Miroslav Holman
Glosy veršem
Kroužení 2009, 52 s.
Duchaplné, a přitom ne duchamorné. Ironické i sebeironické, ovšem přímo hedvábně. Tradiční, vždycky však s momentem překvapení. Z takových veršů poskládal Miroslav Holman (nar. 1938) svou knihu. Pokud se běžně mluví o „rozkoši z vyprávění“, tyhle básně jsou věčným i vděčným zdrojem „rozkoše ze čtení“. Básník přímo vzorově rýmuje, rozhodně však nedovolí, aby se člověk jen tak lacino vezl na vlně verše a po chvíli spokojeně přestal vnímat, o čem se tu vlastně píše. Nic takového – líný čtenář je to poslední, co Holmanova poezie připouští, a to už svou podstatou. Nejenže je většina básní až lakonicky stručná, takže se v nich člověk ani nestačí pohodlně uvelebit, ale každé slovo má své jediné, přesné a nenahraditelné místo: „Ne tažný kůň Ne tažný pták/ Ne vpitá duše do oblak/ a k brázdě sklon/ Ta ves kde pes a zvon/ a kohout drží v rytmu/ světlo i tmu/ vzdálena vzdálená je mi/ Ze zemitého kdysi/ obraz ve mně visí/ němý.“ Konečně poezie, která si téměř neustále umně hraje se slovy, a přitom není ani písmenem prvoplánová, okázalá nebo lacině vtipná. Každý verš si zaslouží obnovenou pozornost, a i když má autor „techniku“ zvládnutou na hranici dokonalosti, celek se obezřetným obloukem vyhýbá jednotvárnosti, takže se příjemce musí řídit heslem „vždy ve střehu“. Pasti, které jsou na něj nachystány, jsou však laskavé, pouč(e)né, a ano, moudré, takže je vlastně radost nechat se do nich chytit. Glosy, zápisky, postřehy z cest básníka, který už ví, dalece překračují rámec nezávazného a příležitostného, a to je úleva i výzva. I vteřinu lze vytesat do kamene.
Simona Martínková-Racková
Philippe Raymond-Thimonga
Mezi krajinami
Přeložil Michal Novotný
Dauphin 2009, 208 s.
Zámek „neslučitelných a autonomních míst“, výhledů, které se „k sobě nehodí“ a mění se podle nálad, obývaný elitářskou polyglotní společností, jejíž činnost tvoří estetické kratochvíle či intelektuálská přemítání, je pěkným dějištěm promyšleně komponované prózy v modernistickém duchu. Vypravuje Delphina, příslušnice nespecifikovaného Hnutí za svobodu, jehož vznešenou „naši věc“ spíše vytušíme z narážkovitých a hádankovitých dialogů a letmých vzpomínek hrdinky. Její pohled zachycuje až do závěru jen přítomnost, místy se blíží proudu vědomí a neponechává do poslední chvíle prostor nápovědnému zarámování či retrospekci, a tedy ani poodhalení zápletky. Namísto toho proplouváme množstvím vizuálních detailů prostředí, úvahových odboček, strohých záznamů rozhovorů, mezi nimiž obzvláště vyniká fiktivní monolog spící postavy, jejž si do ní projektuje hlavní hrdinka v rámci své vnitřní promluvy. Bohužel český překlad abstraktních nebo přesných deskriptivních výrazů není někdy úplně nejpromyšlenější, místy je přetížený knižními frazeologismy a při čtení spojení jako „zásoba pronikavé inteligence“, „regionální centrum“ (krajské město?) či „okenní příčník“ (civilněji: trámek?) jsem se nemohl zbavit dojmu, že text překladem trošku utrpěl. O důvodu pobývání hrdinky na zámku se dozvíme až v závěru, to však není těžištěm novely: tím je nekonečné vynořování, blednutí a překrývání se duševních „krajin“ – nejjemnějších myšlenkových a pocitových odstínů.
Petr Andreas
Michael Ende
Vězení svobody
Přeložil Ondřej Müller
Plus 2009, 171 s.
