Michal Maršálek
Kobalt přechází do krve
Dauphin 2009, 86 s.
„Svist bílé noci, bílé tmy/ proletěl oknem, zaseknutí/ každé věci v svém místě, pokaždé/ to přijde s novým sněhem, také světla/ kolem lamp ztuhla na bílém a trčí,/ ale svou rozházeností v parku, anebo/ nepřítomností lidí, číháním/ smrti v mezerách připomínají/ malá souhvězdí.“ Takhle zní Maršálkův Tichý sníh, a nejen on. Jeho kultivovaná poezie je splavná i přesná, což je podivuhodná kombinace. Citovaná báseň patří k těm kratším; jádro sbírky tvoří třicetistránkový cyklus Naklánějí se nad něčím (Zápis z Číny). Tvoří jej 14 a 1 rozvolněných epizod, v nichž se verše vláčně přelévají jeden do druhého. S nonšalantní samozřejmostí a přitom se všudypřítomným důrazem na „exaktní rovinu“ (řeč je o dobrodružství i nostalgii paleontologického výzkumu) se tu mísí různé postupy, málem se chce říct vypravěčské strategie: popis, „zápisky cestovatele“, výčty, glosy, práce s přímou řečí a citacemi, ale i prolnutí reálných a metaforických krajin a dotek básnického zření (když autor chce, je mistrem přirovnání). Poezie Michala Maršálka, jemuž bylo loni šedesát let, je v mnohém smyslu pozoruhodná, vyžaduje ovšem velmi trpělivého a ztišeného čtenáře. Přesnost výrazu, jejíž jistou podmínkou je básníkova ukázněnost a maximální soustředění, se bohužel leckdy neodvratně topí v proudu veršů, které strhávají pozornost samy na sebe, na svou melodii, tu řeku volnosti. Ty verše jsou lepší, než se zdají; chtějí však být slyšeny, ne jen tiše čteny.
Simona Martínková-Racková
Roald Dahl
Čubka
Přeložil Jaroslav Kořán
Gallery 2009, 45 s.
Náš čich primárně rozeznává jen sedm pachů, jejichž poměry se pak různě kombinují v konkrétní vůně. Existuje však ještě osmý, staletími civilizovaného života potlačený pach, který působí jako sexuální stimulant. Snem odborníka na míchání parfémů Henriho Biotta je vytvořit natolik koncentrovaný feromon, že by z civilizovaného člověka udělal rujného neandrtálce bez pudu sebezáchovy. Zhruba v tom spočívá zápletka známé povídky Roalda Dahla, kterou původně napsal pro časopis Playboy. V češtině ji můžeme znát ze souboru Milostné rošády jako jednu ze dvou lechtivých příhod strýčka Oswalda, bonvivána a svůdníka, který nespí se žádnou ženou dvakrát. Otázka, zda je nutné vydávat povídku znovu v samostatném knižním vydání, je zbytečná: nutné to sice není, ale je to velice pěkné. Kniha sama ilustruje vlastní obsah a na první pohled upoutá tím, že je skrze ni proražena poněkud lascivní škvíra, v níž je ukryta malá lahvička s parfémem. S tím souvisí netradiční (a hravá) typografická úprava: dva sloupce na stránce jsou odděleny prolukou, kolem níž se seskupují příjemně syrové ilustrace Štěpánky Bláhovcové. Pár míst je graficky sice trochu hlušších (především zpracování vložených růžových stránek), ale toho si díky vtipnému vyprávění a rafinovaným pointám ani nevšimneme. A jestli přiložený parfém skutečně funguje? Zkusme to. Strýčkovi Oswaldovi se to nepovedlo, takže nyní je to na nás: nacpěme si do nosu ucpávky a udělejme s pomocí této voňavky z prezidenta sexuálního maniaka!
Karel Kouba
Fred Chappell
Věci mimo nás
Přeložil Marcel Arbeit
Argo 2009, 171 s.
