„Občané jasně ukazují, že o své město bojují,“ pochvalovala si médiím 13. února starostka Drážďan Helma Oroszová z konzervativní Křesťanskodemokratické unie Německa (CDU). Protesty široké koalice organizací a politických stran proti přívržencům krajní pravice, které letos poprvé zabránily jejich každoročnímu pochodu městem, osobně podpořil i saský premiér Stanislaw Tillich (CDU) a také český ministr pro lidská práva Michael Kocáb spolu se svou předchůdkyní Džamilou Stehlíkovou (SZ). Kocáb se v jejich průběhu netajil svým nadšením a dokonce prohlásil: „Chtěli bychom to přenést k nám.“
Souboj o veřejný prostor v únorových Drážďanech měl letos skutečně mimořádný průběh, který ocenila nejen vládnoucí politická elita. „Odjížděli jsme s pocitem, že v Německu je silná protineonacistická fronta a že naši kolegové z Levice a odborů odvádějí velmi dobrou práci, zvláště mezi mladou generací. V našem bloku se dost často skandovalo ,No passaran!‘. Ano, nakonec neprošli,“ nechal se po návratu slyšet v Haló novinách ústecký krajský zastupitel za KSČM Petr Brázda, který se blokády příznivců neonacistů účastnil společně s europoslancem za KSČM Jaromírem Kohlíčkem a třemi autobusy lidí, které KSČM vypravila z Prahy, Ústí nad Labem a Středočeského kraje. Blokáda potěšila i dalšího účastníka, kontroverzního politika Jaroslava Foldynu (ČSSD), známého člena pravoslavného bratrstva řádu sv. Konstantina a Heleny. Také čeští anarchisté a antifašisté, kteří zajeli do Drážďan, si úspěch akce na svých webových stránkách pochvalovali, podobně jako zástupci iniciativy V Ústí neonacisty nechceme (VÚNN), kteří si dávají za cíl boj proti netoleranci a xenofobii. V ohlasech českých účastníků z posledně jmenovaných organizací a uskupení však zaznívaly i kritické tóny. Autor na webu Československé anarchistické federace si například povšiml, že letos vytvořená drážďanská protinacistická koalice byla poněkud nesourodou směsicí, v níž se vyskytovaly skupiny zastánců autoritářských ideologií, které se „promenádovaly s podobiznami masových vrahů, jako byl Che Guevara, Trockij nebo Lenin“. Zástupcům VÚNN zase vadilo, že „z ČR se do Drážďan vydalo několikanásobně víc (neo)nacistů pochodovat, než slušných lidí na blokádu“ a že „mnoho českých politiků rádo (nejčastěji před volbami) hovoří o potřebě postavit se (neo)nacismu, do Drážďan ale nepřijeli“.
Problémů, které s sebou přineslo letošní vítězství snah o zabránění již dvanáct let se opakujících neonacistických průvodů v Drážďanech, je však více. Neonacisté sice mohou litovat, že jich na místo přijelo daleko méně, než očekávali. Mohou být také rozladění z toho, že jim tentokrát policie neasistovala při útocích na jejich odpůrce z řad antifašistů, odborářů či příslušníků menšin. A může je také znepokojit fakt, že téma válečného zločinu, kterého se Spojenci dopustili bombardováním Drážďan v únoru 1945, již není společenským tabu; jeho umírněné připomínání se stalo součástí mainstreamové politiky a jeho symbolický význam tak lze obtížněji zneužít. Jenže v ledasčem lze jejich akci označit přes všechno výše uvedené za úspěšnou, alespoň v tom, jak se jí podařilo zpochybnit základy stávajícího politického režimu.
Důkladné pohraniční kontroly, které zavedla saská policie ve spolupráci s polskými a českými kolegy, měly zabránit příjezdu radikálů z okolních zemí. Zároveň ale zpochybnily deklarace o volném pohybu v rámci EU. Ještě důležitější pilíř demokratického státu byl pak problematizován tím, že policie v podstatě nedokázala zaručit pravicovým radikálům jejich právo na svobodu shromažďování. Manifestace nahlášená východoněmeckou mládežnickou organizací JLO (Junge Landsmannschaft Ostdeutschland) byla nejprve zakázána městem, ovšem tento zákaz pochodu byl jen den před konáním akce zrušen německým soudem. Rozhodnutí soudu však v důsledku akce občanské neposlušnosti, která měla za cíl zabránit neonacistům v pohybu z nádraží do města, policie v podstatě nebyla schopna nebo ochotna prosadit. Nesourodá koalice lidí blokujících svými těly „smuteční pochod“ u nádraží, kterou by zřejmě neonacisté označili za „bandu levičáků“, se přitom mohla při svém hromadném porušování zákona opřít o nepřímou podporu vedení města a spolkové země, které ovšem svůj symbolický nesouhlas s neonacisty projevovalo ukázněně o několik kilometrů dále.
Poslední drážďanská strategie boje proti projevům neonacistů má jistě mnoho výhod proti dosud neúspěšným postupům vedení českých měst, která buď nezákonně pochody neonacistů dopředu zakazují, nebo naopak nejsou schopná jejich shromáždění nechat rozpustit ani tehdy, když se jejich účastníci dopouštějí zjevně protiprávního jednání včetně hrubého násilí. Mobilizace veřejnosti formou občanské neposlušnosti v tomto případě také ukázala své přednosti oproti dosavadní taktice například iniciativy VÚNN, která loni v dubnu naopak pomohla pro pochod neonacistů vyklidit ulice Ústí. Stinné stránky nového postupu však je potřeba jasně pojmenovat, a to ještě předtím, než se neonacisté opět pokusí sejít v průběhu března a dubna v Plzni.