Suverénní vypravěčství Michaela Endeho téměř nemá chybu: povídkami s fantaskními náměty patří do sborné zřejmě těch nejlepších autorů, kterou může v současnosti čtenářstvo potkat. Myslím, že jej lze přijmout jako následovníka Hermanna Hesseho, jak jemnou ironií, tak uměleckým zpracováním tématu. Povídky ze souboru Vězení svobody mají za společný jmenovatel fantazii a sen. V povídce Dlouhé cesty cíl autor mistrně propletl témata z Wildeovy povídky Obraz Doriana Graye, Goethova eposu Faust a novely Jamese Hiltona Ztracený obzor – zřejmo, že čtenáře potká zde četba opulentní! Sečtělý čtenář nalezne i v dalších povídkách povědomá témata od jiných věhlasných autorů, ale zpracovaných originálně, a lze se domnívat, že Michael Ende rozehrál se čtenářem hru na rozpoznávání témat. V dnešní době napsat (téměř by se slušelo říci komponovat) prózu, která se netkne traumatu, ale hojí, která je nespoutaná a přitom cudná, povznášející a přitom zemitá – takového autora si může čtenář zamilovat; není jich mnoho, obzvlášť v realitě mnohdy trpké a kruté, když bývá třeba zkonejšit. Je to už patnáct let, co Michael Ende zemřel, ale jeho vyprávění oblažuje čtenáře dál. Jedním ze zdrojů jeho inspirace byla i malířská tvorba otce Edgara Endeho, blízkého Magrittovi a Ernstovi. Malířství tak v jeho prózách zaujímá významnou roli.
Vít Kremlička
Petr Hruška, Ivan Wernisch
Byl jednou jeden svět
Torst 2009, 156 s.
„Víte, Pencroffe, kolik klasů vyroste z jednoho zrna?“ ptá se Cyrus Smith na řádku doprovázejícím jednu ilustraci v Tajuplném ostrově. Tyhle popisky pod obrázky mě vždycky fascinovaly a nejsem v tom sám. Básník Ivan Wernisch a fotograf Petr Hruška, zde také v roli píšícího, vybrali kolem půldruhého sta starých podobenek a kabinetních fotografií a dopsali k nim… poetické popisky, anekdotické popisky, svým způsobem básně v próze. Každý napsal polovinu, a chceme-li se dozvědět, kdo je autorem toho kterého popisku, můžeme hádat nebo se prolistovat do tiráže. Někde je Wernischova poetika nabíledni (opět se objeví femme fatale Andula Patlejchová), jinde to tak snadné není. U spousty příliš kašírovaných fotografií, jako jsou akty na nepravděpodobných místech, ateliérové „přírodní“ scenerie, bicykl v pokoji, křečovité pózy a sentimentální podobenky mladých důstojníků, popisek dokonale ironizuje sice poetickou (díky uběhlým letům), ale debilitu zachyceného, jinde jde o přímočařejší vtip. U jedné z mnoha fotografií leteckých neštěstí, u té, na níž je zobrazen dvojplošník, který spadl do rybníka, se píše: „Lovit kapry do sítě vlečené hydroplánem, to nebyl dobrý nápad.“ A pokud jde o text začínající: „Plasátto delá chlochlochlo,“ troufám si tvrdit, že zde Wernisch stvořil jeden ze svých greatest hits. Asi největší knihou, která v Čechách vznikla na podobném principu mystifikačních popisků k archivním fotografiím, je Já, Jára Cimrman, již připravil Šebánkův Salón Cimrman. Wernisch a Hruška používají fotografie ze stejného období, místo společného jmenovatele ale nabízejí svůdně neúplné průhledy do světa, který – možná – jednou byl.
Petr Ferenc
Angelo Maria Ripellino
Magická Praha
Přeložili Alena Hartmanová a Bohumír Klípa
Argo 2009, 340 s.
Magická Praha Angela Marii Ripellina patří do literárního kánonu zájemců o českou kulturu. Je to také bible zahraničních bohemistů, a jak se na bibli sluší, je tlustá a plná hustě navršených alegorických příběhů. Místo svatých se v ní střídají alchymisté, podivíni, podvodníci, vetešníci a umělci. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let knihu napsal italský autor, kterému byl z politických důvodů znemožněn vstup do vyvoleného města, a tak je zároveň jakýmsi žalmem po ztraceném ráji. Ale podobně jako v českém kulturním kontextu udivuje neexistence zpracování samotného mýtu Prahy jako města magického, tak v novém vydání Ripellinovy knihy chybí jakýkoliv kratší úvod či doslov. Připomeňme, že Magická Praha byla poprvé vydána česky v Kolíně nad Rýnem v roce 1978, oficiálně pak až v roce 1992. Mezi nadšenými reakcemi obdivujícími sečtělost a citlivost zahraničního autora se tehdy knize vyčítal patos a psalo se dokonce, že je Ripellino paradoxně posedlejší obrozeneckými ideály než jakýkoliv český spisovatel od dob 19. století. Při novém čtení erudované žonglování historickými a fiktivními postavami i nesčetné odkazy na české a zahraniční autory stále budí obdiv. Nekonečné variace na pražské kulturní emblémy efektně obalují do roucha vznešené krásy dokonce i všechno to, před čím do slunečních středomořských končin utíkal z Prahy Albert Camus: skličující zapšklost a všudypřítomný pach nakládaných okurek. Do mlživé, ač nikoliv lživé atmosféry dokonale ladí květnatým stylem vyprávěné příběhy propojované emotivními komentáři a zakomponované paralely mezi dobou pobělohorskou a hořkým normalizačním útlumem.