Výbor z díla Freda Chappella, Věci mimo nás, v lecčem příjemně překvapí. Kniha se zpočátku jeví jako ryze žánrový soubor příběhů, které s lehkostí střídají žánry, jako je fantasy, horor, science fiction či western. Povídky jsou čtivé a nápadité, to ale není jejich jediná tvář. Pokud si čtenář všimne nepřeberného množství literárních aluzí, které obsahuje téměř každá z povídek, pochopí, nakolik je tato sbírka mnohovrstevnatá. Už v prvním kuse s názvem Předkové lze v postavě nazvané Wade Wordmore neomylně rozpoznat parodii na jednoho z velkých otců americké poezie – Walta Whitmana, konkrétně na jedno z jeho nejznámějších děl, Song of Myself. U něj ale hra se čtenářovou sečtělostí zdaleka nekončí. Vedle klasických amerických autorů jako Poe, Ginsberg nebo Ferlinghetti se objevují odkazy například na dílo legendy žánru fantasy a hororu dvacátých a třicátých let, Howarda Phillipse Lovecrafta, autora, který Chappella v mnohém ovlivnil. Toto množství literárních konotací podsouvá čtenáři myšlenku, kolik mu toho ještě mohlo uniknout. Přitom je zajímavé sledovat, jak takové hrátky fungují v rámci fabulačně jednoduchých, ryze žánrových povídek. Jak se díky této oscilaci posouvá, rozrůzňuje nebo deformuje jejich konečné vyznění. Důležité ale je, že se to děje nenásilně, s lehkou ironií, a pokud by se i čistě hypoteticky jednalo o jakousi intelektuální exhibici autora, jeho povídkám to prospívá. Je to právě mistrná kombinace atributů „nízké“ a „vysoké“ literatury, která činí z každé z deseti povídek zábavný a tak trochu detektivní čtenářský zážitek.
Martina Blažeková
Paolo Giordano
Osamělost prvočísel
Přeložila Alice Slemrová
Odeon 2009, 256 s.
Alice a Mattia si životem nesou silná traumata z dětství. Stojíce na okraji školního kolektivu vrstevníků, nenacházejí zázemí ani u rodinného krbu. Celoživotní stigma je totiž u obou jmenovaných důsledkem rozhodnutí v situaci, v níž se ocitli nikoliv z vůle vlastní, nýbrž z vůle rodičů. Přátelství, jak bychom asi nejlépe mohli nazvat onu koexistenci, v níž sdílejí své osamocení, však do intimnější roviny i přes jakési pokusy nepřeroste. Hlavním motivem životů Mattii i Alice je totiž jejich totální neschopnost běžných všedních úkonů, jakési každodennosti, jež je často i nevědomého rázu. V případě Alice tak v symbolické rovině vnímáme anorexii, neschopnost přijímat potravu, chladně netečný matematik Mattia, který je tou zajímavější a chmurnější postavou (respektive nejchmurnější – každý, kdo se v románu objeví, si nese nějaký ten kříž), zase nedokáže projevit ani ten nejmenší cit, kterým by světu signalizoval, že se k němu ještě cítí nějak vázán. Jeho odloučení je vědomé – postupné budování zdí okolo sebe samého si uvědomuje. Melancholický debut italského fyzika (nar. 1982) je – i přes zakolísání v závěrečných pasážích, kde se tempo vyprávění rapidně zrychluje, což úplně nekoresponduje s předcházejícími třemi čtvrtinami knihy, v nichž se po kapitolách střídají životní epizody Mattii a Alice – románem suverénním, jazykově elegantně úsporným. Neboli bestsellerem, kterého se v roce 2008 prodalo v Itálii přes milion výtisků.
Vojtěch Staněk
Krása země. Albánské pohádky a pověsti
Vybrala, z albánštiny přeložila a doslovem opatřila Hana Tomková
Argo 2009, 240 s.
U nás takřka neznámé albánské pohádky i pověsti jsou ideální četbou pro smutné zimní večery. Jejich zvláštní jazyk a neobvyklá spojení totiž vytvářejí nechtěně dosti humorné situace. To je dáno jistě do velké míry tím, že starší albánské sbírky ponechávaly texty pohádek i pověstí ve znění, jak byly podávány lidovými vypravěči. Jazykově můžeme přece jen spatřovat rozdíl mezi prostým stylem pohádek, který leckdy skutečně připomíná spíše ústní podání než psanou literaturu. („,Muži,’ pravila dívka, ,zeptám se tě na jednu věc. Odkud máš všechno své bohatství?’ –,Ach, má ženo,’ odpověděl. ,To ti neřeknu.’ – ,Ach, muži, pak jsme se zbytečně brali,’ povzdechla dívka.“) Překvapí i časté nespojitosti textu, dalo by se říct dějové skoky, které vyznívají lehce absurdně. Například v pohádce Kouzelné fíky léčí mladík královskou dceru po celé tři roky, přičemž jsou oba dva zavřeni v jedné místnosti. Komicky působí po třech letech královo překvapení při pohledu na tři děti: „,Oj, děvenko, čí jsou to děti?’ –,Mám je s lékařem, tatínku.’“ Lidová slovesnost je občas zkrátka půvabná.
