Básně o řízení, básně o bazénech, sarkasmus a trocha erotiky. O tom mluví na předchozí dvoustraně básník Conor O’Callaghan. Nové i starší překlady jeho veršů pro A2 vybral básník a překladatel Štěpán Nosek.
Lednové sucho
Vysušený je jak troud, tenhle šev roku,
oharek tentokrát nezamíří od auta do křoví.
Pergamen lesů jako by měl prasknout
v půli při prvním vydechnutí větru.
Včera se obří platan zřítil přes První
a Hawthornovu, a pořád tam ještě leží.
V novinách píšou, že musí to tak být,
když rostou řídce jak šrámy na azbestovém
obkladu.
Ale dnešní noc jsou hvězdy tvrdé a suché
jako desetníky.
Ve dřezu za měsíc naskládané nádobí,
čaj louhuje se ve vodě ze zašpuntované vany
a každou odloženou žízeň rychle uhasí
a zmrazí
myšlenka na tebe, jak na vánoční dárek, co
se ztratil
a našel po čase: stuha jde nejdřív, pak
kartonová krabice.
Jak v přehradě je ve mně tolik touhy,
že každou noc dokázal bych pokrýt ledem.
Mimo jiné
Všichni
šli po nákupech.
Každou vteřinou
nebude už vidět.
Tak blízko k okraji,
mimo jiné,
čtu si.
Listy mi chrčí nad hlavou,
krátké poryvy
přednatočeného smíchu
prosakují ven
z prosklené verandy
vedlejšího dvorku.
(z rukopisu)
Plochá země
pro Eve
Nakloň tu zahradu a podívej,
nic neopadá. A pláštík uvízlý
na okně od jídelny
i na talíř vyložil svůj vzor.
Povrch, miláčku, je vším.
Je to opulence. Tapeta zraje,
horizont propadá se hloub
a plochá země si nás oblibuje.
Říká se, že tam vyslovují jablka,
dialekt z oplatek a kostkované látky,
jas vodou naplněné karafy
nabírá a zároveň se lije zpátky.
Čeká tam na tebe. Jdi k ní. Oblá a plná je
právě jako ty jsi, a je celá tvoje.
Právem, či neprávem?
Ručník jsem nechal uschnout na kapotě
a špalkem o válkách růží prozíval se
do setmění.
Pak odpustil si svoje provinění
a prošlou kukuřici otevřel si k svačině.
Půl června proflákal jsem v žabkách,
ve stínech,
zatímco sítkem projížděl jsem plankton vět.
Dal jsem nám jméno „Výbor pro útěk“
a ozón navečer jsem koupil lacině.
Pak umyl jsem si ruce nad skončeným dnem,
ustlal si postel a uložil se na kutě.
Střední stav
Oblékli jsme si trička s límcem,
což bychom kdysi měli za hlínu.
K ústupkům došlo v umění i v jídle.
Nad batolaty jihnem, jsme za světový mír,
Máme rádi plochy, víme, nač je vyžínač.
Praktický lékař je pro nás Jaromír.
Před spaním letáky, než ukončí to vypínač,
a v létě místo telky rekondiční cvičení.
Věříme v zákon přírody a třetí cesty,
zákonnou dovolenou šetříme jak zlato
a rozmazlujem svoje ratolesti,
tak aby vzteka měli máma s tátou,
děláme venku a vždycky máme na paměti,
tak jako pátek co pátek poslat pro pizzu,
až před dům hodit holku, co nám hlídá děti,
a na Silvestra zalomit to v Biarritzu.
Naše sestry nejsou babičky už ve třiceti
a naše dcery nestojí frontu před night klubem,
v partičce a sjetí, ne, tohle nejsou naše děti,
nemluví sprostě, nehulí, nešpulí pusy lacině,
A klakson netiskneme v brzké ranní hodině,
nevyhazujeme nedopalky, nečiníme zmatek,
močení na verandě, v tom jsme už nevinně,
není v nás zášť a šukání je pro nás svátek.
V neděli ráno místo občanské povinnosti
vstoupíme do ráje zahradního koutku,
milost pro agnostiky, gril, a jak nás bolí kosti,
už nechcem moc, jen šlofík na lehátku,
navečer když z rádia michal david spustí,
zpíváme s sebou, náhle si vybavujem slova,
co na tom, že naše místo je, a není cesta
zpátky,
kde končí bulevár a začínají chatky.
Fikce
Nic z toho neplatí.
Stále jsme
jen to, co ze sebe
vyloupneme.
Naše napozítří
ještě není
zaneseno do děje
s mým otevřeným koncem.
Nejsi daleko.