Co se dnes dá z Magické Prahy čerpat? Určitě se dá pídit po původních „kouzelných“ zákoutích, i když je to ve městě nevyhnutelně podléhajícím tržním zákonům čím dál tím těžší. Z většiny míst popisovaných v knize je už dnes kromě okrajových čtvrtí jakýsi euroskanzen. Z Malé Strany se důsledně vysídluje původní obyvatelstvo, Karlův most je po rekonstrukčním zásahu zbrusu nový a krásný skoro jako z IKEA, a sousloví „magická Praha“ se už dávno stalo pouhým marketingovým heslem pro turistické agentury a námětem suvenýrů prodávaných ve staroměstských trafikách. Úvahy nad Ripellinovou knihou se proto dnes netýkají ani architektury, ani rudolfínských legend. Osudovou se zdá spíš obava, aby se nestal aktuálním povzdech nad poněkolikáté ztracenou slávou „města stiženého provinční ospalostí“. Takto výhrůžně Ripellino popisuje nemohoucnost jeho obyvatel: „Všude to smrdí golemem. (…) Naši lidé, i ti nejneškodnější, nejdůvěryhodnější, se pod tlakem ďábelského jařma pomalu taky mění v golemy. Stánkaři, prodávající opečené buřty, výhybkáři tramvají, výčepní, číšníci v kavárně Slavii, pozdní hosté, kteří za úsvitu vycházejí z baru Barbara, se už taky podobají golemům.“ Doby se mění, jiné zdroje mají protireformační represe, jiné kulturní marasmus sedmdesátých let a jiné například tendenčnost masové kulturní produkce. Symptomem zlé doby však je vždy to, že „v domácnostech vládne ticho a je slyšet jenom chrastění myší v suchém jílu“.
Joanna Derdowska
Bill Watterson
Calvin a Hobbes
Přeložil Richard Podaný
Crew 2009, 127 s.
Série stripů s postavičkami pojmenovanými po středověkém teologovi a filosofovi vycházela přesně jedno desetiletí, od roku 1985. Přestože měl seriál obrovský úspěch, rozhodl se ho autor ukončit. Hrdina série, asi desetiletý Calvin, je skoro běžný kluk s trochu větší představivostí (pravidelně se utkává s příšerami a mimozemšťany, z nichž se nakonec vyklube jeho učitelka nebo chůva), sklonem k lumpárnám a především s neobyčejným nadáním v šikanování vlastních rodičů. Hobbes je pak Calvinův plyšový tygr, který se ale jako plyšový jen tváří před ostatními. Když je s Calvinem sám, proměňuje se v nejlepšího kamaráda a spolupachatele různých skopičin. Wattersonova kresba se pohybuje mezi disneyovskou roztomilostí (především u Hobbese) a svižnou karikaturou. Dobře patrná je propracovanost a přesně nastavený vztah mezi verbálním a kresleným humorem (když postava pronáší něco podstatného, je okolní kresba potlačena, když má být patrná určitá atmosféra, je jí zas věnováno více prostoru). Jak už výběr jmen pro hlavní postavy napovídá, je tento strip určen především dospělým, oproti třeba Garfieldovi je méně předvídatelný a má větší tematický rozsah. Dialogy tu plynou zcela přirozeně a Watterson se dokáže dokonale vžít do své dětské postavy a zároveň si od ní udržuje odstup dospělého glosátora. Celkem by mělo vyjít asi deset knih, přičemž na té druhé se prý již pracuje. „Takhle má vypadat pořádná zábava… idioti, výbuchy a padající kovadliny.“
Jiří G. Růžička
Anonym
Francouzská Messalina
Dybbuk 2009, 62 s.