Všechny pověsti a pohádky v knize zahrnuté se v českém překladu objevují poprvé. Pověsti byly převyprávěny v českém překladu do prózy, i když pro překlad byly využity veršované podklady, jejichž jazyk je květnatější a barvitější než u pohádek. Původně tyto veršované balady zpíval lidový pěvec monotónní melodií a doprovázel se přitom na nástroj podobný mandolíně. U pověstí se proto můžeme setkat místy se zvláštní rytmikou a občas i s rýmem. Ústřední postavou pohádek bývá Krása země, podle níž byl i český výbor nazván. Je to krásná žena, ve většině případů dobrotivá a nadaná kouzelnou mocí, což vyjadřuje vztah Albánců k vlasti. Podobná úcta bývá v těchto pohádkách i pověstech projevována matce. Syn Konstandin například v pověsti Doruntina (podobné Lenoře Gottfrieda Augusta Bürgera či Erbenově baladě Svatební košile) dokonce vstane i z hrobu, aby splnil slib daný matce a přivedl jí z daleké ciziny dceru Doruntinu.
V albánských pohádkách samozřejmě najdeme i neobvyklé postavy, jako jsou horské víly „zany“, lstiví bezvousí muži či hlava mrtvého, která se po sňatku s královskou dcerou promění v krásného prince. V postavách i příbězích tu lze nalézt i stopy tureckých, řeckých a slovanských kulturních vlivů, které se v tomto prostoru v různých dobách objevovaly. Zvláštnosti příběhů čtenář předpokládá, překvapivé jsou však některé výše zmiňované stylistické a jazykové anomálie, působící často komicky. K tomu možná přispívá i to, že překladatelka výboru Hana Tomková starší pověsti neponechala v původně veršované podobě a převyprávěla do prózy. Což je možná škoda.
Kamila Boháčková
Neil Gaiman, Jill Thompsonová, Vince Locke
Sandman 7: Krátké životy
Přeložil Viktor Janiš
Crew 2009, 256 s.
Komiksovou sérii Sandman Neila Gaimana není třeba rozsáhle představovat, vždyť toto je již její sedmý svazek a čekají nás už jen poslední tři díly. Můžeme je rozdělit na povídkové a románové. Krátké životy patří do druhé skupiny, i přes to, že Gaiman delší příběhy rozbíjí menšími příhodami. Tento svazek by se dal žánrově zařadit mezi „road-movie“. Cesta je tu cílem, alespoň pro Sandmana. Doprovází tu totiž svou sestru Delirium při jejím hledání tři sta let ztraceného bratra Zkázy a přitom se snaží zapomenout na dívku, která mu dala košem. V Sandmanovi není příliš podstatné, kam se série vyvíjí, ale celý fikční svět. To, jak ho Gaiman vymyslel, jak ho dokázal dokonale propojit s mýty i reálnou historií. A především do něj dosadit svých sedm nesmrtelných, kteří mají každý své kouzlo. Sérii můžete začít číst víceméně kdekoliv, protože jednotlivé části na sebe přímo nenavazují (i když pro lepší pochopení Krátkých životů je dobré znát povídku Orfeus z Bájí a odlesků). Ačkoliv je kvalita jednotlivých dílů vyvážená, sedmá část je vedle Domečku pro panenky nejlepší. Příběh je velkolepě epický, poodhaluje další součásti sandmanovského světa a zároveň jsou tu vážnější scény pravidelně odlehčovány zmateným brebentěním sestry Delirium, ale také komentáři jednoho mluvícího psa, který umění rozumí víc než kdejaký kritik. Pokud jste Sandmanovi ještě nepropadli, můžete začít právě Krátkými životy.
