Dlouhé roky usilovali mnozí filmaři spjatí s objemnou producentskou a režisérskou prací Rogera Cormana o to, aby jejich mentor získal Oscara. Letos se jim to podařilo a vlivný filmař obdržel čestné ocenění za celoživotní dílo.
Navzdory nezměrnému vlivu byly zásluhy třiaosmdesátiletého amerického režiséra a producenta Rogera Cormana často umenšovány s ohledem na nepokrytě komerční pohnutky jeho počínání. Dopad, který Corman na americký film má, však hovoří v jeho prospěch. K práci ve filmovém průmyslu se dostal ještě v době, kdy vládla výhradně velká studia a pro 20th Century-Fox také napsal svůj první scénář. V pozdější samostatné práci však zkoumal nové a mnohdy i solitérní cesty, jako třeba alternativní distribuční sítě (autokina) či metody úspor produkce. Během svého působení ve společnostech New World Pictures i New Horizons otevřel produkční základny nejen v Itálii, ale i na Filipínách či v Peru, až to producenta Brada Krevoye přimělo k úvaze, že kdyby se Corman dostal k řízení velkého studia, přesunula by se kvůli úsporám velká část hollywoodské produkce do zámoří, jak jsme toho koneckonců svědky v posledních dekádách.
Ani talent nazmar
Přes značnou oblibu v Evropě (edinburghský filmový festival mu uspořádal retrospektivu už v roce 1970) začala americká filmová veřejnost Cormana hlasitěji oceňovat až v druhé polovině devadesátých let. Povýšený přístup k člověku, který pro větší prodejnost dotáčel do filmů, které produkoval, prsa dublérek, symbolicky překonává až nyní zmíněný čestný Oscar.
Už dříve však Cormanovi zastánci používali v boji proti povýšené umělecké kritice dva hlavní argumenty, které vystihují, jak hmatatelný vliv měl Corman jak na americkou filmovou kulturu, tak na tamní diváctví. Prvním z nich je obrovské množství aktivních filmařů, kteří svou kariéru začínali právě u tohoto ultrapragmatického producenta. Mezi nimi najdeme ceněná jména jako Martin Scorsese (pro Cormana natočil gangsterské retro melodrama Bertha z dobytčáku, 1972), Ron Howard (s debutem Grand Theft Auto z roku 1977), Francis Ford Coppola (a jeho horor Dementia 13 z roku 1963) či Jonathan Demme, který Cormanovi Oscara nyní předával a též ho obsadil do malé role ve svém nejslavnějším díle Mlčení jehňátek (1991). Ale také dnes už zapomenutá jména jako Jim Wynorski či Joe Dante. Navzdory tomu, že jeho četné filmy toužily po prvoplánových atrakcích, odmítal Corman vždy nálepku „béčkového“ filmaře a o svých filmech zprvu hovořil jako o exploatačních a v době, kdy žánry díky Hvězdným válkám získaly na respektu, jako o dílech žánrových.
V Cormanových očích je součástí práce režiséra i to, jak splatit investice. Jeho přístup k rozpočtům se stal předmětem mnoha historek, které z něj dělají spořivého uzurpátora. Pomineme-li, jak málo je připomínána naopak jeho štědrá stránka (pomohl například Coppolovi v sedmdesátých letech s dokončením Kmotra), jsou jeho strategie zcela ojedinělé. Ne nadarmo mohl Corman svou autobiografii z roku 1990 nazvat „Jak jsem v Hollywoodu vyrobil sto filmů a nepřišel ani o šesták“.
Bergman v autokině
Podobně úspěšná byla i kariéra Cormana coby amerického distributora artových snímků – druhý to argument, který by měl verifikovat jeho pozitivní vliv na americkou kulturu, byť oblast distribuce Corman spíše zaštiťoval, než aktivně řídil. Pod hlavičkou New World Pictures uvedl třeba Bergmanovy Šepoty a výkřiky (1972) nebo filmy jako Andy Warhol’s Bad (1971, r. Jed Johnson), Plechový bubínek (1979, r. Volker Schlöndorff) či Fitzcarraldo (1982, r. Werner Herzog) a s výjimkou snímku My děti ze stanice ZOO (1981, r. Uli Edel) byly všechny distribuované tituly výnosné a navíc přinášely společnosti pozitivní publicitu. V souladu s distribuční sítí pokrývanou vlastními tituly dostal Corman tyto snímky i do četných autokin a u velkých společností inspiroval též vznik odnoží „klasických filmů“, které se dnes o práva na evropské artové tituly perou už v době jejich vzniku.
Corman podle mnohých spolupracovníků vždy kolísal mezi ambicemi komerčními a uměleckými. Závažné snímky jako Cockfighter (1974) či Vetřelec (1961), reagující na dobově palčivou otázku rasové desegregace škol, způsobily řadu problémů a Cormana doháněly do deziluzivních nálad, které vyvrcholily dvěma dekádami pozastavené režisérské kariéry.
Hodnotná exploatace
Původ a povaha mnohých Cormanem produkovaných či režírovaných titulů odráží jeho cit pro dobové požadavky a fascinace – ať už na čistě exploatační nebo méně komerční rovině. Zatímco snímek Válka satelitů (1958) vznikl bezprostředně poté, co Sověti vypustili do vesmíru družici Sputnik, v Divokých andělech (1966) se Corman situoval do role mluvčího antiestablishmentu, byť zároveň využíval tehdejší veřejnou náklonnost k psancům. Tento přístup byl příčinou toho, proč mnohé jeho snímky měly nálepku „filmy z novinových titulků“. Na druhé straně tím Corman „objevil“ subžánr filmů ze striptýzového prostředí, na které Hollywood odpověděl velkoprodukcemi typu Showgirls (1995, r. Paul Verhoeven), či zareagoval na momentální poptávku trhu, například filmem Carnosaurus (1993), který se do kin dostal měsíc před Jurským parkem (1993), aby přechodně ukojil hlad po filmových dinosaurech.
Čerstvé ocenění čestným Oscarem bylo odůvodněno mimo jiné Cormanovou „schopností vychovat aspirující filmaře tím, že jim poskytl prostředí, jakému se žádná filmová škola nevyrovná“. Je velkým pokrokem, že se hlasující filmová akademie rozhodla vybočit z tradičního rámce „velkého“ a „důstojného“ umění a ocenila muže spjatého především s popkulturou a vedlejšími stezkami filmové výroby i distribuce. A dokonce nepadlo ani slovo o piraních, švábech či nahých ženách za mřížemi, jen se připomněla ceněná adaptace E. A. Poea s klasickým hororovým hercem Vincentem Pricem.
Autor je člen Mezinárodní federace filmových kritiků FIPRESCI.