Henrik Ibsen
Heda Gablerová
Švandovo divadlo Praha, premiéra 27. 2. 2010
V minulém roce podle Cen Alfréda Radoka nejvíc zaujala inscenace Divadla na Vinohradech Vojcek, režírovaná nekonvečním Danielem Špinarem. Přesto interpretace fragmentárního Büchnerova expresionistického textu o ponižování individuality společenským systémem působila spíš uhlazeně a moderně: přísně rytmizované scény stylizované do agresivního vojenského pochodu měly hlavně kvalitu radostně divokého skupinového tance. Obětí byla spíš Marie, přebíhající se staromódním kočárkem od slabošského Vojcka k hulvátskému plukovníkovi a zpátky. S pochopením Špinar přistupuje i k postavě Hedy Gablerové; svou novou inscenací ve Švandově divadle nenásilně (zvláště ve srovnání s artistním dílem Jana Mikuláška v Národním divadle moravskoslezském, kde dekadentní hrdinka ze světa nenaplněných snů opovrhuje nudnou realitou) analyzuje ženu nacházející se ve stadiu založení rodiny. Novomanželka a nastávající matka Heda Jany Strykové totiž patří ke generaci atraktivních pragmatických mladých žen, které se především snaží nějak pohodlně fungovat. Tato sběratelka luxusních bot na velké ideály již dávno rezignovala, teď jí jde o to, aby měl její hodný, ale nezábavný manžel dobrou práci kvůli hypotéce na veliký dům (seversky laděná scéna Iva Němcová). Přesto ji její tajemná minulost dostihne v podobě dominantního a neuchopitelného muže. Eilert Martina Pechláta se do Hedina života přiřítí jako velká voda, s níž svádí – pomocí dokonalých manipulací s lidmi – boj. A ten určitě stojí za zhlédnutí.
Olga Vlčková
Ödön von Horváth
Kazimír a Karolína
Divadlo DISK, premiéra 6. 11. 2009
Asi nejodvážnější počin letošního absolventského ročníku Katedry činoherního divadla na pražské DAMU. Hra vznikla v dobách ekonomické krize třicátých let minulého století. Autor se snaží ukázat, že i „dobří“ lidé mohou podlehnout zlu pod tíhou zlé doby. Za pravdu mu dal politický vývoj v Německu, kde se hra odehrává. Téměř holá scéna, kterou zastřešuje laciné pouťové nebe ze žárovek a občas ji zaplní hospodské lavice, je výstižným zrcadlem časů krize. Hrdinové hry, milenecký pár Kazimír a Karolína, se pokoušejí uniknout z reality návštěvou atrakcí na pouti. Víceméně banalita – zapochybování o budoucnosti vztahu – spojená s čerstvým propuštěním Kazimíra z práce však spustí spirálu událostí, které neodvratně směřují k trpkému konci. Zatímco v první polovině hry se diváci tu a tam zasmějí, druhá část je už jen tragédií „obyčejného člověka“. Na závěr první poloviny přichází možná nejvýraznější okamžik inscenace – jeden z exemplářů pouťového obludária, gorilí žena (Adéla Petřeková), zazpívá v bezchybné francouzštině melancholickou písničku, která svou naléhavostí překvapí postavy hry i diváky. Herecky vynikají Igor Orozovič v roli France Merkla, bezpáteřního zlodějíčka se sadistickými sklony, a Anežka Rusevová, která skvěle zachytila postavu jeho ženy Erny, jež touží po citu a zároveň obdivuje silácká gesta svého muže, i představitelé titulních rolí, Jiří Suchý z Tábora a Hana Marie Maroušková. Přestože se daly některé pasáže krátit, stojí tato inscenace za pozornost.
Jiří G. Růžička
Jiří Georg Dokoupil
Jízdárna Pražského hradu, do 23. 5. 2010
Tohoto vysokého vyholeného 56letého muže sotva přehlédnete. Narodil se v Krnově (Jiří), ale jako výtvarník vyrostl teprve v Německu (Georg) a Spojených státech. Emigrantem je v podstatě neustále, už od svých čtrnácti let, kdy mu rodiče řekli, ať si vezme jednu věc, na které mu záleží, a už za hodinu odjížděli do Německa. Od té doby žije střídavě v New Yorku, Madridu, Berlíně, Rio de Janeiru či na Kanárských ostrovech. A občas taky v Praze. Podobný život prý Dokoupil vyhledává záměrně: „Jdu do úplně jiné kultury, do mně zatím neznámého města, kde si koupím nějaké noviny, sednu si do kavárny a najdu si na inzerát byt. Potom se učím řeč a pokouším se žít stejným životem jako lidé v okolí.“ Jeho otec byl vynálezcem a Jiří v podstatě také vynalézá: stále nové styly, techniky a nápady svých děl. Sám říká: „Když najdu nějaký nový styl, učím se zase znovu malovat, začínám od nuly… Já snad ani malíř nejsem.“ Na výtvarné scéně se proslavil už v Německu. Bývá řazen k proudu postmoderního malířství, které se v osmdesátých a devadesátých letech rozvinulo především v Německu a Itálii. Mezi jeho malířské vzory patří Pablo Picasso, Henri Matisse či Andy Warhol. Jeho tvorba je různorodá, což ukazuje i výstava v Jízdárně Pražského hradu, která je první přehlídkou jeho díla u nás.
Kamila Boháčková
Generace a kontinuita – k českému scénickému umění 20. století
Uspořádala Zuzana Sílová
Kant – Karel Kerlický 2009, 240 s.
K velkým hereckým a režisérským osobnostem českého divadla 20. století (s důrazem na jeho druhou polovinu) se v knize vrací prostřednictvím jednotlivých obsáhlých studií Zuzana Sílová, Pavel Bár, Jan Císař a Jaroslav Vostrý. Kniha je rozdělená do dvou oddílů. První se věnuje především herectví, druhý primárně režii. Svazek pak doplňuje příloha věnovaná pedagogické činnosti Jiřího Frejky. V první studii prvního oddílu Sílová píše o herecké kariéře nedávno zemřelého Otomara Krejči, čímž podrobně dokresluje jeho osobnost, v obecném povědomí spojenou hlavně s režií. Tématem dalších dvou hereckých studií z pera Sílové a Bára jsou herci Vlastimil Brodský, Miroslav Horníček a Miloš Kopecký. K Jiřímu Frejkovi, Alfrédu Radokovi a Emilu Františku Burianovi se v další části knihy vrací Pavel Bár, Jan Císař a Jaroslav Vostrý. Za prostudování stojí i příloha, ve které Sílová vykládá Frejkovy pedagogické úvahy a od nich se odpichuje k širšímu kontextu a zamyšlení nad dnešním středním a vysokým divadelním školstvím. Knihu doplňuje řada černobílých fotografií i Frejkovy projekty dvou divadelních škol a jejich osnov. Nechybí poznámkový aparát, závěrečný seznam literatury, jmenný rejstřík ani anglické summary.
Jana Bohutínská