Jiří G. Růžička
Souvislosti 4/2009
Tematicky pestré čtvrté Souvislosti loňského roku otevírají dva eseje Henryho Millera. Fotograf Brassaï (vlastním jménem Gyula Halász) a malíř Hans Reichel a jejich díla jsou pečlivě, impresionisticky ohledávána, představována jako způsob uchopení světa i vnímatele samotného. Obraz „Vlastní podobizna“ Rosalby Carriery je výchozím bodem také v případě textu Radky Denemarkové. Justin Quinn přispěl fejetonem či esejem o pražském domě, založeným na utkvělém pohledu do minulosti skrze současnost; M. C. Putna přináší studii o vztahu homosexuality a křesťanství v USA. Petr Šrámek rozmlouvá s teatrologem Františkem Černým, prvním polistopadovým děkanem Filozofické fakulty UK; téma situace FF za komunismu a těsně po jeho pádu souzní například s nedávno vydanou knihou Tato fakulta bude rudá (viz A2 č. 5/2010). Za pozornost stojí překlad staroislandského Příběhu o Thorsteinu Bœjarmagnovi; fantaskní vyprávění doprovodil studií překladatel David Šimečka. Zuzana Li prezentuje studii o čínské básni, jejíž součástí je jakási miniantologie současných básníků „mladé čínské alternativy“. Oddíl Téma je věnován rok staré kauze Milana Kundery. Po opadnutí emocí nastal čas na hlubší reflexi; tři příspěvky zahraničních bohemistů (je snad symptomatické, že text domácího autora chybí) se pokoušejí aféru zasadit do širších kontextů a věnují se též její mediální analýze. Básněmi do čísla přispěl Aleš Kozár, Ondřej Buddeus a Řek Jorgos Seferis.
Pavel Šidák
Orlando Figes
Šeptem. Soukromý život ve Stalinově Rusku
Přeložila Petruška Šustrová
Pavel Dobrovský – Beta 2009, 655 s.
Český překlad knihy britského historika vyšel již na sklonku loňského roku, ale stále stojí za připomenutí. Autor se v ní poté, co se v knihách Natašin tanec a Lidská tragédie zabýval kulturními dějinami Ruska 19. a počátku 20. století a obdobím ruské revoluce a občanské války, věnuje tématu stalinského teroru. Přibližuje jej prostřednictvím osudů jednotlivců, ale využívá i demografická a jiná „tvrdá“ data. I když má čtenář někdy pocit, že se autor někdy opakuje, a jednotlivá jména a příběhy se mu už v paměti pletou v hrůzném tanci, vystupuje přitom před ním v neuvěritelné plasticitě a podrobnosti děsivý obraz doby. Stovky rozhovorů, spolupráce s ruskou nevládní organizací Memorial a podrobné studium v těžko přístupných ruských archivech Figes zpracoval s velkým talentem. Díky němu se nám odkrývá nejen každodenní život v sovětských komunálkách (včetně obrázků a plánků!), zemljankách či táborech, ale i životy a sondy do myšlení těch, kteří je obývali. Dozvíme se například, jak se ze zemědělce stal kulak a oběť gulagu a z jeho syna pak důstojník NKVD či dcera komsomolka, proč bývalý Stalinův vězeň nemůže nemilovat Stalina, nebo jak před sebou členové rodiny po desetiletí utajovali svou minulost „nepřátel vlasti“. Výmluvná kniha o tom, o čem se nemohlo ani šeptat.
Filip Pospíšil
Rainer Thurnher, Wolfgang Röd, Heinrich Schmidinger
Filosofie 19. a 20. století III
Přeložil Miroslav Petříček
OIKOYMENH 2009, 522 s.
Kniha reprezentuje moderní obsažný a pěkně napsaný přehled dějin filosofie od Kierkegaarda a Nietzscheho jako předchůdců filosofie existence a filosofie života až po velké filosofy 20. stotetí. Důležití myslitelé jsou vskutku zevrubně a správně pojednáni, takže jde o vynikající příručku pro studenty filosofie a ostatní zájemce o filosofování. Dějiny filosofie jsou tím základem, který umožňuje následné hlubší proniknutí do myšlení. Naučit se dobře myslet lze jedině prostřednictvím náležitého seznámení se s dějinami myšlení (jak víme již od Aristotela a Hegela). Tento díl je obzvlášť důležitý, neboť rozkrývá vůdčí témata existence a života, jež se nás naléhavě dotýkají a jež jsou nosná dodnes: co znamená existovat a jak máme vlastně žít? Prostřednictvím četby příspěvků o myšlení a životě významných filosofů zjišťujeme, že i my se můžeme přibližovat sobě samým, nacházet své možnosti a otevírat se světu tak, že náš pohyb na světě může být dobrý a pravdivý, že nakonec dokonce můžeme „žít poeticky“ a nacházet i krásu zde na světě. K tomu nás vedou takoví myslitelé, jako byli (kromě zmíněných) Dilthey, Heidegger, Jaspers, Sartre, Camus, Merleau-Ponty, Gadamer. Ti nás povzbuzují k autentickému projevu naší existence, aby se vůbec našla, abychom odtud mohli zdárně překonávat a řešit všechny paradoxy života. Naše pobývání na zemi je konečné, jsme smrtelníci, a přesto, jak nám ukazují, můžeme dosahovat určitého vyššího stupně dokonalosti, stávat se otevřenými dušemi pro druhé i pro přírodu.
