik vět bryskně narouboval na problematiku současné levicové filosofie. Možná to bylo i trochu jinak, ale to na výsledku koneckonců mnoho nemění…
Charakterizovat malíře tvořící v době Caravaggiově jako „dávno zapomenuté umělce, malující ve stylu Michelangela nebo Raffaela“ je silně zjednodušující. Stačí zalistovat v knize Pavla Preisse Panoráma manýrismu, aby bylo jasné, že s takto jednoduchou charakteristikou manýrismu si v žádném případě nevystačíme. Ostatně, Pavel Preiss ve své knize také nabízí podstatně více otázek než odpovědí. Nepopírám, že Caravaggiovo malířství bylo nové a revoluční, ovšem to neznamená, že je fér dehonestovat podobným způsobem malíře působící (kromě posledně jmenovaného Giuseppa Cesariho, který byl mimochodem Caravaggiovým učitelem) dobré půlstoletí před Caravaggiem jenom proto, že jejich malířství tak revoluční nebylo… Pojďme však dál…
Odvolávat se na „dnes již klasické Dějiny malířství“ Rudolfa Muthera je také poměrně nefér. Odvolávat se na více než sto let starou syntézu evropského malířství je samo o sobě problematické, ovšem autor nám navíc sugeruje pocit, že v článku nastíněný výklad Caravaggiových maleb je výkladem všeobecně přijatým. To ovšem vůbec není pravda. Naopak, tento výklad je sice charakteristický pro levicově či přímo marxisticky pojaté dějiny umění, ale také byl už mnohokrát a zcela oprávněně zpochybněn. Je krajně anachronické tvrdit, že zpodobování žebráků či kurtizán na plátnech 17. století znamená totéž, co znamenala o 250 let později Manetova Olympie, Snídaně v trávě či Bar ve Folies-Bergère. Je daleko méně anachronické přijmout, že daná plátna skutečně měla primárně náboženský obsah a použití žebráků či kurtizán (nebo spíše prostě žebraček, jakkoli toto označení nezní tak pikantně) jako vzorů pro světce skutečně odkazuje ke křesťanským náboženským důrazům. Ostatně právě takto pochopen Caravaggio přesně a zcela čitelně zapadá do slohového obrazu raného baroka. To ostatně dokládá i to, že Caravaggio rozhodně nebyl nějaký ousider římského baroku, ale naopak, jeho tvorba je zcela základním slohotvorným elementem, který zásadně ovlivnil celé barokní umění…
Jeho pokračovateli jsou z tohoto hlediska také v Praze působící malíři Karel Škréta a především Jan Jiří Heinsch. V padesátých letech 20. století se podle stejného mustru z těchto malířů pokusil, v marxistickou ideologií prosáklé knize Malířství XVII. století v Čechách s výmluvným podtitulem „barokní realismus“, udělat kritiky církve a společnosti Jaromír Neumann, přičemž zodpovězení otázek, jak je možné, že společensky nesmírně dobře etablovaný Škréta a především nábožensky zanícený, téměř výhradně pro jezuity a další církevní řády pracující Heinsch byli skrytými otevřenými kritiky církve a společnosti, zabírá v knize snad více místa než samotný odborný text, věnující se dílu těchto malířů…
Proto prosím ctěného Michaela Hausera, aby s poznatky oboru, jemuž naprosto nerozumí, pracoval s daleko větší obezřetností, ačkoli je taková práce méně efektní a patrně nedává tak překvapivé výsledky. Vždyť by nám přece mělo jít o pravdu, a ne o efektnost… Nebo snad nikoli?
Martin Šanda
Ad Levý na skřipci (A2 č. 2/2010)
K fundovanému rozboru Jiřího Starého, autora recenze Ságy o Hervör, se nehodláme vyjadřovat. Nelze však nechat bez povšimnutí jeho nevybíravá slova na adresu Obce překladatelů a jí pořádané Překladatelské soutěže Jiřího Levého. Soutěž se vypisuje každoročně pro začínající překladatele (na rozdíl od Ceny Josefa Jungmanna). Porota a posuzovatelé mají k dispozici anonymní úryvek (v kategorii poezie 150–200 veršů) a hodnotí předloženou ukázku právě z hlediska úrovně začátečníků. Ta bývá v kategorii poezie tradičně spíše nižší a porota mnohdy stojí před rozhodnutím, zda nějakou cenu vůbec udělit. Posuzovatel soutěžního příspěvku hodnotí kvalitu překladu, náročnost a záslužnost počinu – nejinak tomu bylo i v tomto případě. Ujišťujeme recenzenta, že se porota nahlédnout do originálu rozhodně namáhala.
Nemůže být ani řeči o tom, že by porota hodnotila knižní překlad. (Tento omyl je ostatně patrný i v doprovodné recenzi Kateřiny Ratajové. Možná by namísto okázalého pohrdání Obcí překladatelů neškodilo alespoň rámcově se seznámit s její činností.) O chystané knižní podobě Ságy porota neměla tušení, a jestliže celý překlad včetně soutěžní ukázky vyšel posléze knižně v nezredigované podobě, nezbývá než toho litovat.
