Martin Komárek
Starý nácek – tragédie génia
Roxy/NoD Praha, premiéra 7. 3. 2010
Hru Martina Komárka režíruje Martin Učík z Bohnické Company. Komárek se v textu zaměřuje na Knuta Hamsuna, norského spisovatele a nositele Nobelovy ceny, ale také Hitlerova obdivovatele. Herce z Bohnické Company doplnil David Matásek v hlavní roli spisovatele, spolu s Hanou Seidlovou, která hraje Hamsunovu ženu, Ondřejem Bauerem a Petrem Vaňkem. Téma hry je do jisté míry niterné – život slavného spisovatele, kolaborace, která je v budoucnu společensky nepřijatelná a ve stáří dřív slavného muže přivádí téměř na společenské dno, kde se stará už jen o slanečky a vyměšování a handrkuje se s manželkou –, tříští se ale o příliš exhibující režii. Učík do inscenace vřadil činoherní principy, loutkové divadlo, artistickou chůzi na chůdách a ještě všechno částečně groteskně zdeformoval. V tom všem jako by se trochu ztrácel samotný text hry, téma inscenace, a to je škoda. Přitom dobové propagandistické promítání před vstupem do sálu diváka tak dobře naladí… Zůstává jen rýpavá otázka po důvodu obsazení Davida Matáska, spolu s Danielem Landou někdejšího člena hudební skupiny Orlík, do hlavní role. Možná souvisí s otázkou možnosti nebo nemožnosti nápravy či zapomenutí fatálních chyb? Nebo je to jen nevinný vtípek inscenátorů, na který se zase jedna recenzentka chytla jak ryba na třpytku?
Jana Bohutínská
Svět a divadlo 1/2010
První letošní číslo časopisu Svět a divadlo (SAD) přináší kompletní výsledky Cen Alfréda Radoka (připomeňme si: inscenace roku 2009 – Vojcek Divadla na Vinohradech, ženský a mužský herecký výkon – Kateřina Burianová a Martin Pechlát, Pražské komorní divadlo, respektive Divadlo Komedie jako divadlo roku, česká hra – Drábkovo Náměstí bratří Mašínů, scénografie – Tom Schenk, hudba – Vít Zouhar, talent roku – Vojtěch Dyk). Ve své recenzní části se SAD zaměřuje na zahraniční divadlo, překladem Romana Sikory je i divadelní hra uveřejněná v čísle – Zmizelé Československo (Polská hra) od Małgorzaty Sikorské-Misczuk. Z přesahové úvodní části čísla Obrazy a senzace stojí mimo jiné za pozornost text věnovaný osobnosti Keitha Haringa od Karla Halouna. Materiál Jak se ušpinit (beseda o socialismu, revoluci i kapitalismu v redakci SADu) otevírá (jak se uvádí v jeho úvodu) celou sérii besed. „Sadistický“ triumvirát Karel Král, Jiří Adámek a Jakub Škorpil diskutuje o socialistické nostalgii, o divadelnících po změně režimu, o (ne)možné kritice kapitalismu, slávě českých divadel, současném mládí, o alternativě i daňových asignacích (pozoruhodné je prohlášení o tom, že „když budou všichni podnikatelé opravdu chtít, tak si tu daňovou asignaci vymohou“; zůstává otázka, proč by měli zrovna podnikatelé bojovat za daňové asignace?).
Jana Bohutínská
Ondřej Maleček
Z luhů a hájů
Galerie F. Jeneweina, Kutná Hora, do 30. 4. 2010
Krajina
Galerie Půda, Jihlava, do 8. 4. 2010
Malíř Ondřej Maleček (1977) si počkal na jaro, aby mohl představit svá díla plná podzimní melancholie a zimního přemítání. Vzhledem ke svému předchozímu, byť nedlouhému a sporadickému studiu (obory český jazyk, výtvarná výchova, scénografie) inklinuje k poezii, k próze, stejně jako k tradičním pohádkám. Neoromantické ohlasy tvoří podstatnou součást jeho hravé malířské poetiky. V roce 2006 absolvoval VŠUP přesvědčivým obrazovým souborem na motivy Karla Hynka Máchy (A2 č. 29/ 2006). V témže roce spoluzaložil malířskou skupinu Obr. Tu ale pro neshody po několika letech opustil. Maleček je totiž především osamělým běžcem, který se těžko podřizuje něčemu jinému než svému svobodnému „vnitřnímu modelu“. Nazval-li kutnohorskou prezentaci Z luhů a hájů, je to jasná replika na název jedné ze symfonických básní Bedřicha Smetany, z níž ovšem vypustil nacionální adjektivum „českých“. I to je reference o tom, v jakých mantinelech Maleček vnímá svou vlast. V náznacích, v nápovědích, v promyšlených asociacích hledá obrazový tvar pro pomíjivost chvíle, pro vytržení či snový moment při plném vědomí. Naivizující forma je přirozeně komplementární ke „stadiu zrodu“ myšlenky a pocitu, je autentická. Je-li tu přítomen humor a zlehčení, pak až někde v zadním plánu nebo jako obranný prostředek vůči dotírající skepsi. Krajina je mu pak rovinou sebeprojekce a aktem intenzivního prožitku, který lze sdílet a rozdat.
Petr Vaňous
Fenomén Hra
Galerie NTK, Praha, do 29. 4. 2010
Fenomén Hra kurátora Milana Mikuláštíka je po Limitech těla druhou výstavou, kterou pro Galerii NTK připravil. Cílem je nahlédnout fenomén „hry“ v tvorbě současných umělců, ptát se, jaký význam má hra pro lidskou kulturu a zda existují paralely mezi hrou a uměleckou tvorbou. Vystavené objekty ale dohromady nedávají moc smysl. Jakou roli zde hrají například roboti Stanleyho Povody anebo kresby Jana Steklíka? Ovšem, tvorbu robotů lze vnímat jako hru a hravý aspekt mají i Steklíkovy kresby – ale existuje nějaká další spojitost? Některá díla vznikla přímo pro výstavu (e-mailový rozhovor Jespera Alvaera, v němž přemlouvá kamaráda, aby si ostříhal dredy, či fotografie v kruzích od Pavla Sterece, znovuzpřítomňující události v jeho ateliéru), další jsou starší: video Vladimíra Turnera Nevím coby, v němž se natáčel při věcech, jež se dělat nemají, smyčka Petry Vargové, využívající prostředí počítačové hry, nebo krátké video Jana Nálevky, v němž jsou na kalkulačce prováděné výpočty, jejichž výsledkem je vždy nula (že by pocta Tonymu Conradovi?). Nechybějí ani dost banální díla, jako například hra Člověče, nezlob se s natištěnými jmény a logy českých politických stran… „Fotbálek“ z hadrových panenek Lenky Klodové je jedno z mála děl, která téma rozvíjejí trochu víc. Na vernisáži probíhaly i performance: Jana Kochánková, svým oblekem všitá do látkového domečku, nabízela bonbóny, Martin Zet předčítal texty přísah – Bohu, stranám a sdružením –, losovaných návštěvníky. Téma tak široké, že do něj lze zahrnout cokoliv, je téma zbytečné. Škoda, čekala jsem hraní poněkud odvážnější.
Lenka Dolanová