Jiří Olšovský
Václav Běhounek
Zelený anton. Plíživé kontravzpomínky
Národní archiv 2009, 244 s.
Vzpomínky novináře Václava Běhounka (1902–1980) čekaly na vydání dlouhých čtyřicet let. Rodák z Loun se vrací do dob dětství i studií na Univerzitě Karlově v Praze. Zapojil se do práce studentských spolků a získával ostruhy novinářské. Politicky mu byla nejbližší sociálnědemokratická strana, spolupracoval s pozoruhodnou skupinou intelektuálů kolem Dělnické akademie. Běhounkovy paměti přinášejí cenné svědectví o rusofilství mezi levicovými kulturními pracovníky, jež bylo vystaveno nelehkým konfrontacím s realitou v Sovětském svazu. V roce 1936 byl Běhounek, vynikající znalec ruské literatury, obviněn z trockismu, když v připravené bibliografii ponechal jména sovětských autorů, kteří byli Stalinem zavrženi. Po okupaci Československa se zapojil do činnosti Petičního výboru Věrni zůstaneme a spolupracoval na tvorbě jeho programu. V říjnu 1942 byl zatčen, zbylá válečná léta prožil v nacistických věznicích a koncentračních táborech. Běhounkovy paměti jsou významnou výpovědí o měnící se atmosféře v novinářské obci po roce 1945. Jeho jméno je spojeno s Burianovou Kulturní politikou, likvidovanou v roce 1949, a především s deníkem Práce, kde dlouho vedl kulturní rubriku, udržující si na tehdejší dobu výbornou úroveň. Václav Běhounek zachytil ve svých pamětech zajímavé postřehy o umělcích, kteří byli jeho přáteli, například o Vítězslavu Nezvalovi, Jaroslavu Seifertovi, Františku Halasovi, A. M. Píšovi či K. J. Benešovi. Ediční přípravy vzpomínek se s úspěchem ujal Martin Kučera.
Jiří Křesťan
Lukáš Novotný
Západní Krušnohoří
Paseka 2009, 60 s.
Další ze svazků místopisné edice Zmizelé Čechy, která představuje zaniklou podobu regionů prostřednictvím dobových pohlednic a kreseb, shromažďuje ozvuky zaniklé slávy západního výběžku našeho nejdelšího příhraničního hornatého valu. Po svazku Střední Krušnohoří se nyní dostáváme do oblasti nad Karlovými Vary, do svérázné krajiny opuštěných dolů, zbořených vesnic a chátrajících lázní, kterou lze zhruba vymezit městy Ostrov, Jáchymov, Nejdek a Kraslice. V rozsáhlém úvodu se dozvíme základní informace o místních řemeslech, osídlení, rozhlednách a samozřejmě pohnuté historii. Mimo jiné o nalezení stříbra v Jáchymově, které se díky tomu stalo v první polovině 16. století s osmnácti tisíci obyvateli po Praze druhým největším městem v Čechách, nebo o tragickém dopadu hospodářské krize na místní chudé obyvatele a souvisejícím nástupu henleinovců ve třicátých letech. Nejhůře se sem však otisklo období po roce 1945, kdy byla vysídlena většina původního obyvatelstva, bourány sakrální památky i celé vesnice a emisemi ze severočeských uhelných dolů zlikvidovány původní jehličnaté lesy. Rozsáhlejší obrazová část ukazuje zmizelou krajinu v dobách, kdy se s ní ještě nakládalo jaksi přirozeně a s úctou. Některé z použitých pohlednic můžeme znát také z knihy Zmizelé Sudety, která může být vhodným doplňkem, protože navíc umožňuje porovnat historické fotografie se současným stavem. Kniha je určena především čtenářům, kteří jsou s Krušnými horami důkladněji obeznámeni, ale může také sloužit jako netradiční turistický průvodce.
Karel Kouba