Ladislav Šenkyřík, Jarka Vrbová, Obec překladatelů
Ad Stereotypy a klišé současné kultury (A2 č. 4/2010)
Pan Dominik Lukeš, rytířský obhájce floskulí, se zřejmě domnívá, že se jako „floskulobijec“ biji za „vzletnou krasomluvu o význačných duchaplnostech“, a že netoužím po ničem jiném, než „jak Měsíčňani pana Broučka žít z vůně květin“. Definuji prý floskuli jako „ztrátu životnosti a obsahu“ nebo také „nedostatek procítěnosti“. Pan Dominik Lukeš tím jen vydává zprávu o sobě, nikoli o mých knihách: prozrazuje tím, že kritizuje něco, co nejen nečetl, ale ani neotevřel. Žádnou z citovaných definic totiž můj Velký slovník floskulí (ani předchozí díly) neobsahuje! Obsahuje dokonce pravý opak: jestli proti něčemu bojuje, pak proti vzletně snobské, recenzentské či politické krasomluvě (flos, floris = květ), a jestli za něco, pak za přirozený, jadrně pojmenovávací jazyk. Výslovně pak vyviňuje samotná slova („neexistuje floskule an sich“) a zdůrazňuje jejich zdobně zakrývací funkci a rozhodující význam uživatelského kontextu (jinak by tu nefigurovala – dokonce jako ta nejdelší – hesla typu: Beneš, Benešovy dekrety, Rebelové, Poplatky, Kádrovat, Holocaust, Bolševický, Pravicový extremismus, Spacák, Adrenalin, Ne-, Landsmanšaft, Mandát, Mirek Dušín, Kůrovec, Výherní automaty, Dramatické jednoty a jiné, samy o sobě nevinné a věcné pojmy). Až si pan Lukeš jednou opravdu přečte mé slovníky, nechť si udělá čas i na F. X. Šaldu, například na jeho oblíbený výrok: Odsuzuješ-li, holoubku, něco, cos dostatečně neprozkoumal, ba cos ani nečetl, pak to není odsudek, ale předsudek.
Vladimír Just, antikrasomluvec
Sestavovat slovník klišé různých oborů v sobě implicitně zahrnuje několik problematických aspektů. Klišé (etymologicky odvozeno z fr. cliché, obsahově sahá k latinskému locus communis klasické rétoriky, pozdějšímu angl. commonplace) lze na jedné straně definovat buď verbálně jako stereotypní jazykové obraty či „soudy“, které zároveň vytvářejí a zároveň podněcují nepůvodní a banální formy myšlení, na druhé straně neverbálně jakožto ustrnulé myšlenkové či výrazové struktury v rámci určitého oboru, v němž jsou kriticky hodnoceny vesměs jakožto úpadek soudnosti a vkusu. Společným charakteristickým znakem obou „druhů“ klišé je opakování (sebe samého), myšlenková vyprázdněnost (derridovská sémantická ztráta) či absence jasně identifikovatelného denotátu. U subjektů, které klišé „produkují“ nebo mají zalíbení v jeho nadužívání, je tento výrazový prostředek velmi často doprovázen pocitem samolibosti, jenž v začarovaném kruhu podněcuje nutkání po dalších klišé. Samotná klišé již v průběhu dějin ztratila své původní autory, jejich autorství je tak implicitně delegováno na konkrétní uživatele, ovšem nikoli jimi samými, ale jejich diváky, pozorovateli, čtenáři a editory kulturních periodik. Klišé definuje vždy někdo jiný než ten, kdo se jím „proviňuje“. Pomineme-li sebe-reflexivní momenty typu „Zní to jako klišé, ale…“, jsou vposled tvůrci klišé ti, kdo jej takto – vně autorského procesu – identifikují. Bez jejich reflexe a namíření prstu by klišé neexistovala.
A právě v tom tkví samotné (zní to jako klišé, ale…) „jádro pudla“ klišé jako takového. Kdo má pravomoc a jak ji získal, aby hodnotil, co je klišé a co nikoli? Zůstaňme v mediální oblasti kulturního periodika. Lze hodnotit (definovat, odsoudit, zesměšnit) klišé, aniž bychom reflektovali, „kdo a z jaké pozice to činí“? Můžeme jistě zkoumat použití klišé v romantické literatuře z hlediska myšlenkových pozic samotného romantismu, či naopak pozdějšího naturalismu, budou však tato klišé identická z pohledu literatury či kultury začátku 21. století? Naznačený skeptický relativismus v přístupu ke klišé má především varovný význam. Klišé jsou relativní entity, jež se mohou stát prostředky (i nevědomého) teroru vůči autorům ze strany editorů (ať v redakcích či v nakladatelstvích). Není tedy předpokladem analýzy klišé nejprve jakýsi „audit“ samotných dohlížitelů nad klišé? Jsou tito lidé k takové činnosti kompetentní? Mají dostatečné předpoklady? Na základě jakých kritérií rozhodují?
Samozřejmě přitom vždy přetrvává identický problém, kdo bude o těchto otázkách rozhodovat na další a další úrovni. Je tedy vůbec možné klišé identifikovat? A je to tedy v situaci absence kritérií vůbec žádoucí? Před přehnanou cenzurou klišé varoval již v roce 1945 ve svém eseji o klišé a literatuře kritik Jean Paulham. Přirovnává ji k teroru, k absolutistickému přístupu k autorům, jenž ohrožuje jejich tvůrčí proces. Jako všechny příliš úzkostlivé snahy o omezení nežádoucích jevů může mít i tato – zdánlivě bohulibá – nečekané vedlejší následky. Paulham varuje před obavami z „příliš nazdobeného, nabubřelého jazyka“ či před strachem z hlouposti, jež se zdá být hlavním motorem klišé. Tyto obavy podle něj pouze zakrývají hlubší strach z toho, že vposled nedokážeme určit, jestli je daný jazykový prostředek skutečně klišé nebo ne. Paulham místo potlačování klišé nabádá, aby jim autoři (a editoři) nechávali volný průběh a vědomě je zahrnovali do svého psaní (a posuzování). Vůči hlouposti totiž, jakkoli to zní jako klišé, není nakonec imunní nic a nikdo.
Tomáš Pivoda