Veřejnoprávní médium je bez pevného vedení a před svou údajně zásadní programovou konferencí, která by měla proběhnout poslední březnový víkend v Poděbradech, čeká na vizi nebo na definitivní zaříznutí.
Československý rozhlas pomáhal v revolučním nadšení vybudovat svou vlastní konkurenci. Ta mu pak ale s výrazným náskokem utekla, protože rozhlas nedokázal dost pružně reagovat na potřeby posluchačů, na technický rozvoj, na proměnu návyků ve společnosti a koneckonců i na vývoj řemesla jako takového. Větší změny v tomto veřejnoprávní médiu v posledních dvou desetiletích vždy přibrzdila obava, aby rozhlas neztratil svou „veřejnoprávnost“. Ta bohužel měla a má podobu sonorního časového znamení, po němž následuje devadesátiminutová zvuková inscenace čítankového autora. Rozhlas se uvázal ke starším věkovým skupinám a stárne společně s nimi. U kdysi hlavního okruhu, stanice Praha, se to projevilo v roce 2009 dramatickým poklesem poslechovosti. Vymírající pamětníky nikdo nenahradil.
Slibné projekty uplynulých deseti let byly vedeny snahou zapojit rozhlas do procesu digitalizace. Technologicky se rozhlas proměnil k nepoznání a stal se lídrem rozvoje technologií. Programově se to podařilo ale jen třem novým, „experimentálním“ digitálním stanicím – internetovému Online, Leonardu jako stanici pro podporu vědy a stanici pro mladé v podobě Radia Wave. Ta ale byla konkurencí a škůdci z Rady ČRo zašlapána dřív, než se mohla rozvinout. Rádio pro mladé se stalo obětí legislativních, soudních a úřednických půtek a nakonec bylo vykázáno na internet a do televizní digitální sítě. Snahy o jeho návrat do analogového éteru brzdí patová politická situace. Digitální rozhlas ale je směřování do budoucnosti, přítomnost rozhlasu nezachrání.
Je nutné bojovat
Dnešek splašeně pádí vstříc volbám a ODS už delší dobu volá po zestátnění a následné privatizaci rozhlasu. Nejprve chtěl rozhlasové a televizní koncesionářské poplatky zrušit europoslanec ODS Edvard Kožušník, nyní jde s tímto tématem do voleb královéhradecký kandidát a zasloužilý člen všech mediálních rad Petr Štěpánek, také z ODS. Český rozhlas by podle nich měl žít jen ze státního rozpočtu. To by bylo poprvé v historii. I komunistický Československý rozhlas dostával od vlády jen část svých příjmů, zbytek obdržel přes inkaso od občanů. Rozhlas musí bojovat o svou existenci.
I kdyby se Český rozhlas nemusel vyrovnávat s tlaky zvenčí, rozhodně by se nenudil. Na problémy si umí zadělat sám. Žádná jiná instituce v zemi není tak obratná ve střelbě do vlastních nohou. Rozhlas má problémy s cílovými skupinami i identitou. V názvech jeho 23 stanic je totální zmatek. Vyjmenujete jich bez nápovědy alespoň pět?
Regionální stanice se dosud neodvážily vymezit cílové skupiny ani hudební formát. Omílají kuchařské recepty a písničky na přání, prokládané dalšími písničkami převážně s prošlou záruční lhůtou. Kolovrátkový přístup k vysílání zcela přebíjí i podařené věci. Chabé jsou také marketingové aktivity celého rozhlasu: dobré věci rozhlas propagovat neumí, průšvihy vysvětluje rozpačitě a na výtky reaguje s nedůtklivostí staré panny.
Radní „pomáhají“
Pozici rozhlasu ovšem vůbec neulehčuje ani jeho vlastní rada. Z orgánu, který má podle zákona zastupovat veřejnost, se stala solidní trafika odpadlíků, kteří dostali funkci. Na rozhlas tak dohlíží bývalý pokladník ODS, bývalý tajemník normalizačního ředitele rozhlasu, dlouholetá věrná členka ODS a nyní zaměstnankyně mediálního lobbisty – a tak dále. Tito lidé, vesměs vázaní ke komerčním mediálním firmám, schvalují dvoumiliardový rozpočet důležitého podniku a rozhodují (zvláštním způsobem) o generálním řediteli.
V červenci 2009 po deseti letech odvolali ředitele Václava Kasíka tak překotně, že museli měnit svá vlastní pravidla a porušit zákon. Místo něj dosadili do nejvyšší funkce Richarda Medka, který se vzápětí nervově „zhroutil“ a nakonec rezignoval. Z pěti měsíců od jmenování byl v práci sotva dva, zbylé tři promarodil. Rada přesto ocenila jeho práci a na odchodnou mu dala štědrý zlatý padák ve výši 1,5 milionu korun. Václav Kasík nedostal při odchodu nic a ještě mu radní plat ve výpovědní lhůtě snížili. Asi už šetřili na ten padák.
Chce to řezy
Rozhlas nyní stojí před klíčovou programovou konferencí, která má určit jeho směřování v příštích letech. Aby na ní ale k nějakým rozhodnutím dospěl, musí se nejdříve vypořádat s neduhy, které si táhne z minulosti. Zatím to spíš ale vypadá, že přesně to dělat nechce. Původně totiž mělo jít o konferenci se zásadním dopadem, po rezignaci Richarda Medka je najednou jen „doporučující“ – vzhledem k omezenosti mandátu prozatímního vedení. Doposud ale nikdo ani ony „doporučující“ programové návrhy nepředložil a ani není jasné, kdo to má udělat. Možná to ale nakonec bude bývalý programový ředitel ČRo Peter Duhan, který po rezignaci generálního ředitele Richarda Medka prozatímně převzal od 1. března vedení veřejnoprávního rozhlasu. Rozhlas ale přesto zřejmě ztratí další cenné měsíce v těžce konkurenčním prostředí. Tomu nasvědčuje i věta z televizního rozhovoru s prozatímním ředitelem Peterem Duhanem, totiž že: „nejlepší změna je ta, které si posluchači vůbec nevšimnou“.
Jenže radikálním a už zdaleka viditelným řezům se rozhlas nevyhne. A musí je tvrdě obhájit. Před zaměstnanci i veřejností. Na práci Barbory Tachecí mohou panovat rozdílné názory, jisté ale je, že ve chvíli, kdy nastoupila na Radiožurnál, měla nějakou vizi a byla za ní skutečně vidět práce. Jenže rozhlas ani Tachecí tenhle smělý pokus neustáli. A Radiožurnál pořád sedí na čtvrtém místě poslechovosti. Taky býval první. Pokud tedy rozhlas bude pokračovat v kursu „nejlepší změny jsou žádné změny“, vymstí se mu to. Dojímat se historií a filosoficky rozebírat budoucnost nestačí. Rozhlas potřebuje ředitele s vizí. Rozhlas už hlavně nesmí dál sedět na zadku v koutě. Musí naopak o sobě dát hlasitě vědět. A musí narovnat páteř. Před deseti lety se konala na rozhlasové radě konference o strategii. Jmenovala se „Jednička nebo nula“. Její závěry stále platí. Český rozhlas bude buď jednička, nebo nula. Dnes opět stojí na rozcestí.
Autorka je novinářka a překladatelka.