Děrevo
Harlekýn
Hostování v Paláci Akropolis Praha 30. 3. 2010
Ruské fyzické divadlo Děrevo vystoupilo v pražském Paláci Akropolis s inscenací Harlekýn, premiérovanou teprve loni v prosinci v Drážďanech. Šlo tedy o novinku vpravdě kultovního souboru, v níž navíc vystupuje Pavel Semtchenko, zakladatel dalšího ruského divadelního souboru Akhe (ten byl k vidění loni v pražské MeetFactory). Pro Harlekýna platí klasické přísloví o tom, že i nejlepší tesař se někdy utne. Děrevo totiž tentokrát zklamalo i své skalní fanoušky. Harlekýn je nudnou přehlídkou divadelních klišé: hodně kouře a tajemné světelné mlhy, opona na jevišti, která napovídá, že fiktivní diváci jsou kdesi vzadu a ti skuteční voyeursky nahlížejí do zákulisí, divadlo, které – až odejde publikum – žije svým životem, loutky, co oživnou a převtělí se do herců a prožívají vlastní milostné, hrdinské i smutné příběhy, muž, jenž přinese ženě své srdce na dlani, a žena, která se do srdce (vtipně v podobě rudé papriky) rozkošnicky zakousne, aby mužský hrudník v následující krvavé scéně (červená tekutina samozřejmě nechybí) zase solidárně zašila… Maximálně fyzicky i mimicky vybavených performerů je na tak slabé divadelní maso, naklepané zhruba do hodiny a půl, škoda. Jednou se inscenace nevydařila, proto však nebudeme mít Děrevo, které v devadesátých letech výrazně ovlivnilo i domácí divadelní scénu, méně rádi. Nezbývá než se těšit, že příště diváky zase uhrane.
Jana Bohutínská
Ingrid Lausundová
Benefice – Zachraň svého Afričana
Činoherní studio Ústí nad Labem, premiéra 4. 12. 2009
Měla-li inscenace Činoherního studia Ústí nad Labem Benefice (tu má mimochodem na repertoáru i pražská Komorní Fidlovačka) vést k zamyšlení o problémech takzvaného třetího světa, pak svůj účel nesplnila. Pravděpodobně však byl záměr režiséra Filipa Nuckollse trochu jiný: poukázat na povrchnost charitativních kulturních akcí pracujících s citovým vydíráním a kritizovat všemožné celebrity, které si díky svému vystoupení na bohulibé akci mohou přihřát svou polívčičku. Nicméně Nuckollsův crazy kabaret paroduje všechno, co člověka na dané téma napadne. Pětice herců připravuje kulturní večer, benefici na výstavbu školy kdesi v Africe. Už německá dramatička Ingrid Lausundová počítá s hereckými improvizacemi a na těch se ústečtí herci i dva hosté z HaDivadla opravdu vyřádili. Mluví se šílenou moravštinou, ztřeštěná je i choreografie tance, stejně jako kapela Dědci z Bullerbynu. Kapela nenechá diváky odpočinout od záchvatů smíchu ani během pauzy. Zesměšňuje se naprosto všechno, včetně televizního seriálu Velmi křehké vztahy a studia herectví na Divadelní akademii múzických umění. Černý humor dramatu s angažovaným obsahem je tak bohužel zbagatelizovaný na roztodivný úlet.
Olga Vlčková
Edgar Allan Poe
Vraždy v ulici Morgue / Vrah jsi ty
Radioservis 2010
Posledním přírůstkem v řadě Zlatý fond Českého rozhlasu jsou dvě detektivní povídky zakladatele žánru. Vraždy v ulici Morgue jsou považovány za první detektivní povídku vůbec a hlavní hrdina, jistě geniální, ale především nekonvenčně uvažující Auguste Dupin, je předobrazem Doyleova Sherlocka Holmese. Poprvé se tu setkáváme se „záhadou zamčeného pokoje“, tedy téměř neřešitelným případem, který se odehrál v místě, odkud vrah nemohl uniknout. Tyto zápletky později využívala především Agatha Christie. Rozhlasové zpracování je pojato zčásti jako reportáž z místa zločinu a zčásti jako jeho vyšetřování. V nahrávce z roku 1984 účinkují Jiří Adamíra, Jan Přeučil a Svatopluk Beneš a podle překladu Josefa Červinky kus zrežíroval Petr Adler. Druhá povídka – Vrah jsi ty – byla natočena v roce 1993 a přesahuje až do hororového žánru: vyskytuje se tu mluvící mrtvola. Celé vyprávění (v podání Otakara Brouska) je ironickou rekapitulací případu, v němž zámožný pan Schuttleworthy náhle zmizí a z vraždy je obviněn jeho synovec. Vypravěč-detektiv přitom opět za použití přísné logiky vyřeší případ zcela jinak než policie a pro svou verzi získá pádné důkazy. Režisér Jan Fuchs použil taktéž překladu Josefa Červinky. Je jen škoda, že se kolekce nerozrostla o pár dalších povídek a nevyšla ve formátu MP3, který je dnes už zvukovým standardem.
Jiří G. Růžička
Viktor Pivovarov
Oni
Moravská galerie Brno (Pražákův Palác)
Mezi výstavami, jež nyní nabízí Moravská galerie v Brně, je nejpřitažlivější originální výstavní projekt designérů Petra Babáka, Richarda Rozhoně, Jaromíra Skácela, Lukáše Kijonky, Michala Krůla a Jana Košátka (kurátorka Marta Sylvestrová; Místodržitelský palác, do 23. 5. 2010). Ráda tuto instalaci zvanou Automat doporučuji, neboť navádí diváky i lidi od fochu k (novému) uvažování o vystavování a konzumování umění – díla jsou umístěna na několika CD, jež lze koupit v automatu na kávu a díky nim se na internetu dostat dál do nitra výstavy. Zároveň bych však nerada, kdyby jí byla zastíněna jiná expozice Moravské galerie: retrospektiva mága ruského konceptualismu, melancholicky sarkastického kouzelníka první kategorie, jenž shodou okolností žije od roku 1982 na českém území. Viktor Pivovarov (nar. 1937) s kurátorem Markem Pokorným tentokrát vybral zvláštní bytosti, které vytvořil v různých svých cyklech od 80. let minulého století do současnosti. Jsou zde k vidění velké malby, kde se autor zabývá mj. katalogizováním bojiště zvaného komunálka (tj. naporcovaný a napěchovaný soukromý byt, kde soukromí nikdy nemáte), ale i drobné kresby a črty (Poutníci), artefakty (záznamy rituálů a bůžků fiktivní náboženské skupiny, ovlivněné pravoslavím, buddhismem, šamanstvím, animismem a dalšími vlivy semletými masomlýnkem ruské historie), plastiky. Jediným překvapením na solidním, avšak očekávatelném pojetí retrospektivy našeho mistra byl důraz kladený na dosud méně známé expresionistické rysy jeho prací.
Jaroslava Hulíková