Název zní snad poněkud honosně. V kratičké lascivní povídce, která je stylizována jako dopis hlavního hrdiny příteli, se dozvídáme příběh nedlouhého časového úseku. Hrdina přichází do Versailles hledat zaměstnání; stává se milencem princezny d’Hé…, při jednom z dostaveníček s ní se seznamuje s jinou ženou, pro niž princeznu opustí; hrdina však – přes všechny sliby věrnosti – nakonec opouští i ji a končí v náručí zhýralé vévodkyně de Polignac, průvodkyně bývalé milenky. Tu nastává Francouzská revoluce, padá Bastila a hrdina s vévodkyní musejí uprchnout za hranice; vévodkyně tam svého průvodce opustí a vyhledává další milostná dobrodružství; text končí moralizujícím varováním před „ženami s titulem“. Tolik zápletka; smysl knihy má snad záležet v jeho erotickém rozměru. V zásadě cudné líčení milostných scén a rokoková metaforika („nejtajnější krásy“, „trůn rozkoší“, „dýka plná touhy“ patří k nejodvážnějším místům) navozují spíše nostalgický pocit. Vzhledem k reálným historickým momentům (vévodkyně de Polignac je skutečná osoba, dvorní dáma Marie Antoinetty, považovaná za nejkrásnější dámu předrevoluční šlechty a pro svou náruživost přezdívaná Francouzská Messalina) můžeme ve Francouzské Messalině vidět jeden z mála případů, kdy se pornografie může oprávněně nazývat příspěvkem k historickému studiu mravů: text má blíže k historizující hříčce než k necudnosti.
Pavel Šidák
Michal Mareš
Přicházím z periferie republiky
Academia 2009, 588 s.
Soubor otištěných i nikdy nezveřejněných textů levicového novináře Mareše skvěle doplňuje jeho nedokončené paměti, které před lety vyšly pod názvem Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince. Nyní jde o převážně reportážní texty z let 1946 až 1948, z doby předtím, než byl vyloučen ze strany a poté vězněn 7 let v těžkém žaláři. Psaní to je investigativní, ale tak nějak jinak, než jsme dnes zvyklí. Marešův jazyk (kterému vydatně pomáhá Peroutkovo redigování) je prostý, ale nikdy nesklouzne ke sprostotě dnešních investigativců. Bohémský reportér nešel s duchem doby a psal o tom, o čem jiní mlčeli, nebo dělali, že to nevidí. Tématem je tak především odsun Němců a rozkrádání majetku, jenž po nich zbyl, stejně jako nehospodárné správcování v pohraničí vůbec. Zdrojem je Marešovi člověk z ulice, hospody, od holiče i pluhu. Snad právě proto jej prostí venkovští čtenáři měli tolik rádi (jak lze soudit z přiložených dopisů čtenářů). Množství reakcí čtenářů také ukazuje, že tehdy se bez rozdílu třídy a původu nejen hodně četlo, ale i psalo, a to na úrovni, jež by dnes slušela leckterému novináři. Mareš si je vědom možné vratkosti vyposlechnutých událostí, i tak ale sází především na konkrétní lidi, vlastní zážitky a čuch, než by věřil úřadům a straně, k níž se jinak hrdě hlásí. Možná nebyl tolik myšlenkově hluboký, ani přespříliš stylisticky obratný, ale uměl z lidí vytáhnout, o čem by raději mlčeli, a napsal to tak, že tomu každý rozuměl. Takové reportáže, zdá se mi, už dnes nejsou. Myslím tedy, že je vskutku nespravedlivý historik Kosatík, jenž Mareše označil za „druhořadého novináře“. Kéž bychom dnes měli podobné druhořadníky.
Lukáš Rychetský
Arnošt Lustig
Eseje
Mladá fronta 2009, 152 s.
Některé kritické poznámky se píšou těžce. Když totiž některý spisovatel podává svědectví o svých prožitcích z koncentračního tábora, velí vám úcta k němu jen tiše poslouchat. Máte strach, že byste kritickými poznámkami vůči jejich zpracování mohli znevážit právě ono svědectví. Kniha esejů Arnošta Lustiga je právě takovým případem, kdy se mi moc nechtělo nabrousit kritické ostří. A přesto není jiné cesty: úcta ke svědectví neznamená, že bychom nemohli pochybovat o jeho formě. Eseje z let 1965 až 2008 se převážně zabývají Lustigovým klíčovým tématem, tedy holocaustem. U pasáží, v nichž autor vzpomíná na zážitky z Terezína a Osvětimi, se vám chvílemi tají dech před tak velkou hrůzou. Přestože jste mnohé od Lustiga už slyšeli, stejně se při čtení neubráníte mrazení v zádech a ani nevadí, že se v knize některé věci opakují. Co však vadí, je materiál, do kterého Lustig zážitky zabalil: za svou nejsilnější zbraň zřejmě považuje neurčité teze o mravnosti a smyslu života, jako by se spoléhal na to, že samotný hrůzný čin vypovídá za vše. A tak za sebou efektně vrší otázky: „Co je lež? Co je zlo? Co je člověk? Kdo věří soudným? Kdo už nevěří nikomu, ničemu?“, které jeho sdělení pouze rozmělňují. Ty eseje (ale zřejmě jde spíše o příležitostné proslovy), které se holocaustem nezabývají, jsou i proto spíše všeobjímajícím tlacháním, kterému zdvořile zatleskáte, ale rychle se vám vykouří z hlavy. Téhle knihy je škoda: kdyby byl Lustig ukázněnějším autorem, mohl zahýbat naším srdcem.