V ploužáku
se ještě nikdo
nerozhoupal
sám.
Nemůžeš za to,
za úsměv do zrcadla
na tvář,
kterou sis právě vymyslila.
Vypravěč
Během pauzy v kapitole
protáhne hlavu vzhůru světlíkem
a slyší racky a holčičky, co utíkají okolo.
Už tolik stránek, co nic neposlouchal,
že už ani neví, jak se tady vlastně ocitl,
kam vlastně umístit ty dveře,
jaké je vůbec roční období.
Zajímají ty jeho zámlky, rád by se zeptal
nahlas,
tam venku vůbec ještě někoho,
když v tom někde uvnitř zazní
duchem nepřítomné „Kde jsem to vlastně
přestal?“
a on vrátí přesně tam,
kde jsi ho prve zanechal.
Autor těchto řádků
Na dotazy už odpovídá jen jako z dálky;
raději nechá stranou málem odepsané libido;
sám sebou dojímá se, jak mu ubývají roky;
vycouval z pokoje a deska zvolna otáčí se,
kroužkový bloček nechá otevřený v místě,
kde čteme „labutí píseň“ spolu s „loretou“;
volá na účet volaného a dlouho hledá slova;
hrozně rád zalomí to na zadním sedadle,
v odstavném pruhu nechá odtikávat riziko,
čas od času zmůžou ho návaly naděje;
ještě sní o bazénech v sépiové a statečně
se pere s ústraním; co chvíli vyskočí
nad hladinu na podestě, s příborem v ruce
a mimo realitu; čmárá si klikykáky na obálky
nepřečtených dopisů; nejraději prochází se
v brzkých ranních hodinách a oblibuje
holuby
a psaní v třetí osobě, jako by si skákal
do řeči
anebo sám sobě vytleskával děkovačku.
(Fiction, 2005)
Bazén
Kurzor se vnoří pod hladinu, kdykoli
stlačím
mezerník a držím ho tak třeba celou
minutu.
Monitor rozvlní se jak dno utopené
v blankytu
za plavcem, který si z dlouhé chvíle skočil.
Zatímco běží tahle minuta, roční období je
někde mezi červencem a ránem: podvodní
svět,
v němž plují sandály a plastový nábytek;
chvíle, co skončí, mohla by trvat neustále.
Skoro bych zapomněl, že někdy existoval.
Jakmile dám prst stranou, hladina ztuhne,
a on z posledního dechu instinktivně
vynoří se na vzduch, o dvě tři stránky dál.
(Seatown, 1999)
Přeložil Štěpán Nosek
Dvojverší na zeleném sukně
1.
Stisk rukou, šeré světlo, koule na pozice,
při druhém klání vyhrát nad ní ještě více.
2.
Vše připraveno, černá čeká na úder…
První šťouch obvykle se rychle odbude.
3.
Dál mele své! Co dal bych za hlas
rozhodčího,
který by s autoritou zvolal „Prosím, ticho“.
4.
Brilantní technika, když na to přijde,
skóruj,
před riziky je třeba mít se na pozoru.
5.
Jakmile na ni ztrácím, sám jsem ztracený,
chtěl bych to delší, krčím rameny.
6.
Panáka na ledu mým pěkně ztrpklým dásním,
tvůj údiv, že svým potleskem tě neobšťastním.
7.
Ukončíš sérii, já svou tě ohromím,
tvé skóre do přestávky srovnáno je s mým.
8.
Cíl přes boky, leč ne vše vyjde hladce,
jen teč, pak dlouhá růžová, snad druhá šance.
9.
Ač začíná nám scházet náboj, hra je dlouhá
a počítadlo v háji, musí se to dohrát.
10.
Právě když vešels, zahnala mě falší zpátky,
já však mám v plánu položit ji na lopatky.
(Seatown, 1999)
Pohlednice
Poslední týden jsem se nehnul z domu
a jen jsem zaškrtával v inventáři,
co už mi nepatří, co ještě patří.
Pár drobností mi zbývá připsat k tomu.
Za tři dny odjíždím už napořád.
Ze všech stran slyším lidi dorážet,
jak báječné je umět promlouvat
při odjezdech a při návratech zpět
a pro pocity nacházet vždy slova,
jež nevyznějí vágně, necitlivě.
Pár nabubřelých vět jsem zformuloval,
že je psí čas a všechno jako dříve.
Nudí mě to. Ten teplý slunný den.
V ložnici rodičů jsem psal, co čtete
na této stránce. Závěs roztažen,
jen slunce mezi mnou a vnějším světem.
(The History of Rain, 1993)
Přeložil Tomáš Fürstenzeller