Kazimír Turek
Nina Burleighová
Fata morgána – Napoleonovi vědci a odhalení Egypta
Přeložil Gerik Císař
BB Art 2009, 272 s.
Napoleonova výprava do Egypta znamenala vojenské fiasko, ale vědecký triumf, završený mnohasvazkovým dílem Popis Egypta, rozluštěním hieroglyfů a vznikem egyptologie. Zástup vědců, savantů, které s sebou příznivec bádání Napoleon přitáhl do země na Nilu, a mezi nimiž nechyběl vynálezce deskriptivní geometrie Gaspard Monge, autor věty o periodických vlnách Joseph Fourier i spoluautor tabulky prvků hrabě Berthollet, zkoumal historii i přírodní podmínky země a založil v ní Egyptský institut. Egyptské tažení obvykle bývá jen jednou z epizod napoleonských knih, autorka popularizační literatury faktu z nejrůznějších historických období Nina Burleighová se ve své knize ale zaměřila výhradně na osudy savantů a okolnosti jejich egyptského působení. Kniha je čtivá, napsaná vtipnou formou – každá kapitola, tedy část tříleté egyptské anabáze, je podána na pozadí osudu jednoho z vědců. Text je plný anekdotických epizod (opravdu výtečné popisky v obrazové příloze) a sugestivních detailů o strastech pobytu na poušti, averzi vojáků k vědcům, hierarchii mamlúcké „kasty“, setkávání ateistického osvícenství s islámem, legraci, již si Angličané dělali z francouzských vědců, atd. Příjemné čtení na hranici beletrie poněkud kazí těžkopádný překlad Gerika Císaře, svědčící přinejmenším o neznalosti egyptologické terminologie a reálií: hieroglyfický nápis na slavné Rosettské desce se nenachází v její dolní, ale horní části; a opera Aida rozhodně nepojednává „o cestách etiopského otroka v dobách egyptských faraónů“. Takové prkotiny snad lze ověřit.
Petr Ferenc
Živel 30/2009
Doby, kdy koupě a četba magazínu Živel skýtaly pocit výjimečnosti, jsou nenávratně pryč. Dnes bývá zhusta označován přízvisky jako „nemožný“, „zbytečný“, „ABC bez vystřihovánek“. Přesto se domnívám, že s aktuálním blokem stojí za to se popasovat a vzít revui tak trochu na milost. Prosincové jubilejní číslo přináší totiž opět to, co měl Živel ve svých nejlepších číslech – znejistění. Byť je to především opětovné znejistění vlastních východisek, technooptimismu, kyberkultury a víry v revoluční sílu tvůrčího aktu, jako je tomu v rozhovorech s fotografem Václavem Jiráskem či aktivistou Janem Němcem. Už od přelomu tisíciletí bylo v Živlu evidentní, že budoucnost začíná být většině lidí tak nějak ukradená, protože její zábavní potenciál se nemůže rovnat zábavnímu potenciálu přítomného okamžiku, prožitého ať již reálně či virtuálně. Zřejmě také proto časopis postupně sklouzl k tématům, jež byla po ruce každému, a přicházel spíše se čtivem. S následnou deziluzí generace dnešních čtyřicátníků, kteří se vesměs stali maskoty kapitalismu na úkor ideálů o svobodné tvorbě a existenci, pak souzní malé sondy do nedávné socialistické minulosti a texty jako Selhání kapitalismu, 4 jezdci ateismu. Skepsi navozuje i poněkud pavlačový rozhovor s Milanem Knížákem a utopicky vyznívající text o spokojených uživatelích Twitteru, Facebooku, Wikipedie, hlásající tzv. on-line socialismus. S výjimkou balastu, jenž bohužel vskutku zabírá čtvrtinu magazínu, může aktuální designově umírněný živlovský pel-mel leckoho oslovit.
Hana Lundiaková